Documenta 15: Dekolonizace jako kulturní střet

Další velkou a dlouho očekávanou přehlídkou letošního léta je patnáctá documenta, jejímž tématem a organizačním principem je „lumbung“. Tereza Stejskalová se v recenzi věnuje tomu, co činí letošní ročník speciálním, a ukazuje, co může přinést takto velký experiment s otevřeným výsledkem. Věnuje se také aktuálně probíhající kauze kolem díla indonéské skupiny Taring Padi.

Britto Arts Trust, ছায়াছিব (Chayachobi), 2022, pohled do instalace documenta Halle, Kassel, Foto: Nicolas Wefers

Documenta 15: Dekolonizace jako kulturní střet

Documenta 15 je pro někoho znalého české kulturní politiky trochu zjevením z jiného světa. Německý stát vydá miliony eur na obrovskou přehlídku současného umění kurátorovanou indonéským kolektivem, jež není ničím jiným než radikálním experimentem bez záruky. Documenta je od šedesátých let sázkou na překvapivé a nové přístupy, je „tou“ přehlídkou, která mění paradigmata v západním současném umění a na kterou se sjíždí umělci a kurátoři z celého světa. Ty nejslavnější ročníky se většinou nejprve střetly s nepochopením i obecným znechucením, aby se posléze zlatým písmem zapsaly do dějin umění. Podobně tomu je i tentokrát, když byli za kurátory vybráni členky a členové kolektivu ruangrupa: přísliby vzbuzoval jejich původ z Indonésie, skutečnost, že jsou prvním kolektivem v historii přehlídky, ale i svou neochotou mluvit přeintelektualizovaným jazykem. Projekt nemá žádné zastřešující téma, ale funguje na principu „lumbung“, indonéského pojmu přejatého ze zemědělství, který označuje prostor pro uskladnění přebytečné rýže ze sklizně, která je k dispozici celé komunitě. Jak tento pojem napovídá, řada projektů odkazuje k rurálnímu či zemědělskému prostředí, jeho rytmu života, často přímo, nebo jako k politické metafoře. Lumbung ale představuje především „kurátorskou metodu“, která spočívá v solidární redistribuci pravomocí, finančních a jiných zdrojů. Kolektiv ruangrupa přizval k projektu čtrnáct dalších kolektivů a jednotlivců, kteří dostali do správy svůj vlastní rozpočet a mohli přizvat další participující, kolektivy i jednotlivce. Na výstavě se tak prezentuje kolem patnácti set (!) umělců, ale i toto číslo je spíš orientační, protože členství v kolektivech bývá, jak známo, dynamické. Často jsou jména i docela známých umělců a umělkyň různě poschovávaná, jelikož přizvaný kolektiv přizval někoho a ten někdo přizval někoho jiného.

Kurátorská koncepce je tak otevřená a dynamická a samotní členové ruangrupy otevřeně mluvili o tom, že výsledek bude překvapením i pro ně – přehlídka je tedy obrovský, živý organismus, který zcela záměrně nemá nikdo úplně pod kontrolou. Ruangrupa neformulovala téma nebo otázky, na které by umělci a umělkyně odpovídali novými díly a reagovali na současné estetické nebo společenské otázky. Přizvali umělce a kolektivy, kteří chápou umění jako sociální praxi a v Kasselu o tom vypráví, vyměňují si s ostatními zkušenosti nebo přímo pokračují ve své činnosti.

Friderecianum, tradiční centrum přehlídky, je tak pojato zcela jinak, než bylo dosud zvykem. Více než výstavním prostorem je místem pro různé události. Ústřední prostor Fridericiana je pak uchopený jako místo pro experimentální model horizontálního vzdělávání v pojetí edukační platformy Gudskul, kterou tvoří indonéské kolektivy ruangrupy, Serrum a Grafis Huru Hara. A tak je to s řadou výstavních místností, ale i původně nevýstavních prostor. Fungují jako místa pro navazování vztahů mezi vystavujícími kolektivy navzájem, výměnu zkušeností a společné aktivity – třeba tisk plakátů. Anebo jsou tu vystavené artefakty, které k takovým procesům odkazují a vypráví o nich skrze množství archivních materiálů, které zahrnují pohyblivý obraz, artefakty i texty. Podle programu se tu každý den má odehrát několik živých událostí, workshopů, rozhovorů atd., výstavní prostory jsou tak často pojaty jako místa, kde se dá pobýt, posedět, polehávat, odpočívat.

