Za kritiku infrastrukturní

Tereza Stejskalová zhodnocuje, jaké jsou plody feministického institucionálního obratu v posledních letech, a ptá se, „proč jde všechno ztuha?" Téměř pět let po vydání Kodexu feministických (uměleckých) institucí se tak ohlížíme zpátky za tím, co se podařilo (a co zase ne – a hlavně proč) na umělecké scéně změnit. Komentář vydáváme společně s recenzí výstavy Studnice moudrosti v Galerii MeetFactory, která propojuje feministicky orientovaná díla od generačně odlišných autorek a jejíž kritická reflexe vyjde na Artalku ve středu. 

Za kritiku infrastrukturní. Reflexe feministického institucionálního obratu na české umělecké scéně

Posledních pár let se na české umělecké scéně odehrála řada intervencí feministických kritiček, umělkyň, kurátorek a dalších aktérek do kulturní infrastruktury. Můžeme je nazvat feministickým institucionálním obratem v českém umění. Jaký mají význam či dopad? Disclaimer: Tento text nepíšu z pozice nezávislé pozorovatelky ale z pohledu jedné z účastnic, jako dopis svým souputnicím a souputníkům, ale i těm, kteří si vůbec kladou otázky po smyslu feministických institucionálních intervencí.

Impulsem ke kritickému přemýšlení o smysluplnosti takových aktivit, a vůbec toho, co se v posledních letech událo na poli feministické reformy institucí, může být jeden z posledních dílů feministického podcastu Rozpustilý*í, který byl k tomuto úsilí skeptický. Pojednával o vysokých uměleckých školách a jeho hostkou byla, vedle hlavních postav podcastu Káťy a Ely, Marie-Luisa Purkrábková, jedna z iniciátorek Nemusíš to vydržet, iniciativy kritizující ponižování studentů a studentek na DAMU. Ke konci konverzace se všechny tři shodly na kritice univerzit, které jsou pro ně zosobněním všeho špatného, co v naší společnosti existuje – sexismu, rasismu a klasismu (tj. že jsou univerzity přístupné jen lidem z privilegovaných vrstev, vyšší střední třídy, ap.). Marie-Luisa připustila, že má na DAMU mnoho spojenců, kteří usilují o změnu k lepšímu v rámci dané instituce, ale že mají svázané ruce institucionálními protokoly, pravomocemi, museli by jít sami proti sobě, proti svým postům a proti instituci, ve které působí, aby se skutečně něco změnilo. Školy dávají životu řád, nabízí socializaci a síťování, připustily debatérky, ale v ideálním případě by měly vzniknout jiné, nové instituce, které poskytnou podobné útočiště, ale budou už od počátku jinak orientované, feministické, radikálně demokratické atd. Univerzity hromadí znalosti, které jsou dostupné jen těm privilegovaným, a tak je třeba tyto znalosti, sociální a kulturní kapitál volně distribuovat dále.

Když se Marie-Luisa zmínila o svých málo radikálních spojencích a spojenkyních na DAMU, nemohla jsem nepomyslet na všechny ty hypotéky, nájmy, prachmizerné platy a omezené možnosti přežití v uměleckém/akademickém světě, pečující závazky, jejichž přítomnost či nepřítomnost rozhoduje o vůli učinit nějaké radikální kroky na půdě umělecké vysoké školy. Taky mě napadlo něco o tom, jak pomalý a dlouhý, ale také nepředvídatelný, skokový a někdy neviditelný proces změny je. Jeho součástí jsou jak radikálnější gesta odmítnutí a odchodu, ale také méně viditelná gesta. Jsou i tací, kteří si nemohou dovolit jen tak riskovat své pozice, protože jsou na nich doslova závislé jiné životy, nebo zkrátka mají jiné, stejně platné důvody – své psychické nastavení (některé z nás svým nastavením nejsou revolucionářky), svým zdravotním stavem, svou různorodou životní situací. Feministická politika, polemizovala jsem s protagonistkami podcastu, by z principu neměla být hrdinská, jde o politiku z perspektivy těch křehkých a introvertních. Reformy velkých, starých institucí se však nemůžeme z této pozice lehko vzdát, protože pak rezignujeme na všechny nehrdinky a nehrdiny, ty, kteří se z různých důvodů nechtějí angažovat v budování nových a alternativních institucí a prostě jen potřebují +- funkční a dostupné školy (a další instituce), které jim umožní realizovat jejich cíle, které mohou být stejně důstojné a smysluplné.

