Simulovaná realita

Nedávno vyšla autorská kniha Richarda Loskota, nazvaná Subjektivní encyklopedie, k níž umělec přizval jako hosty teoretičku umění Barboru Ciprovou a kvantového fyzika Jana Raka. Publikace je plná pojmů, které jsou podle recenzenta Filipa Jakše „sobě navzájem otevřené, a jsou otevřené i naší mysli. Můžeme je zažívat, uvědomovat si je, můžeme je pro sebe zcela svobodně utvářet“.

Richard Loskot připravil ve spolupráci s designérským a architektonickým studiem UAII, kvantovým fyzikem Janem Rakem a kurátorkou a teoretičkou umění a architektury Barborou Ciprovou svou autorskou publikaci s názvem Subjektivní encyklopedie. Kniha vznikla na základě Loskotovy pedagogické činnosti na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci a jejím cílem bylo demonstrovat celistvé uvažování o prostředí. Richard Loskot je výtvarným umělcem, který ve svých instalacích rád artefakty propojuje s prostorem, aby s divákovou myslí vstupoval do rozhovorů a aby vzniklo určité prostředí. Barbora Ciprová hrála roli editorky, která jednotlivá hesla upravovala, a byla jednou z hybných sil celého projektu a prof. Jan Rak pak doplnil Loskotovy pojmové představy o exaktní jazyk. Kniha obsahuje celkem sto pojmů, které jsou sepsané v podobě provázaných encyklopedických hesel doplněných vizualizacemi z herního prostředí od Vítězslava Plavce.[1]

Kniha se nesoustředí jen na definice spjaté s architekturou a designem, ale také například na pojmy jako je „cit“, „láska“ nebo „procházka“, které jsou zpravidla spjaty s osobní zkušeností. Jednotlivé pojmy jsou sobě navzájem otevřené, a jsou otevřené i naší mysli. Můžeme je zažívat, uvědomovat si je, můžeme je pro sebe zcela svobodně utvářet. Prožitek, vůle a tvorba celé pojmové reality jsou důsledkem knihy, která má tak trochu mimikry naučné literatury.

Odborníci na psychologii nebo určité filosofické směry, jichž se některá hesla dotýkají, by zde našli nezkušené, neřkuli chybné zacházení s pojmy. Ale chyba je zde pojatá jako „neočekávaná změna“ a „porušení řádu.“ Pojmy i myšlení v nich, je provázaný proces, který je spoluutváří. Richard Loskot se odkazuje k holistické filosofii: „Je to snaha propojit veškeré obory, poznání, je to snaha propojit idealismus s materialismem, vědomí s hmotou, živé s neživým.“[2] Směřuje tedy k jednotě pojmů v novém celistvém poznání, a ne k jejich vzájemnému vymezování.

Tradice literárních experimentů

Takovýto průnikový žánr je třeba vnímat nejen jako umělecký statement, ale i jako experimentální literaturu nebo filosofii. Autor tím navazuje na tradici koncepčních encyklopedií, které se po celé 20. i 21. století odkazují na Tractatus logico-philosophicus Ludwiga Wittgensteina. Mělo by nás zajímat, kam se pojetí Richarda Loskota posunulo. Wittgenstein se při psaní sveřepě držel zásadní myšlenky, že „co se dá říci, dá se říci jasně“. Nezajímalo jej nic, co by usilovalo o překročení hranice jazyka.

Ale právě rozšiřování a ohledávání hranic jazyka je smyslem snad veškeré literatury, nejen té experimentální. Tento rozpor vyvolával mnoho reakcí, jež se snaží koncepčně destruovat text, jazyk i strukturální myšlení, které jazyk vytváří. Literární teoretik Franz Mon mluví o tom, že četba utváří ve čtenářově mysli „druhotnou realitu“, která počítá i s tím, že čtenář je knihou iritován a jeho reakce je součástí taktiky, jak změnit jeho pohled na jazyk.[3] Projevy takového postupu jsou obvykle označovány jako nový román. Ten máme číst vědomě, což má posouvat naše myšlení, případně nás může i záměrně manipulovat. Postmoderní autoři nového románu, na rozdíl od Wittgensteina, jazyku obvykle nedůvěřují, ale používají jej, aby nám tuto svou nedůvěru sdělili. Často sahají po formě slovníku či provázaného poznámkového aparátu.[4]

Každý je sám svým kartografem

Nová publikace Richarda Loskota by nás tedy v tomto kontextu neměla překvapit. Nová je ale ve snaze si zcela přivlastnit strukturu myšlení. Tím sleduje trend, který nastolil mediální teoretik Bernhard Siegert, který říká, že „mapa je teritorium“[5]. Myslí se tím, že každá snaha o pochopení utváří prostor, jev či téma tak, aby se v něm orientovat dalo, dělá z něj teritorium. O pojmovém aparátu to platí rovněž, pracujeme s ním tak, abychom porozuměli světu a abychom si porozuměli navzájem. Obvykle jazyk neužíváme s cílem, aby odpovídal našim vnitřním představám, ale abychom mohli dospět k nějakému poznání. To je však pojetí, které Siegert rozbíjí. „Mapa je teritorium“, potažmo tedy „jazyk je poznání“.