Fridskul Common Library, pohled do instalace ve Fridericianu, Kassel. Foto: Victoria Tomaschko

Umění je tu představeno především jako kolektivní činnost a jako způsob, jak budovat podpůrné komunity, nikoliv jako záležitost individuálního snažení jedince. V případě takové Indonésie, Indie nebo Vietnamu se jedná zřejmě o jediný způsob, jak je vůbec možné dělat kritickou uměleckou praxi s nulovou lokální institucionální podporou. Na přehlídce, především v instalaci The Question of Funding, se řeší i závislost na zahraničních nadacích a zahraničních zdrojích peněz, kdy se do kritické kultury promítají politické a ekonomické zájmy jiných, bohatších států. Můžeme tu ale vidět i projekty z Evropy, třeba obrazy a instalace od britského Project Art Works, iniciativy, která sdružuje tzv. neurodivergentní umělce, tj. osoby, jejichž vnímání a cítění se liší od vnímání a cítění většiny lidí, např. (ale nejen) osoby s diagnózou autismu.

Dalším spolupracujícím kolektivem je například Nha San kolektiv z Hanoje, který je klíčovým hráčem na umělecké scéně ve Vietnamu. Nha San je zároveň kulturním centrem a neformální edukační institucí pro mladé umělce a umělkyně. Své projekty a instalace kolektiv rozesel různě po Kasselu včetně zahrádky přidružené k místnímu klubu Lolita. Vznik zahrady inicioval člen kolektivu Tuan Mami, který oslovil místní vietnamskou komunitu, aby společně založili zahradu, kde by bylo možné pěstovat typicky vietnamské bylinky a zeleninu, která se v Evropě nevyskytuje, ale hraje důležitou roli ve vietnamské kuchyni. Zahrada se tu stává nejen místem setkávání vietnamské diaspory, ale je prostě především příjemným místem ke kontemplaci, kde se člověk rád zdrží, zvlášť v parném počasí. Celé léto tu pobývají i členové kolektivu, kteří se s vámi rádi dají do řeči. A tak je to s dalšími venues – třeba půjčovnou lodiček Ahoi pod kuratelou přizvaného kolektivu budapešťského OFF Biennale. Celodenní vstup na výstavu je 27 euro (momentálně 666 Kč) a napadne vás, jestli to není trochu drahé posezení na příjemném místě ve stínu s hezkým výhledem.

Souvisí to s otázkou, zda výstava něco přináší i divákům, kteří netouží po intenzivní interakci, ať už s díly, nebo kolektivy, a zkrátka chtějí především jen něco vidět. V tomto ohledu, jako v případě jiných podobných přehlídek současného umění, na většinu z vystavených děl do hodiny zapomenete, ale pár vám jich utkví v paměti a provází vás třeba celý život. Ta nejslabší jsou skutečně jen dokumentací a v krajních případech mívají podobu patetických snímků „o síle a odhodlání bojovat“ s chudobou či ekologickou krizí nebo o válkou postižených komunitách. Některé projekty také prostě jen exotizují určitou kulturu a jsou jasně směrované na evropské nepoučené diváky, kteří se rádi nechají ohromit exotikou. Jsou tu zároveň ale i velice silná díla – poetická, revoluční, esteticky jímavá a překračující kulturní hranice. Jsou to i impozantní realistické muraly a loutkové instalace už zmíněného indonéského kolektivu Taring Padi. Jsou tu vizuálně úchvatné a vypravěčsky skvěle pojaté videoprojekce (Tropics Story od kolektivu kkibawiKrrr, Aşît od Pınar Öğrenci), smysly znejišťující instalace (voodoo sochy v katolickém kostele St. Kunigundis od haitského kolektivu Atis Rezistans, obrazy a instalace pozvané OFF Biennale zahrnující malby Selmy Selman na karoserii nebo působivé, politické, ale poetické projekty Evy Koťátkové a Roberta Gabriše).

