Pauza od účelu, moci a hmotného artefaktu

Galerie města Pardubic se rozhodla pro letošní rok experimentovat s nerůstovými strategiemi vystavování. Na to, jak cyklus s názvem Intermezzo vlastně pracuje s otázkou účelnosti v umění, se v recenzi zaměřil Filip Jakš.

Fotografie z akce Mariky Smrekové: Ateliér inkluzivní kultury

Pauza od účelu, moci a hmotného artefaktu

V Galerii města Pardubic, která vystupuje pod zkratkou GAMPA, se letos koná takřka celoroční výstava a na ni navázaný stejnojmenný program Intermezzo. Byl zaměřený na nenápadné činnosti, které slučují umění a civilní prožitky. Více než dvacet aktivit bylo rozděleno do tří programových vrstev: Můžem vám pomoct? připravila kurátorská dvojice Jakub Adamec & Martina Johnová a zaměřuje se na umění jako spolupráci a službu, která se neliší od našich běžných životů. Další programová vrstva s názvem Mimochodem, kterou připravila kurátorka Lucie Váchová, se soustředí na chůzi, dech a přirozenou přítomnost v krajině – čas, který se odlišuje od rutiny. A Slučování vrstev vede diváky ke spolupráci při vnímání prostoru. Zde kurátorsky spolupracovala platforma Terén (Matyáš Dlab & Lukáš Jiřička) se Šárkou Zahálkovou, která vedla celý projekt. Dlouhodobým cílem její kurátorské i umělecké činnosti je nerůst v umění. A to jak na institucionální, tak osobní úrovni (autora i návštěvníka). Aktivity kolem Šárky Zahálkové mají typický rukopis – postrádají pompu a kladou důraz na čas, který společně stráví umělci, kurátoři a návštěvníci, přičemž jejich role se často prolínají.

Díla v prostoru výstavy na pardubickém Příhrádku jsou tedy pojata jako archiv společných aktivit odehrávajících se na blízkých i vzdálenějších místech mimo galerii. Rozvržení výstavy Jakubem Dvořákem tak tvoří další vrstvu celého projektu, jehož hlavním cílem je zastavit se a umění neukazovat jako hotové artefakty, ale společně umění zažívat. Letos se v Pardubicích nedějí viditelné dočasné zásahy do veřejného prostoru, jako tomu bylo v předchozích letech. V centru galerijního zájmu se objevují nenápadné činnosti a prožitky, jako je například vítání svítání, subjektivní zážitky z konkrétního místa nebo setkání dlaně s hlínou. Tento program můžeme chápat jako poučení z „covidového“ období, jež mnohdy dovedlo umění a kulturu k lokálním venkovním akcím mimo galerie. Přidává se k tomu ale také program záměrné kurátorské neproduktivity, která má být kritikou nutnosti tvořit stále nové artefakty.

K takové činnosti vlastně není potřeba ani galerie, ani umělec. Umění má spočívat v zážitcích, které při dětsky absolutním soustředění mohou člověka inspirovat stejně silně, jako slavné dílo za sklem muzea. Můžeme si je vytvořit sami, například když se vydáme pár kroků za své bydliště směrem k přírodě a narazíme na jablka či ořechy, dáváme si je do kapes a dýcháme chladný zemitý vzduch, zažíváme specifickou přítomnost, pokud si ji tak pojmenujeme. Situace, v níž se ocitáme, je také formou umění.

Fotografie z akce Andrease Gajdošíka: Můžeme vám pomoct?

Důležitým prvkem Intermezza je kromě prožitku důraz na specifickou estetičnost samotného jednání – to, co se odehrává v nás, kolem nás a skrze nás, můžeme vnímat jako umění, i když se jedná o běžnou činnost jako hledání nejhlubší studny, jak ukázal Martin Zet. Stačí věc vyjmout a prožít. Její obecný smysl, popřípadě i užitečnost zůstává, i když se stává součástí umění. Takové uvažování můžeme přirovnat k principu ready-made: Ať je jednání na první pohled rozeznatelné, nebo nenápadné; ať je vytvořené kýmkoli za jakýchkoli okolností, je to umění, pokud se tak sám autor rozhodl.

Problém označení mimo jiné odhaluje, že pojmenování bylo vždy mocenským aktem. Od počátků užívání jazyka přináší účelnost a pojmenované by mělo naplňovat nějaký smysl. Pojmenování například medvěda vyjadřuje i jeho typický prvek – jí med. Pojmenování má v tomto smyslu moc – hledá esenci, smysl a účel. I když vyjmeme každodenní činnost a přejmenujeme ji na umění, problém účelnosti zůstává. Koncepční přejmenování je totiž samo o sobě účelný akt, tedy vzniká koncepční umělecká hodnota. Není to již hodnota ekonomická nebo společenská, která patřila původní činnosti. Nová hodnota spočívá ve faktu změny statusu – udělám čin, který se svým významem stane „něčím“. Není už však nutné, aby umění bylo obdivuhodné z jakéhokoli důvodu, ani jako konceptuální akt.

