Květy, paměť, revolta a utopické vize v ukrajinských dějinách umění

Ukrajinské dějiny umění ještě stále nejsou definitivně zformulované, připomínají v textu autorky Olena Zahrebina a Alice Nikitinová, a výstava, která se konala v drážďanském Albertinu a přesunula se teď do holandského města Zwolle (Museum de Fundatie), nabídla jeden z možných způsobů, jak na ně pohlížet.

Válečný konflikt v Ukrajině[1] způsobil humanitární katastrofu, která stále pokračuje ničením mnoha lidských osudů. Zároveň nastalá situace přinesla velké vzepětí v kulturní sféře a donutila řadu Ukrajinců znovu přehodnotit své dějiny a kulturní identitu. Ukrajina je poměrně mladý stát, ale má za sebou dlouhé a velmi dramatické dějiny, což mimo jiné vedlo i k tomu, že místní umění ještě není odborně probádané a zařazené do kánonu dějin umění.

Na to reagovala i drážďanská výstava Kaleidoskop dějin, která pracovala s historickým i nejnovějším uměním a pokusila se vše propojit v důmyslném konceptu. Před vstupem do výstavy bylo možné narazit na jakousi „předmluvu”, dějovou linku s důležitými daty ukrajinské společnosti doplněnou archivními fotografiemi a videy. Timeline navrhla charkovská designérka Aliona Solomadina, která se inspirovala tvorbou svého významného krajana, konstruktivisty Vasila Jermilova, jenž je rovněž zastoupen na výstavě.

Dramaturgicky byla výstava rozdělena na čtyři tematické části s pracovními názvy „Protestní praxe”, „Prostor svobody”, „Kultura paměti” a „Myšlenky na budoucnost”. Ty se vzájemně prolínaly a přetékaly jedna do druhé, což vytvářelo nejen koncepčně promyšlený celek, ale také to umožnilo představit bohatost motivů a forem ukrajinského umění.

Ztrácející se monumentální umění

Protestní část návštěvníky hned v úvodu uvítala obrazem Ať žije 8. března od Oksany Pavlenko, která patřila ke škole Mykhaila Boychuka,[2] ojedinělému jevu „ukrajinského obrození” na začátku 20. století. Jako jedné z mála žen se jí podařilo vynutit si právo věnovat se monumentálnímu umění, které bylo do té doby považováno za doménu mužů. Když přišly stalinské čistky, ze skupiny umělců – dnes nazývaných bojčukisté – přežila jako jediná, a navíc se jí podařilo uchovat spoustu skic a drobných prací svých kolegů. Většina jejích monumentálních realizací však byla zničena.

Nad fenoménem bojčukismu se krátce pozastavíme, protože patří mezi jedno ze stěžejních uměleckých hnutí Ukrajiny a není příliš známé v českém kontextu a ani široké veřejnosti v samotné Ukrajině. Vůdčí osobností hnutí byl Mykhailo Boychuk, který žil před revolucí v roce 1917 v Paříži a toužil po obnově byzantského umění, které by propojil s folklorními a moderními motivy. Snil o tom, že vytvoří ukrajinský monumentální styl, který bude navazovat na umění Kyjevské Rusi (9.–11. století). V Evropě se věnoval převážně zkoumání technologie fresky, aby ji mohl přivézt do Ukrajiny, kde už byly tyto vědomosti ztracené. Po návratu vyučoval na nově vzniklé akademii výtvarných umění v Kyjevě monumentální tvorbu, freskovou malbu a grafiku. Postupně se kolem něj utvořila skupina umělců, jíž dnes říkáme bojčukisté a která přijala ideály bolševické revoluce s nadšením a optimismem, protože usilovala o umění, které bude promlouvat k obyčejným lidem. Výsledkem jejich práce byly fresky s náměty z vesnického a dělnického života nebo z velkých sociálních událostí. Sám Boychuk se pak – stejně jako většina jeho žáků (Timofiy Boychuk, Vasil Sedliar, Ivan Padalka, Sofie Nalepinska-Boychuk, Mykola Kasperovich a další) – stal obětí stalinských represí a jeho dílo i jeho žáků bylo systematicky ničeno. Byli obviněny z nacionalismu, formalismu a přílišného příklonu k vesnickým motivům.

