To se jen tak říká
10. 2. 2017Recenze
V Praze narozený, ale momentálně v Chicagu žijící umělec Jan Tichý vystavuje své nedávné práce v žižkovské Drdova Gallery. Filip Jakš pojal svoji recenzi jako úvahu nad některými z témat, jež Tichý na své výstavě rozvíjí, a to uprchlictví či šířeji lidskou touhu "posuzovat, oddělovat a systematizovat".
To se jen tak říká
Výstava Jana Tichého v Galerii Drdová se dotýká velmi často skloňovaného tématu – uprchlictví. Angažovanost je pro umělce pohybem na tenkém ledě, nicméně ne proto, že by měl pobuřovat. Choulostivé téma poutá pozornost, je tedy na místě otázka: funguje zde jako prvoplánové lákadlo, či je výstava opravdu kreativně analytická a mění způsoby vnímání určitého společenského a politického problému?
Jan Tichý je autor žijící aktuálně v Chicagu. Ač narozen v Praze, studoval v Izraeli politická a sociální studia, poté i výtvarné umění. Tento fotograf se ve své poslední tvorbě orientuje zejména na videoinstalace, v nichž světlem konstruuje prostor. Často se inspiruje úvahami o kolekcích a řazení poznatků v muzeích či strukturování našich poznatků i předsudků. Na snímcích z Chicaga, Berlína či Tel Avivu jej poutají prázdné prostory, zátarasy, pohyby stínů a jistá touha najít a překročit hranici.
Oproti silným obavám, že se na aktuální výstavě autor pouze poveze na mediální emotivní vlně, jsem se naštěstí setkal s díly, která téma uprchlictví zobecňují a prostřednictvím metafory mříže vypovídají o lidském vnímání a jednání. Neklidný kůň za tmy přivázaný k lampě ozářený jen nedalekým požárem, lidé vsazení za mříž, odpadky povalující se na trávníku na vnější straně vězeňské zdi, zavřené mříže galerie a neon blikající při aktualizaci pojmu „uprchlík“ v online slovníku: promyšleně adjustovaná díla nehrají na city a rezonují na základě širších fenoménů. Nejen že mříž staví nepohodlné osoby stranou společnosti, ale svědčí i o naší touze lidi (jako i jiné objekty) posuzovat, oddělovat a systematizovat.
Předpoklady, domněnky a představy o světě vně často vedou k uzavřenosti. Když se v touze po poznání skutečnosti snažíme dostat z Platónovy jeskyně ven na denní světlo, musíme si jako krtci vybrat, jakým způsobem budeme k novým skutečnostem přistupovat. Rozvzteklí nás dočasné oslepnutí? Či budeme se závěry o světě zdrženliví a pokusíme se věci kolem sebe postupně vysvětlovat? Poznávání má své systémy: informace se k nám dostávají pomocí slov a vět a vnímané fenomény po fázi spirálovitého pohybu získávají tvar rhizomu (hlíznatého kořenu). V době post-informační se může zdát, že vše souvisí se vším – šlahouny mezi hlízami mohou být kilometry dlouhé a jejich vykopávání by mohlo spojení přerušit. Pokud budeme předpokládat, že to, co se nám nedaří odkrýt, se před námi ukrývá pro nějaký utajený záměr (konspiraci), stavíme si ve své mysli mříž ve snaze pochopit systém rhizomu, který však strukturu nemá. Nevíme, jak problém uchopit, a vztekáme se jako oslepení krtci.
Použití metafory mříže pro téma tak komplikované, jako je uprchlictví, ukazuje na všeobecnou plochost lidského vnímání. Uprchlictví totiž nemá vybudovanou metodiku, je vysoce individuální a často necílené (prchám před, ne za něčím). Při třídění lidí si nevystačíme se dvěma pojmy („azylanti“ a „ekonomičtí“). Jazyk uprchlictví má příliš mnoho nepravidelných sloves a tento pojem prochází neustálou proměnou i v našich myslích.
Nejnovější práce Jana Tichého Installation no. 33 v zadní místnosti galerie ukazuje, že zdánlivě pravidelný systém našeho vnímání se stále mění. Projektor skrze zavřenou mříž postupně osvětluje jednotlivá zvenčí zaslepená okna a její stín se tak odráží zpět do místnosti – na nás, diváky toužící po systematičnosti světa. Čistá instalace dotváří kontext celé výstavy – pokud je náš pohled na vnější svět i jazyk, jímž komunikujeme, proměnlivý, nemůžeme prostě vyřknout jakýkoli nepromyšlený soud a dodat: „to se jen tak říká“. Každá výpověď má svou genezi a její autor by měl být schopen své soudy vždy osvětlit a tedy i znovu přehodnotit.
Výstava Jana Tichého mluví o uprchlictví obrazovými prostředky, jimiž nás vede k úvaze o tom, jak vnímáme svět okolo sebe a zda-li jsou předměty za mřížemi našich poznávacích schopností objekty, jichž se bojíme, nebo fenomény, jež chceme prozkoumat.
Jan Tichý / Mříž / Drdova Gallery / Praha / 4. 1. – 18. 2. 2017
Foto: Jan Tichý
Filip Jakš | Narozen 1986, v rámci doktorského studia teorie současného umění na AVU zkoumá konceptuální charakter experimentální poezie. Specializuje se na současné umění s problematikou jazyka a sdělnosti či obecně filosofické kontexty v umění. Kromě občasných kurátorských aktivit také publikuje zvukové kompozice a radiodokumenty na Českém rozhlase Vltava. Rád ozvučuje budovy, stromy či zapomenuté kovové objekty. Pořádá zvukové procházky a zajímá se o zvukové experimenty. Učí na SUŠTŘ dějiny umění a výstavnictví a je i aktivním hudebníkem (Asstma, Postižená Oblast, KaZ).