Tento dialog se odehrál napůl ve virtuálním světě podcastové aplikace a napůl v mé hlavě s ženami o generaci mladšími. Navazuje na jeden dřívější, který proběhl „in real life” naopak s ženou o generaci starší, několik let před pandemií COVID-19, kdy se šlo ještě normálně scházet. Odehrál se někde na začátku příběhu o feministických institucionálních pokusech na české umělecké scéně, na schůzce na konci roku 2016, tedy před více než pěti lety. Schůzka, kam přišly studentky a čerstvé absolventky umění, kritičky i kurátorky, ale i další lidé mimo umělecký provoz, se měla týkat právě toho, jak změnit umělecké instituce (jak školy, tak galerie), aby byly méně hierarchické, inkluzivnější, ohleduplnější vůči nejrůznějším potřebám a zkrátka a dobře se vymanily z nepsané normy, jimiž se všechno poměřuje – normy zdravého, psychicky odolného jedince z dobře situovaného prostředí, který nikoho nepotřebuje, jeho jediným cílem je úspěch a je bez jakýchkoliv pečujících závazků. Normy, se kterými jsme se musely vyrovnávat celé naše studium i profesní působení, byly zvláště pro ty z nás, které jsme měly velmi malé děti, obzvláště palčivé, protože to byla soutěž, v které jsme nemohly vyhrát. Mohly jsme buďto vypadnout, nebo se pokusit změnit pravidla hry. Na tuto schůzku přišla i umělkyně a pedagožka Anna Daučíková a trochu nás polila studenou sprchou, aspoň tak si na to vzpomínám. Řekla nám, že nám moc fandí a podporuje nás, ale že na podobných schůzkách už byla milionkrát, že je z toho patřičně unavená, že se vše dokola opakuje. Slova Anny Daučíkové, aktérky pevně ukotvené v uměleckém provozu, se mi prolínají se slovy Marie-Luisy Purkrábkové, uvízlé – alespoň v momentě podcastu – někde na půli cesty, váhající mezi odmítnutím institucí a jejich reformou. Obě sdílely své postoje na základě svých velice rozdílných zkušeností, ale cítím z jejich slov podobnou únavu a nespokojenost s pomalostí změny.

Jaké jsou tedy plody feministického institucionálního obratu, který se odehrál mezi těmito dvěma rozhovory? A proč jde všechno „ztuha”? Feministické iniciativy posledních čtyř let umělecký provoz nějak proměnily a nadále proměňují. Pohledy na to, jak moc je to „naoko,” nebo nakolik je tato změna podstatná, se liší.

Několik feministických iniciativ (Čtvrtá vlna, Mothers Artlovers), které intervenovaly do uměleckého institucionálního prostředí, stejně jako celá síť feministických institucích, které se řídí společným kodexem, se pokusily nastavit jiné normy, jiné standardy, jiné způsoby fungování, jinou etiku a ovlivnit, ať už skrze spolupráci či jinak, i ty velké, příspěvkové instituce nebo obecně akademické prostředí. Tyto posledně jmenované, feministické kulturní neziskové organizace se neustále potýkají s tím, nakolik principy jejich fungování je možné či nemožné uplatnit a nakolik jsou v přímém rozporu se stávajícími podmínkami nadprodukce, kompetitivnosti a podfinancovanosti, které určují dění v kultuře. Asi nejvíce se tato diskuse rozproudila v souvislosti se Společností Jindřicha Chalupeckého, na české scéně asi nejviditelnější a nejvlivnější feministické instituce. Do popředí se dostal rozpor mezi novým pravidlem pro finalisty méně destruktivního nesoutěžení a logikou fungování scény, která je kompetitivní už ze svého principu, jelikož v ní musíte dosáhnout určité vizibility a to na úkor všech ostatních – té příslovečné černé hmoty „neúspěšných“ umělců a umělkyň, kteří ale vůbec tento prostor tvoří a svojí existencí podmiňují.