Díla umělců-bojčukistů mají společné rysy s díly Diega Rivery a dalších mexických muralistů, kteří tvořili ve stejnou dobu. Boychuk a Rivera, zakladatelé dvou výrazných škol monumentálního umění, se dokonce setkali v roce 1928 v Moskvě. Sdíleli pohled na fresku jako na „věčnou malbu“, která dokáže zachytit velké sociální události a oslovit veřejnost jazykem umění. Hořkou ironií osudu se však stalo to, že zatímco fresky socialisty Diega Rivery se v kapitalistickém světě zachovaly, fresky jeho kolegy byly v socialistickém politickém režimu zničeny. Dochovaly se většinou jen drobné formáty, skicy, grafiky a fotografie ze soukromých archivů.

Vedle děl Oksany Pavlenko umístily kurátorky instalaci kamenných chlebů Palianycia současné umělkyně Zhanny Kadyrové. Toto dílo se se přímo týká probíhající války, je to příklad umění, které se stává nástrojem obrany – autorka své kamenné chleby prodává a za získané peníze nakupuje vybavení na frontu. V sousedství s klasickými díly vyniká jejich návaznost, monumentalita, cit pro redukci. Kadyrova je navíc jednou z autorek, která přiznává důležitost a vliv klasického monumentálního umění na svou tvorbu.

Jedním z důležitých osových témat výstavy se stalo právě monumentální umění, které je nejtěsněji spjato s vládnoucí mocí a které mělo v ukrajinských reáliích vždy těžký osud. Mozaiky, vitráže a fresky ze sovětského období byly dlouho přehlížené, odmítané nebo ničené developery a renovačními firmami (a dnes i ruskými raketami). Nepodléhaly totiž žádné památkové ochraně. Nedávný zájem o toto umění vzešel z kruhů umělců, teoretiku a kulturních aktivistů, kteří se rozhodli díla zachraňovat. Na výstavě byly k vidění například vitráže a skica od významné postavy 60. let, umělkyně Ally Horské, která byla tvůrkyní výrazných dekorativních mozaik a vitráží a vlivnou disidentkou. Její dílo se potýkalo s cenzurou v Sovětském svazu, ale zároveň se Horska mohla podílet na důležitých státních monumentálních zakázkách, a díky tomu finančně pomáhat ostatním disidentům a rodinám uvězněných. Samotná autorka byla zabita v roce 1970 sovětskou tajnou službou KGB, která ji opakovaně vyslýchala. Její zásadní realizace, jež vytvořila právě na území východní Ukrajiny, Donbasu a Mariupolu, dnes podléhají válečné zkáze.

Mozaiky Horské byly doplněny kresbami současného umělce Danyla Halkina ze série Optické protézy, které jsou provedené v technice frotáže, tedy kresbou přes přiložený papír na demontované vitráže. Vytváří tak jakési temné kopie těchto děl, a tím na ně na jednu stranu upozorňuje veřejnost, na druhou stranu naznačuje jistou bezvýchodnost jejich osudu. Danylo Halkin je stejně jako další současní umělci představení na výstavě (Zhanna Kadyrova, Kateryna Lisovenko) členem skupiny DE NE DE, založené teoretičkou Yevhenií Moliar a historikem Leonidem Maruschakem. Skupina zkoumá procesy dekomunizace, změny městského prostředí v kontextu různých ideologických sesuvů a metody současného regionálního výzkumu v rozličných částech Ukrajiny. Pokouší se tak o kritické přehodnocení sovětské minulosti, ale zároveň i o uchování děl ve veřejném prostoru, zaměřuje se na nejvíce opomíjené východní oblasti a krajská muzea v malých městech, se kterými navazuje spolupráci. Mnoho realizací ve veřejném prostoru bylo zachráněno jen díky snaze aktivistů, protože státní instituce se o toto dědictví nezajímají. Zmínění umělci ze skupiny zároveň čerpají inspiraci z těchto děl.

