Knihovnička: Dýchání básní Gerharda Rühma

Filip Jakš přináší tip do rubriky Knihovnička a představuje sbírku textů konceptuálního umělce, hudebního skladatele a básníka Gerharda Rühma Průřez, která nedávno vyšla v nakladatelství Rubato.

Gerhard Rühm, Teleklavier. Foto: Z obálky knihy Průřez, Rubato 2021

Pavel Novotný pro nakladatelství Rubato připravil sbírku přeložených textů Gerharda Rühma Průřez. Kromě básní, prózy a jevištních textů jsou zde otištěny i jeho vizuálních básně, koláže, kresby a notace. Již dříve jeho básně překládali do různých antologií Josef Hiršal s Bohumilou Grögerovou, českému prostředí se však tento jednadevadesátiletý stále aktivní autor v samostatné sbírce doposud nepředstavil.

Původně vystudovaný hudební skladatel a pianista umí psát minimalisticky, často se u něj prolínají různá média, notová osnova, kresba a text, které si často vyměňují svůj účel. Intermediální psaní je přesto lehké, neotřelé, zaměřené na průběh tvorby, a často je také pobuřující. V kolážích například najdeme vedle drsných válečných fotografií pornografické snímky. Během svého působení ve Vídeňské skupině (1954–59) si oblíbil brakovou estetiku, což byla i reakce na vážné národovecké sebepojetí rakouské společnosti, a to jak válečné, tak i poválečné. Tato nadsázka a místy drastický humor utváří lehký až švihlý charakter jeho raných textů, který má společný s Oswaldem Wienerem a dalšími přáteli z tehdy vznikajícího okruhu Vídeňského akcionismu.

Když Rühm v 60. letech opouští Vídeň a stěhuje se do Německa, jeho tvorba začíná zasahovat do oblasti performativních textů (například 100x opsané „ano“, 1962) a vizuálních básní. Rozvíjí také dramatické texty, které vychází z nového románu, často ve spolupráci s bývalými kolegy z Vídeňské skupiny (Konrad Bayer, Oswald Wiener). Jeho tvorba je od této doby již programově experimentální a konceptuální. Snaží se prohloubit divákovu představu. Vše, každý prožitek, může být básní.

S touto tezí pracovali již čeští poetisté, proto si třeba Teige a Seifert posílali Pozdravy z cest. Rühm ale pracuje více s našimi prožitky a představami a záměrně rozšiřuje hranice toho, co je možné označit za báseň. Když například v textu pro recitaci ideální tělo (1966) vykresluje tělo mladé Vídeňačky, hlas se ozývá z reproduktorů v prostoru tak, aby mělo posluchačstvo pocit, že se pohybuje „od pupku …………………… ke krční jamce,“ přičemž recitovaná vteřina odpovídá jednomu centimetru.

Gerhard Rühm, Průřez. Praha: Rubato, 2021, 216 stran. Foto: Rubato

Ani jeho skladebná práce není jen tradičně hudební, hru na klavír si komplikuje přivázáním provázků k prstům (Teleklavír, 1975). Na notových osnovách se objevují hesla, čmáranice či jednoduché linie, které se po čase zkoumání ukáží být obkresleny z pornografických magazínů. Nejde mu ani tak o to, aby se divák pokusil takovou hudbu realizovat. Spíše jej záměrně vystavuje jejímu nečekanému pojetí a vytváří tzv. „zvukový model“, tedy představu, že „i toto může být hudba“.

Rühm kradl a vystavoval cedulky z kostelů a kaváren a sbíral staré příručky, v nichž začernil tuší většinu stránky. Na kazetě a diapozitivech vydal zvuk a obraz Tužkové hudby (1982), která spočívá v začmárání notové osnovy. Zakrytí nebo mlčení je stejně tak uměleckým sdělením jako aktivní tvorba. Rühm se tak přirozeně stává konceptualistou a otázka, zda jde o pole výtvarné, či básnické, není podstatná. Zásadní otázkou je, zda jde nějakým způsobem o překročení tehdy populárního konceptuálního směřování. Peter Osborne vnímá jako vykročení z trendu konce 60. let směrem k současnému umění vidinu tvorby jako možnosti a „představy zážitku“[1]. Hal Foster, o nějž se Osborne opírá, specifikuje tuto snahu po dematematizaci dvěma postupy – kulturní intertextualitou (tedy například schopnost číst společenské projevy jako báseň) a muzeologickým zaujetím.[2]

Zatímco podobná rozšířená intertextualita prochází mnoha Rühmovými tvůrčími projevy, muzeologické principy u něj zcela naplněny nejsou. Rühm manipuluje skutečností a čtenářovým prožitkem s primárně básnickým, prožitkovým cílem. Foster a Osborne tvrdí, že „umělci-muzeologové“ pracují metodičtějším, „sušším“ způsobem. Za příklad si berou poznámky Roberta Smithsona, který vidí potenciální sochy v zaparkovaných letadlech a kreslí možný kontinent Lemuria (1969).[3] Ještě typičtější příklad metodičnosti bychom našli u Dana Grahama a jeho dokumentární fotosérie amerických typizovaných obydlí Homes for America (1966–67). Tito autoři nejprve uvažují jako vědci, dělají rešerše, případně i teorie, které se posléze zcela smísí s uměleckým uvažováním a tvorbou. V jejich potencialitě pak tkví inovativní tvůrčí jádro tohoto přístupu.

Gerhard Rühm také používá inovativní tvůrčí potencialitu. Jejím jádrem je ale myšlenka, že vše může být kdykoli básní, když si to představíme. Vědecký mezičlánek zde zpravidla chybí. Spoléhá se na sílu poetické představy, která se stává možností. V našem životě se teprve umění realizuje: „Od této chvíle všichni lidé dýchají, dokud mohou,“ píše Rühm v básni Dýchání.

Z vydaného Průřezu Gerhard Rühm vyznívá jako lehce píšící hravý experimentátor inklinující k lechtivým scénám a s výrazným vizuálním zájmem, ač by si zasloužil být vnímán také jako konceptuální umělec. Ti, které zajímá umění překračující obory, by měli tuto sbírku minimálně okusit a zpozornět. Rühmova poetičnost opomíjí srozumitelnost, zato hodlá působit přímo v naší přítomnosti.

[1] Peter Osborne, Anywhere, or not at all, Londýn a New York: Verso, 2013, s. 102.

[2] Hal Foster, The Return of the Real, Cambridge, London: MIT Press 1996, s. 58 a 32.

[3] Osborne, Anywhere, or not at all, s. 101; Foster, The Return of the Real, s. 54–59.

Gerhard Rühm, Průřez. Praha: Rubato, 2021, 216 stran.