Mezi vznešeností a kouzelnickým komediantstvím

Benedikt Tolar, sochař působící v Plzeňském kraji, ukazuje v GmP novější práce, především ze série Střechy, přičemž v galerii obsadil prostory podzemí a bývalého mázhauzu. Toto architektonicky specifické a pro prezentaci současného umění netradiční zázemí přidává výstavě Na plech uměle nový kontext. A není to na škodu.

Kurátorský text Jindřicha Lukavského nabízí odbočku, lingvistický výklad pojmu skalp: anglické slovo sculp (sochat), je odvozeno od slova scalp (brát skalpy). Pravý význam sochařství tedy tkví v braní skalpů a Benedikt Tolar je podle něj možná první sochař, který to pochopil a svou prací fakt demonstruje.

Výstava Na plech začíná v takzvaném mázhausu, přízemní síni, která v renesančních měšťanských domech zabírala přední prostor domu a sloužila také jako výčepna piva. Tolar nás zde seznamuje s pracemi ze série Střechy. V nich očesává realitu a redukuje ji na citlivě vybrané fragmenty. Tentokrát si vzal na paškál automobily. Robustní dodávky nechává napospas jejich osudu přerostlých kabrioletů a jejich střechy sbírá jako trofeje. Jeho přístup se od dřívějších prací nenásilně a přirozeně proměnil: geniálně infantilní způsob užití ready madu (jako příklad poslouží cyklus Zvěřinec) uvolňuje místo jemnější práci s nalezeným materiálem. Ten už není nalézán, je vynalézán. Objekty se mění v trofeje, jsou malířsky zpracované a s důstojností věšeny na zeď.

Jeden ze skalpů je naložený v lázni v kvádrovité nízké vaně. Autor postupně upouští hladinu vody, čímž vzniká kresba korozí. Na plech. Na dřeň. Věci vzdáleně připomínají hlavy divočáků a zrezlá brnění ve středověkém hradě. Jeden ze štítů, i tak by se daly sochy pojmenovat, je však namalován na růžovo. Do hry se vtírá pro Tolara typický vtip a osvětluje temnotu. Síň citlivě kooperuje s artefakty a připravuje nás na dění v podzemí.

Při vstupu do první kamenné místnosti se nikdy neubráním dojmu přenesení se do Alighieriho časů. Temná atmosféra je na hony vzdálená bílé kostce. Tolar ji doplnil třemi exponáty, ale to, co jsem vnímal spolu s podzemním chladem byla spíše estetika prostředí. Opět zde nacházím přirozenou spolupráci prostoru a artefaktů. Obojí diváka přesvědčivě mystifikuje. Místnost svou dávnověkou atmosférou a autor svým dílem. Ústředním motivem jsou dva skalpy obyčejných van, zasazené ve zdi z ytongových cihel. Špunt od odtoku visí na identicky dlouhém řetízku, ve stejné výšce i vzdálenosti od pomyslného rovníku místnosti. Na protilehlých stěnách se nacházejí dvě stejné plastiky, tvořené střechami aut, přičemž jedna je inverzní podobou té druhé. Počínajíc úzkou linkou mezi vanami, půlka místnosti je zrcadlovým obrazem té druhé. Ta zdánlivá plocha mezi sochami opravdu vypadá jako nefalšované zrcadlo.

Byl jsem napálen kouzelníkem a sochařem. Po prozření vyplývají na povrch formální kvality neživých herců samotných. Vany, vystřižené z panelákového 3+1, jsou zakonzervovány a vyhlížejí jako prehistorické monumenty. Vanový obelisk střežený dvěma střechami... Moment absurdity a vtipu je neustále přítomný v Tolarově tvorbě. Mísí se zde vznešenost Rothka a komediantství Duchampa. Počínám si uvědomovat stále silněji se ozývající industriální zvuk. Připisuji ho stavebním pracím nahoře v ulici a pokračuji dál.

Vstup do předposlední síně je obléhán obrovskými kovovými brouky. Site specific instalace poněkud kazí dojem symetrie a centralizovanosti celé výstavy, na druhou stranu však podporuje koncept výstavy, kterou jsem reflektoval jako cestu s nejasným cílem. Jeho blízkost signalizuje stupňující se kovový zvuk. Už není pochyb, že je součástí konceptu. Nacházím se v příjímacím salónu do hlavního chrámu, který se skrývá v cíli putování. Vchod hlídají dvě černo-fialové střechy, které na rozdíl od dřívějších abstraktních motivů nesou podivný houbovitý motiv. Konečně mě vítá poslední síň a teď už silný mechanický zvuk. Jako děsivý podmořský živočich nás medúza láká do svých železných chapadel jako sirény Odyssea. Přistupují blíž a medúza se mění v rozřezanou třesoucí se vanu. Jsme na konci.

Prostor galerie a díla tvoří výraznou symbiózu. Na povrch však vyplouvá důležitá otázka, jak by zejména poslední instalace působila v jiné galerii. Instalace samozřejmě byla vytvořena pro dané místo, vyvrcholení výstavy mi ovšem přišlo spíše cirkusové a teatrální než vizuální. Působilo dojmem přílišné efektivnosti, což je právě rozměr, který dodal prostor galerie. Architektonické zázemí v Galerie města Plzně přidává výstavě nový a umělý kontext. V případě Tolara přidalo teatrálnost, možná to ale nebylo na škodu. Působila by jinde roztřesená vana vtipně, ironicky, nebo... spíše směšně?

______________________________________________________________

Benedikt Tolar: Na plech / Galerie města Plzně / Plzeň / 21. 8. – 1. 10. 2014

______________________________________________________________

foto: Miroslav Chaloupka, Karel Kocourek, archiv GmP