Spolu s monumentálním uměním se tak na výstavě dostalo prostoru právě tématu historické paměti – a to pochopitelně s ohledem na vše, co dnes podléhá zkáze. Někteří umělci se věnují tomuto tématu i přesto, že vzbuzuje kontroverze a veřejnost by na ně v současné době nejraději zapomněla. (Například Nikita Kadan a jeho práce Posedlý může svědčit u soudu III). Celek výstavy by se tak dal číst právě perspektivou historické paměti a problému identity, přičemž kurátorky nám nabídly nikoliv lineární, ale spíše kolážovité čtení dějin založené na paralelách a odkazech mezi současným uměním a uměním 20. století.

Propojit avantgardu s lidovým uměním

Revoltě a historické paměti se rovněž věnovala sekce, do které byly vedle sebe umístěny obrazy avantgardisty Wiktora Palmowa a současného umělce Davida Chichkana. Wiktor Palmow, na výstavě zastoupený velkým obrazem Za vládu sovětů (1927) s mrtvým revolucionářem na barikádách ležícím na rudé vlajce, byl umělec ruského původu, který nicméně prožil celý život v Ukrajině a většina jeho uměleckého dědictví je v tamních muzeích. Založil evropocentrickou skupinu OSMU, Sdružení současných umělců Ukrajiny, a učil na kyjevské akademii spolu s Boychukem, Malevichem a Tatlinem. Jako většina avantgardistů byl zastáncem revolučních ideálů.

Ukrajinská historie začátku 20. století byla velmi turbulentní. Jenom v samotném Kyjevě se v letech 1917 až 1921 vláda změnila více než desetkrát. Od roku 1917 nejrůznější politické a vojenské síly (bolševici, armáda ukrajinské lidové republiky, anarchisté, petliurovci, bělogvardějci ad.) bily mezi sebou se střídavými úspěchy a smrt v ulicích byla na denním pořádku. Wiktoru Palmowi se „poštěstilo” zemřít ještě před začátkem stalinských represí, ale jeho dílo bylo na dlouhá léta skryto před veřejností jako příliš „formalistické”. Historickým dramatickým reáliím se věnuje i velký akvarel Marie z roku 2016 od Davida Chichkana, který je přesvědčený anarchista s hlubokým zájmem o historii, kritizuje ruský imperialismus, oligarchii, ale i ukrajinskou radikální pravici. Často se obrací k historickým postavám, jejichž myšlenky považuje za stále aktuální – podobně je tomu i u obrazu Marie, který je zasvěcený anarchistické vůdkyni Marii Nikiforové, aktivní v časech občanské války a dnes téměř zapomenuté.

Je příznačné, že výstava v Albertinu měla výrazné zastoupení žen-umělkyň. Přitom se nejednalo o přímou feministickou kritiku, ale o odraz reality, protože Ukrajina je skutečně zemí velmi výrazných ženských postav v umění. V další sekci výstavy se tak nacházely práce výrazných postav ukrajinského naivního umění Kateryny Bilokur a Marije Prymatschenko, které se již staly ikonickými pro prezentaci ukrajinské kultury. Obě žily na venkově a tvořily z vlastní vnitřní potřeby bez společenských ambicí. Lidová a naivní tvorba, vznikající převážně na venkově, byla důležitou pro ukrajinskou kulturu i z toho důvodu, že venkov nepodléhal vlivům impérii, ke kterým Ukrajina patřila, a zachovala si svůj vlastní osobitý ráz.