The Black Archives, Black Pasts & Presents: Interwoven Histories of Solidarity, 2022, pohled do výstavy ve Fridericianu, Kassel. Foto: Frank Sperling

Najdeme tu i klasické malby, převážně figurativní, ale nejen: Osobně mě zaujaly poetické kresby palestinské umělkyně Jumany Emil Abboud, nepřehlédnutelné jsou malby australského umělce a aktivisty Richarda Bella. Než jednotlivá díla je ale stejně poutavější organický, živý a procesuální charakter celé přehlídky. Celé jedno křídlo Fridericiana je navržené pro děti, které se tu vesele prohání, šplhají, plazí se, hrají si. Ze všech přehlídek umění, na kterých jsem kdy byla, je tato dětem (a jejich rodičům) nejvíce nakloněná. Svým veskrze neokázalým a pragmatickým přístupem k umění, které tu rozhodně nestojí na piedestalu a nevyzývá k obdivu, ale je spíš prostorem k zabydlení či pedagogickým nástrojem, a svou snahou o inkluzivitu k různým typům diváků má přehlídka šanci získat si divaččino srdce.

Pro Východoevropanku je tu markantní křiklavá nepřítomnost války na Ukrajině, která tu není tematizována vůbec nijak. Pokud tu většina tvůrců a tvůrkyň pochází z globálního Jihu, vyjevuje se tu okrajový význam této války pro ty oblasti světa, kterým jsou zkrátka bližší jiné války a konflikty (a přemýšlejme, co víme o konfliktech právě probíhajících třeba v Africe?). Samozřejmě, lze namítnout, že se výstava odehrává v Německu, kde nyní žije řada válečných uprchlíků (kteří se však do různých jednotlivých projektů zapojili). Ale stejně jako se Německo moc nesnaží pochopit, z jakého kulturního kontextu vlastně pochází ruangrupa, také ruangrupu německý kontext moc nezajímá, nebo ho rozhodně příliš nezohlednila, jak vyjevila celá kauza s malbou kolektivu Taring Padi.

Přehlídku totiž už od ledna letošního roku provází diskuse v německých médiích, jež svědčí o tom, že letošní documenta je především obrovským kulturním střetem mezi německou veřejností a kurátory, kurátorkami, umělci a umělkyněmi z tzv. globálního Jihu. Zatímco německá veřejnost má pramalé povědomí o těchto společnostech, tvůrci z Asie byli naopak zjevně zaskočeni německými postoji. V Německu se ozývaly hlasy atakující přehlídku, jako propalestinskou, promuslimskou a nepřátelskou vůči Izraeli, indonéští kurátoři tyto kritiky vnímali jako rasistické a islamofobní. Jádro sporu zpočátku tkvělo v tom, že ruangrupa vystavuje palestinské umělce a umělkyně, z nichž někteří jsou údajně (!) napojeni na hnutí za bojkot izraelských institucí. Oproti tomu documenta nevystavuje nikoho z Izraele, přičemž i německý prezident, který přijel výstavu oficiálně otevřít, kriticky komentoval jejich absenci. Otázkou je, co tím bylo myšleno, vzhledem k tomu, že velká řada izraelských umělců je k politice Izraele výrazně kritická – zároveň ale situace eskalovala až fyzickým útokům. Cílem vandalismu byla instalace palestinského kolektivu The Question of Funding, který ovšem v rámci documenty neprezentuje žádné křiklavé politické dílo, ale vypráví příběh jedné instituce a jejího boje o existenci ve velice obtížné ekonomické i politické situaci.

Vše nakonec vyvrcholilo odhalením karikatur ortodoxních židů a vojáků mosadu zobrazených v dílech indonéského kolektivu Taring Padi. Jedná se o aktivisticko-umělecký kolektiv (o generaci starší kolegy ruangrupy), který vznikl během protestů po pádu Suhartova režimu v roce 1998, jejich díla, včetně banneru People’s Justice, komentují dopady tohoto autoritářského režimu na indonéskou společnost i následné krize. Dílo vzniklo už v roce 2002 a bylo od té doby bez problémů několikrát vystaveno, ale nikdy v Evropě. Kurátoři problematické části odstranili, svou chybu označili za lidské selhání (prostě si těchto kontroverzních motivů nevšimli), ze kterého se chtějí poučit, a doufají v otevřenou diskusi. Atmosféra je ale vypjatá a budou zřejmě padat hlavy z řad vedení documenty. Reálně tak hrozí, že documenta buďto přijde o štědrou státní podporu, nebo o svou autonomii, tj. bude více pod dohledem státu. Skončil by tak jeden velký a v Evropě zcela ojedinělý experiment, který je ve srovnání s dalšími velkými přehlídkami výrazně méně komercionalizován. Globální svět umění se tak ukázal jako ne zcela globální a pozvání sociálně angažovaného kurátorského kolektivu z jihovýchodní Asie do Evropy odhalilo mnoho, co o sobě jednotlivé (nejen umělecké) světy netuší.

