Levné oblečení na cestu do Československa

Jedna židovská novinářka z USA, jejíž předci přežili holocaust, napsala, že čas od času cítí bolest svých předků a že je to podobné, jako když začíná pršet a vás začne bolet stará jizva či kdysi zlomená kost. Asi tak jsem se cítila na malé výstavě, která v současnosti probíhá v žižkovské galerii 35M2. Ano, tuto recenzi píšu v kontextu bolestivých válek a násilí, které prostě nechtějí skončit. Mohlo by se zdát, že současnosti se tato výstava o paměti a vytěsnění netýká. Já ale vnímám hlubokou souvislost.

Jedná se o malinkou výstavu v malinké galerii, která existuje již dekády díky dobrovolné práci nejrůznějších pomocnic, a běžní kolemjdoucí sem asi jen tak nezabloudí. Přesto, pokud by sem přecejen přišli, setkali by se s emocionální náloží, kterou najdeme ve větších galeriích jen zřídkakdy. Je to společná výstava dvou mladých umělkyň, z České republiky a Slovenska, jejichž jména prozrazují vietnamský původ a které, dle jejich krátkých biografií, můžeme označit za úspěšné a „emerging artists“. Název výstavy Memory Building Sites (Místa pro budování paměti) odkazuje k zapomenutému příběhu života vietnamské diaspory v Československu, který lze i obecněji vztáhnout na socialistické země východní Evropy. Tento příběh rozkrývá komplexitu situovanosti našeho regionu v globálních dějinách, která dosud nenalezla své místo v kurikulu našich vzdělávacích programů. Mohli bychom ji také popsat jako napětí mezi perspektivou Východ–Západ a Sever–Jih. Zatímco své dějiny 20. století většinou chápeme jako napětí mezi tím, jestli patříme na tzv. Západ či Východ, opomíjíme to, jak se proměňoval náš vztah země globálního Severu k tzv. globálnímu Jihu. Je škoda, že se o tomto napětí ve školách mnoho nedozvíte, jelikož se jedná o napětí, které někde v našem historickém nevědomí hýbe naším vědomým chápáním současných fenoménů.

A to ať už jde o dnešní konflikty na Ukrajině (proč jsme solidární s ukrajinskými uprchlíky a proč jsme byli méně solidární s ukrajinskými uprchlíky jiné barvy pleti) či v Gaze (jako kdysi velmi propalestinská země jsme se stali velmi proizraelskou), problematiku migrace do Evropy, či dnes tak ožehavou otázku antisemitismu ve vztahu k sionismu. I proto je tato malá žižkovská výstava zásadní. Příběh vietnamské diaspory, který se tu zpracovává, stejně jako přítomnost těchto umělkyň s vietnamskými jmény na česko-slovenské, potažmo evropské umělecké scéně, poukazuje na větší a komplexnější příběh. Vietnamská migrace do východní Evropy, související s bouřlivými dějinami Vietnamu rozděleného podle linií studené války, vyjevuje mnohé. Například, jak moc je náš region ukotven v kontextu globálních dějin kolonialismu, jeho násilí, které vrhlo svůj stín na celé 20. století a padá na něj dodnes, jakož i osvobozeneckých antikoloniálních bojů, jež byly zároveň emancipační a zároveň často krvavé a násilné. To vše se samozřejmě odehrává mimo scénu výstavy, která není žádnou politologickou esejí, ale uměleckým způsobem vyjevuje paměťové stopy, symptomy, které k tomu všemu odkazují. Jak píše kurátorka Denisa Tomková, „paměť se mění, je selektivní a vždycky hrozí, že se vytratí. Hrůzy konfliktů, imperialismu a války způsobují, že se paměť mnoha lidí vymazává a opomíjí, řada dnešních umělců však kolektivní amnézii čelí tím, že s místy paměti vědomě pracuje“.