Princip tohoto rozporu – vytváření etických prostorů v prostředí, které etické není – se v podstatě týká každé feministické kulturní neziskovky. Vést kulturní neziskovou organizaci feministicky, tj. finančně adekvátně honorovat veškerou odvedenou práci, respektovat pečující potřeby všech zúčastněných, dbát na udržitelnost celého svého programu a zároveň prolamovat bariéry kulturní sféry, což znamená vycházet vstříc všem skupinám, které jsou uměleckým provozem vytlačovány nebo k němu nemají přístup, jde přímo proti logice stávajících podmínek. Mám tím na mysli provoz, který je dotován granty či sponzoringem spjatým s určitým očekáváním odvedeného programu a pracovního rytmu, který je pevně vepsán pod kůží nejen sponzorů a členů grantových komisí, ale je internalizován i samotnými kulturními aktéry a aktérkami.

Ještě před vznikem podobných feministických iniciativ, na podzim roku 2016 jsem se s několika lidmi z dalších spřátelených institucí účastnila workshopu divadla utlačovaných o tom, co nás utlačuje. Jeden z nejsilnějších příběhů, který jsme společně vymysleli a který jsme si i zahráli, byl o tom, jak se kulturní producenti pořád zdraví na vernisážích, aktivně networkují, vypráví si o svých projektech, a tak pořád dokola – jdou od projektu do projektu, usmívají se stále méně a méně, dokud nevyhoří. Diváka takového představení mrazilo z té neustálé cykličnosti nekonečně se opakujícího procesu, než se všichni unaví nebo vyschne zdroj. Feministické iniciativy lze vnímat jako odpověď na tento tehdejší experiment, jeden z pokusů o to, podívat se, kdo a jak umění či umělecké vzdělání provozuje, kdo je dělat nemůže, pro koho se umění dělá a proč. Je to pokus zastavit se a zamyslet se nad tím, kdo je a kdo není viditelný, kdo je přítomný a kdo tu nějak chybí – ať už jako divák nebo jako producent –, kdo dělá práci, která je viditelná, a kdo dělá práci, která viditelná není, kdo koho pomíjí a ani to třeba neví. Z celého tohoto pokusu pro mě ale jednoznačně vyplývá, že proměna etiky kulturního provozu zůstane vždy hluboce rozporuplná, pokud zároveň nedojde k zásadní změně samotných obecných podmínek fungování v kultuře: pracovních podmínek souvisejících s principy financování kultury, podmínek bydlení, distribuce kultury a vůbec vzdělání mimo Prahu, Brno a Ostravu (související s nerovností mezi regiony). Pokud se ke „kariéře“ v kultuře dostanou pouze vlastníci bytů, lidé zdraví a mladí bez pečujících závazků či lidé z velkých měst, pak jen kultivovat institucionální prostory nestačí.

