Moje kariéra začala, když jsem šla na pracák

Už cestou vlakem z Prahy do Ústí nad Labem jsem myslela na to, co pro mě osobně práce znamená a co bych o ní řekla. Jednak jsem si před debatou o práci v umění, kam jsem byla pozvaná jako jedna z diskutujících a která je doprovodným programem výstavy Good Job, potřebovala utřídit myšlenky na toto téma a jednak mě téma práce vždycky zajímalo. I proto se nakonec prací, tou novinářskou, zabývám ve svém disertačním výzkumu. Sice už víme, že práce nám lásku neoplatí, ale dá se vůbec pracovat udržitelně a nevyhořet, i když máme svoje povolání rádi?

Práci řešíme všichni, když aktivně pracujeme, a obvykle i v době, kdy se na budoucí práci třeba jen připravujeme studiem či v učení. Práce do značné míry utváří naši identitu, rámuje to, jak trávíme dny, a ovlivňuje, co pro nás může znamenat volný čas a jakým způsobem (si) ho můžeme užívat. Jeden z prvních dotazů, který dostáváme i pokládáme, když se seznámíme s někým novým nebo potkáváme staré známé, ostatně automaticky zní: co děláš?, čemu se věnuješ?

A je to právě práce v umění a kulturním sektoru, která se poslední dobou stále častěji dostává do veřejného diskurzu. Mluví se o ní často s despektem nebo v lepším případě jako o nevýdělečném nebo špatně placeném hobby, které by se četnými změnami v legislativě (tzv. status umělce) snad mohlo na úroveň zaměstnání posunout. Ze strany kulturních pracovnic a pracovníků pak ale stejně zaznívá zoufalství, zvyšující se míra nejistoty a rostoucí epidemie vyhoření z práce.

I z tohoto důvodu jsem byla zvědavá na to, jak umělci a umělkyně vystavující v ústeckém Hraničáři o práci přemýšlí. Jak vlastně svůj vztah k práci reflektují a jak reagují na otázku, proč na klasické formě práce a pracování stále tak lpíme a nedáme dopustit na osmihodinovou pracovní dobu, kterou v Evropě zavedli před více než sto lety. Predikce celé řady myslitelů od Keynese přes Srnicka, kteří předpovídali kratší pracovní týden, automatizaci spojenou s technologickým pokrokem a větší efektivitou práce, se zatím (bohužel) nenaplnily, jak připomíná průvodní text k výstavě. A na to, proč se tak nestalo, vystavující umělci a umělkyně tak trochu odpovídají. Náš vztah k práci – a nejen, ale zejména k té, jež se zároveň pojí s prací emoční a imateriální – je totiž o dost složitější. Jako společnost nejen pracujeme, ale zároveň soutěžíme, zakládáme si na tom, co děláme, akumulujeme kapitál (tedy alespoň někteří – záměrně nepíšu někteří z nás), nebo naopak při práci zažíváme odcizení a nejistotu.

Výstavu jako takovou tedy příznačně propojuje motiv pocitu zklamání nebo zmařených očekávání a temných výhledů do budoucnosti. Obzvlášť jímavým momentem je část jedné z nahrávek multimediální umělkyně Barbory Kropáčkové, která pro Good Job pořídila konfesní audiosérii Kulturní mrzení. V ní kulturní pracovníci a pracovnice z různých odvětví popisují, jak vystřízlivěli z toho, že by se snad mohli živit tím, co vystudovali – tedy uměním. Nahrávka začíná slovy „Moje kariéra v kultuře začala, když jsem šla na pracák“ a pokračuje líčením situace, kdy se úřednice nevěřícně pozastavuje nad tím, co vlastně znamená ten podivný vysokoškolský titul BcA., který žadatelka o podporu v nezaměstnanosti nosí před jménem. Ač zní většina nahrávek pořízených Barborou Kropáčkovou jako humorná historka od vedlejšího stolu v hospodě, i tato skutečnost je na nich symptomatická. Naznačuje nejen to, jak moc pracující v kultuře trápí prekarizace, tlak na výkon a téměř naprostá absence sociálních jistot. Ale zejména fakt, že o těchto problémech jsme zvyklí mluvit právě v hospodě, a už míň tam, kde by to mohlo mít reálný dopad, jako jsou třeba nejrůznější veřejné instituce. Návštěvnictvu ale mohou díla sloužit nejen ke kolektivnímu „upuštění páry“ v případě, že situaci důvěrně zná. V kontextu tohoto problému mohou být dalším pomyslným můstkem mezi lidmi pracujícími v kultuře a širší veřejností.