Vliv lidové tvorby byl důležitý jak pro tvůrce monumentálního umění, tak i pro avantgardu. Představitelkou syntézy avantgardního a naivního umění byla například Hanna Sobatschko-Schostak, lidová umělkyně, kterou avantgardisté přizvali do svých dílen. Další umělkyně, Marija Synjakowa, charkovská avantgardistka, čerpala z lidové tradice a spolu se svými sestrami tvořila jakousi oázu avantgardy v Charkově. V jejich domě se scházeli výrazní představitelé tohoto hnutí z celé Ukrajiny i z Ruska. Sestry kromě jiného propagovaly i nudismus: Na jedné Marijině kresbě najdeme výmluvný nápis: „Neválčete, svlíkejte se!“

Podobně utopická scéna je na monumentálním panoramatickém obraze Místo, které nikdy neexistovalo Kateryny Lysovenko, současné mladé umělkyně, jejíž práce byly rovněž k vidění v DOXu. Lysovenko se ve svých lehkých a jakoby ledabyle malovaných obrazech zřetelně obrací k antice a humanismu. Na již zmíněném obraze je idealizované společenství nahých lidí na pozadí reliéfní zdi na Bajkovém hřbitově v Kyjevě, která byla od 80. let zakryta betonem a až v roce 2018 byl reliéf od dvojice umělců Volodymyra Melnychenko a Ady Rybachuk vyobrazující všechny fáze lidského života v nekonečném koloběhu a působící jako útěcha pro pozůstalé, částečně odkryt.

Vzpomínky na ztracený ráj a budoucnost

Výstavu uzavřelo téma utopie a futurismu, které se sice v ukrajinském umění stále navrací, dnes už ale s jinou intenzitou. Pocit ztraceného ráje vyvolává černobílá fotografická série Borise Mikhailova Krymský snobizmus z roku 1982, která je pro autora spíše netypická, protože Michailov je známý pro své drsně realistické fotografie. V této práci naopak vidíme, jak si autor se svými bohémskými přáteli užívá dovolené na Krymu – dnes toto lehké dílo vyznívá značně hořce. Práce Mikhailova a jiných charkovských fotografů šokovaly svým přímočarým realismem, který přímo odrážel dobu devadesátých let, kdy společnost prožívala velké naděje a opojení nově nabytou svobodou, ale zároveň část obyvatelstva propadla nevídané chudobě a ekonomické krizi. Mikhailov tuto nepříjemnou realitu zobrazoval s necudnou upřímností, a to například skrze sérii věnovanou životu bezdomovců.

Na Mikhailova pak navazují díla, která někdy více, někdy méně doslovně popisují utopické vize země, jež tolikrát hleděla do budoucnosti s nadějí a sny, které byly pokaždé tragicky zmařeny. Takové nahlížení do budoucnosti ilustruje i velkoformátová projekce s digitální animací Není možné, aby se nic nedalo vrátit z roku 2022 od Dany Kaveline. Ve svém vědecko-fantastickém videu nám autorka ukazuje svou vizi utopické budoucnosti bez válek, tržních vztahů a povinné práce, kde se lidé věnují vzdělání a přemýšlení o minulosti, v níž se dají oživit všechny oběti dnešní války a nastolit rovnost mezi živými a mrtvými. Výjimečným umělcem ve futuristické sekci je také vizionář Fedir Tetjanytsch, umělec ze 60. let, který vytvořil svou vlastní vizi budoucnosti s lety do vesmíru a nesmrtelností a který považoval veškerou lidskou činnost za umění. Tetjanytsch patřil mezi výrazné osobnosti ukrajinské umělecké scény, vzpomínané jsou například účasti na schůzích svazu umělců, kam chodil převlečený za mimozemšťana.

Co bude dál s ukrajinským uměním?