Na poli uměleckých akademií uchopují feministicky laděnou kritiku, alespoň v poslední době, patriarchální a mocensky nerovnou školou traumatizovaní studenti a studentky, kteří, jak to tematizuje Marie-Luisa v podcastu, za to platí vysokou cenu svého mentálního zdraví, jelikož se často snaží politizovat svou nepříjemnou zkušenost, od které by se jinak člověk chtěl spíše odpoutat a jít dál. Nebo to jsou pedagogové nad rámec své mizerně placené pedagogické či výzkumné/výstavní praxe. Je ale možné chtít po špatně placených a uhoněných pedagozích, aby ještě reflektovali svou mocenskou pozici a věnovali čas (který většinou nemají, jelikož potřebují vydělávat, publikovat nebo vystavovat) proměně vztahů mezi pedagogy a pedagožkami a studenty a studentkami a systémové reformě? Stejně tak je nefér čekat, že práci odvedou studenti a studentky, kteří jsou primárně na škole z jiných důvodů, než aby pracovali na její reformě pravděpodobně ve prospěch nikoliv svůj, ale dalších generací studentů.

Oboje prostředí, jak akademické, tak galerijní, jsou navíc už samy o sobě privilegovaným prostorem, jak to tematizují i Ela, Káťa a Marie-Luisa. Jak vyplývá z eseje filozofa Olúfẹ́mi O. Táíwò, v první řadě bychom měli být zodpovědní vůči těm, kteří do těchto prostor nemají přístup, a to nikoliv pouze na rovině obsahu – témat přednášek, kurzů, článků nebo výstav. (V liberálně demokratické společnosti je to někdy až příliš jednoduché, jakkoliv se to ze dne na den může stát ožehavé, viz např. situace u našich konzervativněji naladěných sousedů.) Čím dál více se skrze úspěchy i neúspěchy podobných iniciativ a intervencí vyjevuje, že v první řadě se musíme bavit o rovině infrastruktury a její přístupnosti, nízko- nebo vysokoprahovosti. Je nutné vyvíjet tlak na vyšší finanční ohodnocení kulturního provozu i akademického prostředí, na problematické očekávání kvantity na úkor kvality, ale třeba i tlak na nižší ceny bydlení, tak aby se důstojné podmínky kulturní produkce týkaly co nejvíce z nás. Jedině tak můžeme docílit inkluzivnější, feminističtější kultury, protože nebudeme opečovávat prostory, které jsou dnes přístupné stejně jen těm už velmi privilegovaným, protože ostatní si existenci v nich ani nemohou dovolit.

Feministické intervence do institucionálního fungování se ale dějí teď a tady. Na jedné straně tak poukazují na to, jak by to vše mohlo fungovat jinak, materializují určitou naději a alternativu, na druhé straně za to platí vyhořením a únavou a čelí kritice, že vlastně nic nemění, nijak neintervenují, vše pokračuje dál, jelikož změny, jakkoliv se dějí, jsou někdy méně hmatatelné. Čelí vysokým očekáváním, která neustále zklamávají. Přesto je vnímám jako cenné pokusy prolomit stěny privilegovaných prostorů a tvořit místa, kde jsou možné aliance a koalice s těmi, kteří jsou vytlačováni nebo už se nachází mimo privilegované prostory galerií a vysokých škol, třeba protože nejsou fyzicky nebo mentálně „zdraví”, vymykají se společenským normám, nejsou dobře situovaní, nejsou to obyvatelé velkých měst anebo o umění ani v životě neslyšeli. Káťa a Ela mají pravdu, když se ptají, kdo si vůbec může dovolit studovat na vysokých školách. Ale nesouhlasím s nimi, když říkají, že školy tu jsou jen od toho, abychom si z nich braly, co potřebujeme a jinak na ně rezignovaly. A nakonec k únavě a vyhoření: na to být aktivistou či aktivistkou, feministou a feministkou, politickým člověkem máme celý život. Je úplně v pořádku, že jsou období, kdy člověk jenom odpočívá nebo se věnuje něčemu jinému, aby nabral síly. Životem zasvěceným společenské proměně, ať už v kultuře nebo jinde, se do okolního světa přeci jen nějak otiskneme, někdy i neočekávaně nebo nepředvídatelně.

*Tento text věnuji všem těm, které a kteří se mnou už léta usilují o smysluplnější kulturní prostředí, tento text je výsledkem našich rozhovorů a setkání.

Autorské ilustrace: Lucie Rosenfeldová