V podtextu celé knihy je patrná volnost kartografa, který pro sebe vykreslí území podle svých vlastních hledisek. Tomuto pojetí odpovídají i knižní ilustrace, vytvořené ve virtuální realitě.

Zde je už jedno, který myšlenkový svět byl paralelou k čemu. Richard Loskot chce celistvost, byť simulovanou: „Myšlenky, ideje i skutečnost jedno jsou,“ píše. Tato vize je zde prezentována paradoxně Kantovým pojmem „subjektivní“, což je však poněkud nepřesné. Kniha totiž směřuje ke sjednocení pohledů, subjektivního a objektivního.

Místo dekonstrukce důvěra

Z lingvistického hlediska myšlení bez jazyka neexistuje, vyrůstá z něj, děje se skrze něj.[6] Postmoderní filosofie z toho vyvozuje, že není možné se jazykem dotknout něčeho, co je nám zcela vnější, a jazyk tak nemůže sjednocovat lidstvo.

Když směřujeme ke společnému poznání, nejdeme vždy přesně k cíli, kroužíme okolo něj v kruzích (diskurzech). Ani často netušíme, co je jeho skutečným centrem. Cesta jazykem za poznáním je pro nás mýtus, říká Jacques Derrida. K lepší orientaci nám podle něj pomůže, když budeme vědět kdo a proč komu co sděluje. Toto posouvání pohledu do meta-úrovně nám umožňuje lépe pochopit okruh uvažování (diskurz) a udělat si na věci svůj vlastní náhled. Postmoderní filosof si umí udržet nepřizpůsobivost a uvědomuje si zároveň mytologii svého vlastního poznání.[7] Můžeme ale namítat, že mu jde pořád o to, aby se v pojmovém systému nějak orientoval. Ztrácí se a bloudí v kruzích, ale zato rozumí tomu, proč se mu to děje.

Richard Loskot jako by záměrně přeskočil tuto poměrně deprimující zkušenost z postmoderní cesty za horizont jazyka. Právě ona demonstrativní důvěřivost k textu doprovází premisu knihy – že prostředí (environment) je okolí vědomí. Čtenář má z takového přístupu občas nepříjemnou pachuť – musí přistupovat k simulaci stejně důvěřivě jako autor? Zrovnoprávnění simulovaného a reálného světa je minimálně nezvyklé. Právě ostych, který je potřeba překonávat, je typickým procesem proměny struktury myšlení, opatrnost nahradit důvěrou. Kniha tím také naplňuje princip nového románu, protože je procesem a je manipulací našeho uvažování.

Ostatně ty publikace, které není snadné číst, v nás pak často časem výrazněji rezonují. A to je případ i této knihy. Nutí nás uvažovat o stanovisku autora a vyvolává mnoho otázek. Je nutné rozlišovat pojmy? Je nutné poznání podezřívat z jakékoli taktiky? Není přeci jen lhostejné, co je simulace a co je realita, když obojí uchopujeme jen my sami ze svého rozhodnutí?

Jednotlivá krátká zamyšlení jsou však vřelá, smysluplná a vzájemně provázaná. Tím se nová publikace Richarda Loskota stává dalším uměleckým počinem, který dokládá, že postmoderna je již za námi. Environment je jednotící osobní pojetí, které nahradilo účelový diskurz. Vědomá důvěra je zde až naivně deklarovaná v novém typu souborného uměleckého díla. Vrací se právo na jednotnou celistvou pravdu skrze mysl, jazyk i umělecké médium. Myšlení o této publikaci není možné ukončit žádným závěrem, stejně jako není možné uzavřít myšlení o jazyce.

[1] Richard Loskot a studio UAII: „Subjektivní encyklopedie – představení publikace autory“, publ. 14. 12. 2020, Společnost Jindřicha Chalupeckého, https://youtu.be/gHsdsJNE8mY, vyhledáno 18. 2. 2021.

[2] Richard Loskot, Subjektivní encyklopedie, Praha: Společnost Jindřicha Chalupeckého, 2020, s. 21.

[3] Franz Mon (ed.), Movens (antologie textů a um. děl), Wiesbaden: Limes Verlag, 1960, s. 83.

[4] Oswald Wiener napsal v r. 1969 experimentální knihu Vylepšení střední Evropy, román, který je z většiny poznámkovým aparátem a shrnuje autorovy zážitky, poznatky o světě i atakování čtenáře. Známější Chazarský slovník Milorada Paviće pak je také provázaným poznámkovým aparátem, zahrnuje i mýty o Chazarech a ukrývá i polemiku judaismu, křesťanství a islámu.

[5] Bernhard Siegert, „The map is the territory“, in: Radical Philosophy, č. 169, 2011, dostupné z: https://www.radicalphilosophyarchive.com/article/the-map-is-the-territory/, vyhledáno 18. 2. 2021.

[6] Max Bense, Teorie textů, Praha: Odeon, 1967, s. 21.

[7] Jacques Derrida, Texty k dekonstrukci, Bratislava: Archa, 1993, s. 177–195.

Foto: archiv Společnosti Jindřicha Chalupeckého