Proti principu pojmenování a účelnosti se z programu Intermezza dá postavit například práce Mariky Smrekové, která zde provozovala Ateliér inkluzivní kultury – jeho cílem bylo propojit různé sociální role skrze setkání, naslouchání a režírování společného času. Andreas Gajdošík ve městě uklízel, a zároveň trochu naboural potřebu zacílení – nemusel totiž uklízet to, co je nasmlouvané nebo co je potřeba uklidit. Mohl uklízet nahodile, podobně jako pracuje básník se slovy. Pavel Novotný pak rozdal účastníkům happeningu Ke strojům psací stroje s jednoduchým rozkazem „Piště hodinu, co vidíte, vnímáte a nepřestávejte.“ Vyvstala tak potřeba hodnotit, charakterizovat, rámovat dění, která soupeřila s vedlejšími prožitky při psaní: klapání stroje, posouvání papíru, zasekávání klapek, brnění ve špičkách prstů… Čas najednou plynul úplně jinak a jazykové myšlení se zde ukázalo jako systém, který prožitkům často dává zbytečnou účelnost. Smreková, Gajdošík i Novotný pracovali s (ne)účelností, avšak z pozice těch, kdo rámují situaci.

Fotografie z akce Ke strojům organizované Pavlem Novotným

Bruno Latour v rozhovoru v roce 2012 zmiňuje, že člověk svět dlouho účelově využíval – pojmenovával, rámoval jej a z poznání vyčlenil to, co nebylo možné popsat. Jazyková mysl byla autoritou, která určovala, kde ve světě je něco hodného zájmu. Avšak to svět utváří zájem. Už jen tím, že je, jaký je. Přesto chce člověk pomocí jazyka ohýbat svět. To však už podle Latoura není třeba.[1] Zejména v umění už nemusí existovat hlas patřící autoritě v oboru, který řekne, co je a co není umění. Umění obklopuje člověka stejně jako celý svět, souvisí s ním a jeho pohledem, stává se jím. Prostředí není „tam venku“, je námi, pokud chceme a umíme to přijmout. Obhájí i pak galerie svou roli? Inspirované návstěvnictvo zde poznalo, že může potkávat umění ve své každodenní přítomnosti a nemusí cítit potřebu se do galerií vracet. I když právě program Intermezzo mu tuto zkušenost zprostředkoval.

Cílem Intermezza bylo také navodit environmentální vnímání tak, aby se divák dokázal vcítit do svého okolí, do krajiny, do plynoucího času. Janneke van der Putten k tomu vedla diváky různými cvičeními – prací s hlasem, a to po dobu od svítání do svítání. Lukáš Gavlovský uspořádal pouť proti proudu Labe. S Lucií Králíkovou během pouti po zapomenutých sakrálních stavbách v Orlických horách vyšívali spolupoutníci ubrus. Je zajímavé, že umění plní často funkci rituálů, které mají duchovní a náboženské principy – propojují bytí, vedou mysl k absolutním hodnotám a prožitkům z krajiny.

Umění se zde také stává nositelem ekologie ve vědeckém slova smyslu – ekologie jako vztahu živočicha a prostředí. A právě takto jednoduše je možné zhodnotit snahu programu Intermezzo – pauza od účelu, moci a hmotného artefaktu. Cílem je být živočichem v prostředí, být s ním srostlý, vnímavý a pokorný.

Kurátorskou koncepci naleznete zde. Fotografie: GAMPA.

[1] Estetika důkazu: Rozhovor mezi Brunem Latourem a Francisem Halsallem o umění a výzkumu, in: Bruno Latour, Stopovat a skládat světy, Praha: Tranzit 2016, s. 175.

Nikola Brabcová, Andreas Gajdošík, Hana Kokšalová, Denisa Langrová, Marika Smreková, Marika Volfová & Kateřina Holá, Habima Fuchs, Lukáš Gavlovský, Lucie Králíková, Adam Vačkář, Martin Zet: Intermezzo 2022 / kurátorský tým: Jakub Adamec a Martina Johnová, Matyáš Dlab a Lukáš Jiřička, Lucie Váchová, Šárka Zahálková / Galerie města Pardubic / Pardubice / 8. 4. – 31. 12. 2022