Zklamání, rovněž s humorným vyzněním, se propisuje i do instalace odpočinkového kolektivu Lilky_60200 s názvem Soutěžíme o pětistovku. Ta vyzývá diváctvo, aby vhozením žetonu do konzole s příslušným popisem hlasovalo pro jednu ze čtyř členek kolektivu, která po skončení výstavy slavnostně obdrží pět set korun. Soudíc podle počtu žetonů vzbuzuje v návštěvnictvu největší sentiment Ph.D. studentka s 365 nezaplacenými odpracovanými dny v kulturním sektoru a s dvěma chybějícími zuby. Pro zbylé – pětistovkou neoceněné – členky se nejspíš nabízí, aby se posunuly o pár metrů dál, k hořce vtipné kartonové instalaci Andrease Gajdošíka, kde se dá podat „Žádost o refundaci kapitálové ztráty vyplynulé z uměleckého provozu v minulém roce“.

Instalace, kterou pro Good Job vytvořila dnes už spíš nárazově fungující skupina Ládví, reflektuje pracovní podmínky, jak je zná současná společnost – osm hodin na práci, osm hodin na volný čas (případně na dojíždění do práce a z práce) a osm hodin spánku. I přes poměrně minimalistické provedení chladně a přesně ukazuje, kam se pojetí práce posunulo za sto padesát let od průmyslové revoluce. Totiž v podstatě nikam.

Trochu ironicky možná působí, že se výstava uskutečnila právě v Ústí – centru strukturálně znevýhodněného regionu, který je malebnějšími částmi republiky mnohdy vysmívaný pro vysokou nezaměstnanost a šedivou realitu každodenního života. Práce nás všechny totiž definuje, ať už ji máme, nebo nemáme – pak možná ještě mnohem víc, jak píše německá novinářka Anna Mayr. Aniž bych chtěla českou debatu o nezaměstnaných i pracujících v kultuře esencializovat či zjednodušovat, je pravda, že o obou skupinách slýchám občas totéž: Že jsou líní, že by si měli najít skutečnou práci, která je uživí, případně že je stejně nikdo nepotřebuje.

Tyhle odsudky – o regionu ani práci v kultuře – v naší debatě samozřejmě nezazněly. Jejím dominantním vyústěním bylo obzvlášť silné a opakující se tvrzení, jak důležité je sdružovat se napříč kulturní sférou a obory. Zakládat spolky, o problémech vyjednávat kolektivně a o změny usilovat společně. A tyto tendence jsou v kulturním provozu nepřekvapivě čím dál viditelnější: nejenže nedávno vznikla Kulturní a kreativní federace, která chce jednotně řešit výzvy a problémy v tomto sektoru, sama se podílím na aktivitách sdružujících kulturní novinářky a novináře a koneckonců i v Hraničáři na výstavě Good Job je k vidění velké množství kolektivů.

David Böhm a Jiří Franta, Lucie Doležalová, Martina Drozd Smutná, Andreas Gajdošík a Jonáš Svoboda, Jana Jarošová, Martins Kohout, Barbora Kropáčková, Judita Levitnerová, Lilky_60200, Filip Nádvorník, Rafani, Skupina Ládví, Jonáš Strouhal, Anna Štefanovičová, Adina Šulcová / Good job! / kurátorka: Petra Widžová / Galerie Hraničář / Ústí nad Labem / 16. 3. – 28. 6. 2024

Foto: Tomáš Lumpe