*foundationClass*collective, Becoming, 2022, OFF-Biennale Budapest, Małgorzata Mirga-Tas, Ze série „Out of Egypt“(4) a (5), 2021, pohled do instalace ve Fridericianu, Kassel. Foto: Frank Sperling

Nicméně tematizováno tu není ani lokální prostředí samotného Kasselu, byť do svých aktivit documenta zahrnuje různé kasselské iniciativy a spolky, samotné město je tu ale převážně jakýmsi pozadím pro nejrůznější participativní projekty odjinud. Tradiční témata jako dědictví bratří Grimmů, kteří tu žili, zničení města za druhé světové války nebo konfliktní soužití místních menšin se tu neobjevují. Ruangrupa a jimi přizvané kolektivy se zkrátka nezajímají o německou historii a německé problémy. Skutečnost, že kurátorský kolektiv přehlédl problematické motivy ústředních děl přehlídky, které jsou prostě pro člověka z kultur zasažených holocaustem tabu, je příznakem způsobu, jakým je přehlídka koncipována. Lumbung není projektem pro documentu 15, ta je jen přechodnou zastávkou. Lumbung označuje praxi, kterou ruangrupa rozvíjí dlouhodobě, jde o směřování, které předcházelo documentě a které ji, jak tvrdí Indonésané, také přetrvá.

Bude zajímavé sledovat, zda i konzervativněji založené diváky osloví procesuální živost a organičnost celého projektu. Zda i oni uvítají, že se ze studených galerijních prostorů stávají místa podpory komunit a kolektivů jako způsobu přežití v současném světě. Jsou tu sice komunikována těžká témata, ale výstava je v zásadě optimistická a radostná. Oslavuje odolnost mezilidských vztahů, velebí se tu síla lidských nebo lidsko-nelidských kolektivů čelit krizím – ať už ekologické, válečné, nebo sociální, v podobě neřešené chudoby.

Pro cynického Východoevropana tu chybí také zmínka o odvrácené straně kolektivity: Nedozvíme se o traumatu a násilí, které k mezilidským vztahům v naší společnosti také neodmyslitelně patří. A ještě jedna věc. V době, kdy evropská kultura (a ta česká zvlášť) trpí erozí svých kulturních a sociálních infrastruktur kvůli pandemii a válce, nám tu indonéský kolektiv předkládá model sociálně angažované kultury v prostředí, kde je tato infrastruktura minimální, nebo vůbec žádná a kde, do jisté míry, nahrazuje sociální stát. Pokud sociální stát absentuje, nezbývá než se sdružovat a solidárně sdílet vlastní zdroje. Musíme se ptát, do jakého světla to staví stávající evropský model kulturní podpory. Je to bohatý sociální stát (a německé firmy), který tuto přehlídku – aspoň zatím – vůbec umožňuje a který politickou, dekoloniální přehlídku podporuje zdroji, jež ruangrupa umně, ale docela otevřeně redistribuuje mezi kolektivy z Keni, Ugandy, Indie, Indonésie, Vietnamu, Mexika nebo také Maďarska. Zároveň je to ale i rozšíření vlivu německého státu, který se stává platformou pro hlasy z „chudších“ zemí, bez níž se, zdá se, neobejdou. Můžeme se také ptát, jestli nás indonéský kolektiv vlastně nepřipravuje na naši vlastní budoucnost, tedy na úpadek projektu sociální státu a veřejných kulturních infrastruktur a související závislosti kulturních a sociálních projektů na zájmech soukromých nadací a jiných, bohatších států. V tomto smyslu doslova ozdravný zážitek vzájemnosti, solidarity a společné tvorby, který vznikl z napjaté spolupráce ruangrupy a německého státu, skrývá také temnější skutečnosti. Tematizuje je snad jen jediná západní hvězda přehlídky, Hito Steyerl, schovaná pod projekt kolektivu INLAND. Ve vtipném videu namířeném tak nějak vůči všem dnešním neduhům, od neoliberalismu po bitcoiny, ukazuje tři jiné hvězdy západního uměleckého světa, které vyčerpané a vyhořelé vinou pandemie chtějí svět umění opustit, ale nikdo je nechce. Možná jim nezbyde nic jiného než založit kolektiv.

Documenta fifteen / kurátorský tým: ruangrupa / Kassel, Německo / 18. 6. – 25. 9. 2022