Vystavené umělecké realizace, které se pokoušejí ukázat na slepá místa v naší kulturní paměti, jsou jednoduché a přímočaré. Jejich metody nejsou v kontextu současného umění nijak překvapivé, nicméně je jejich poetika velmi působivá. Setkáváme se tu s instalací fragmentů z oficiálních archivů (instalace Kvet Nguyen) či orální historie a jejího uměleckého, materiálního zpracování (Quynh Trang Tran). Instalace Zbylá těla (2024) sestává z archivních fotografií ze Sološnice, kde se od sedmdesátých let vietnamští migranti, kteří do Československa přijeli studovat a pracovat, učili slovensky a aklimatizovali se na středoevropské životní podmínky. Hlas pracujících dělníků a dělnic zde promlouvá skrze zvukovou stopu z televizního archivu, na níž je zaznamenán jejich zpěv. Existují tu jako jakési přízraky z minulosti, promlouvající k nám jen skrze fragmenty, záznamy lidí beze jména. Instalaci doplňují výstřižky z rasistických zpráv z tisku z 90. let, ilustrující napětí mezi bílými Čechy a různými jinými skupinami obyvatel, jež eskalovalo (nepřekvapivě) v nejistých porevolučních časech.

Keramická plastika Quynh Trang Tran pak vyobrazuje složené oblečení – kalhoty a trička, na první pohled je to jen formálně zdařilá socha. Její skutečnou symboliku pochopíme až z doprovodného videorozhovoru s babičkou umělkyně, která vypráví, jak své dceři zabalila jen „levné“ oblečení na cestu, trička a džíny, a ona sama se vrátila s „drahým“, ale „divně střiženým“, a tedy pro asimilaci vietnamské rodiny nepoužitelným oblečením. Keramické sousoší „levného“ oblečení lze chápat jako zdůraznění propasti, která se rozevřela mezi generací, která ve Vietnamu zůstala, a generací, která odešla – nebo byla vyzvána, aby odešla – se vzdělat a pracovat někam jinam.

Českému publiku se tu vyjevují emocionální nuance diasporické existence, promlouvá tu pnutí nalézt znovu kořeny, které většinová kultura neuznává, a skrze to obnažit i něco z podstaty české (a možná i vietnamské) společnosti, která nezná svou historii soužití s „druhými“. Riziko projektu tkví právě v ohraničenosti tématu: umělkyně vietnamského původu zpracovávají odkaz diaspory, z níž pochází, je snadné se na to (z pohledu bílé Češky) dívat jakoby zvenčí, nezúčastněně. Naopak její potenciál tkví v odmítnutí skrze ni určit a ohraničit dramatický příběh jednoho etnika a jedné disapory, byť dvě vietnamská jména k tomu mohou svádět. Rýsuje se tu naopak příběh provázanosti s „druhým“, příběh našeho regionu úzce svázaný s kulturami jihovýchodní Asie, skrze koloniální podstatu evropské modernity i socialismus, který byl v jistém smyslu antikoloniální, v jiném ale koloniální. Její síla mimo jiné tkví v tom, že ve mně, byť nesdílím stejný původ, vyvolává ono bolení kostí, o kterém jsem psala na začátku. Lze totiž skrze ni nalézt nějaké obecnější uchopení traumat a slepých skvrn minulosti, válek, vyhlazení, vyhnání a utrpení, které nás pronásleduje dodnes skrze duchy a přízraky. Z výstavy čtu otázku, jak se postavit k bolesti předků. Máme se znovu sadomasochisticky nořit do jejich bolesti, znovu ji prožívat, cítit se vinni, že jsme ji neprožili, snažit se pomstít nebo odčinit příkoří, která zažili oni? Máme se uzavřít v roli oběti? Nebo se máme skrze toto dědictví otevřít druhým a hledat spojence tam, kde se násilí odehrává znovu, dnes?

Americká autorka Naomi Klein ve své knize Doppelganger píše, že nemocí, kterou dnes trpíme, je odvracení pohledu, tj. odmítnutí se konfrontovat s bolestivou minulostí, nesnesitelnou přítomností a hrozivou budoucností. Unikáme všelijak, většinou, tvrdí Klein, do druhého života na sociálních sítích, performování našich lepších já, či skrze projekce naší nesnesitelné minulosti a přítomnosti do druhých či obecné vytěsnění problémů našeho světa, kterým ale stejně uniknout nemůžeme. Tato výstava, zdá se mi, je součástí tendence odmítnout pohled odvrátit a snahou podívat se bolavé minulosti do očí, ne abychom se v ní vykoupali, ale abychom si z ní vzali přesně to, co potřebujeme, abychom chápali, kým jsme dnes.

Kvet Nguyen a Quynh Trang Tran / Memory Building Sites / kurátorka: Denisa Tomková / Galerie 35M2 / Praha / 23. 8. – 25. 10. 2024

Foto: Peter Kolárčik, Galerie 35M2