V jaké situaci se tedy dnes nachází ukrajinské umění? Na jednu stranu se těší velké pozornosti evropských institucí, které tím projevují svou solidaritu s napadenou zemí. Na druhou stranu je třeba neztratit ze zřetele, že velké množství umělců a kulturních pracovníků je teď na frontě. Nemluvě pak o těch, kdo přišli o život. Mnoho žen-umělkyň a teoretiček emigrovalo a rozuteklo se po světě. Tím se narušily všechny předchozí vazby a spolupráce. Zanikla některá kvalitní internetová periodika o kultuře. Velké množství muzeí na východě země je poničeno a jejich sbírky jsou rozkradeny. Ti aktivisté, kteří zůstali v zemi, se snaží díla na vlastní riziko a náklady vyvážet z bojových zón a uchovávat je. Nehledě na válku pokračují developerské firmy ve své činnosti a ničí kulturní památky, aby na jejich místě postavily komerční objekty. Vše se děje tak rychle, že aktivisté ani nevědí, co dřív zachraňovat. V Evropě se pak utvářejí nové ukrajinské kulturní komunity, vzniká „vnější” Ukrajina, tvořená hlavně ženami a dětmi, která se bude vyvíjet jinak než ta vnitřní. Válka nenávratně proměnila společnost i každého jedince, což se promítá i do umění. Do tvorby výtvarných umělců a umělkyň se tak začala vracet vážnost a dramatičnost, které se postmoderna snažila setřást.

---

Sergey Anufriev, Yevgenia Belorusets, Sergey Bratkov, Andrij Bojarov, Katya Buchatska, Igor Chatskin, David Chichkan, Danylo Halkin, Alla Horska, Leonila Hrytsenko, Nikita Kadan, Zhanna Kadyrova, Alevtina Kakhidze, Nikolay Karabinovych, Dana Kavelina, Lesia Khomenko, Boris Kriukow, Maria Kulikovska, Sasha Kurmaz, Yuri Leiderman, Kateryna Lysovenko, Larion Lozovyi, Pavlo Makov, Boris Mikhailov, Lada Nakonechna, Wiktor Palmow, Sergei Paradschanow, Oksana Pavlenko, Marija Prymatschenko, Vlada Ralko, Masha Reva, Larisa Rezun-Zvezdochetova, Mykola Ridnyi, Andrii Sahaidakovskyi, Hanna Sobatschko-Schostak, Oleg Sokolov, Aliona Solomadina, Marija Synjakowa, Leonid Voitsekhov, Stas Volyazlovsky, Fedir Tetjanytsch, Tetjana Jablonska, Ludmila Yastreb, Wassyl Jermylow, Anna Zvyagintseva, Perzi (Oleg Petrenko & Liudmyla Skrypkina), Roman Khimei & Yarema Malashchuk, Open Group (Yuriy Biley, Pavlo Kovach & Anton Varga) / Kaleidoscope of (Hi)stories. Art from Ukraine / kurátorky: Tatiana Kochubinska, Maria Isserlis / Albertinum, Drážďany  (6. 5. – 10. 9. 2023) a Museum de Fundatie, Zwolle (14. 10. 2023 – 28. 1. 2024)

[1] V textu používáme některé nové jazykové varianty u názvů měst, ale i třeba co se týče předložek, reagujeme tím na snahu dekolonizovat Ukrajinu a její jazyk. Nepíšeme proto „na Ukrajině“, ale „v Ukrajině“, protože předložka „na“ se obecně objevuje u oddělených území, jako jsou ostrovy, nebo u území nahlížených jako periferie a nesamostatné celky (podobně je tomu u Slovenska). Více například zde: https://ct24.ceskatelevize.cz/veda/3466122-kyjev-nebo-kyjiv-na-ukrajinu-nebo-v-ukrajine-cestina-reaguje-na-politicke-zmeny

[2] Záměrně v textu používáme anglické transkripce ukrajinských jmen, abychom čtenářům a čtenářkám usnadnili jejich možné další vyhledávání na internetu.