Skutečné dílo je výsledkem dřiny

Líný víkendový den. Na květen je venku nebývale chladno, i přes oblohu bez mraků a neúprosný sluneční jas. Pražské Vysočany zejí prázdnotou, jen sem tam po Kolbenově třídě, hlavní komunikační tepně čtvrti, projede auto či tramvaj. Počet chodců by šel spočítat na prstech jedné ruky. Nechce se mi věřit, že po většinu minulého století zde sídlilo jedno z center tuzemského strojírenského průmyslu – továrny podniků Praga, respektive ČKD. V té době Vysočany zcela jistě klokotaly v jiném rytmu. Z hal se linul lomoz továrních strojů a každý den tu proudily zástupy dělnictva, jehož životy určoval neustálý koloběh směn naplněných tvrdou a nikdy neustávající práci.

V onom květnovém dni se pomalou chůzí přibližuji k budově haly E, vystavené ve Vysočanech na začátku 30. let 20. století. Zde nyní už osmým rokem sídlí Galerie Pragovka, která slouží nejen jako místo pro prezentaci současného umění, ale i jako instituce poskytující rezidenční pobyty a ateliéry. Z prostředního křídla budovy se galerijní prostory letos v dubnu přesunuly do zrekonstruovaného nárožního traktu rovnoběžného s uliční čárou Poštovské ulice a Kolbenovy třídy.

Do galerie spolu se mnou nikdo další nemíří, v areálu nevidím ani živáčka. Jediný člověk, kterého za celou dobu potkám, je kustodka uvnitř. Pak jsou tu vystavená díla. Dubnový přesun Pragovky doprovodilo uvedení tří nových dočasných výstav, z nichž tou největší je kolektivní výstava Around the Clock: The Factory Effect (Dnem i nocí: Efekt továrny), kurátorovaná Anežkou Jabůrkovou. Koho by nenavedl název, ten ihned po přečtení prvního odstavce anotace výstavy zjistí, že její náplní má být to, jak na nás působí a jak do našich životů prorůstá práce i potom, kdy máme padla.

Práce nám zajišťuje živobytí. Můžeme díky ní utrácet za nezbytnosti i zbytečnosti, může nám dodat pocit smyslu i nenávratně podlomit zdraví. Lze k ní přistupovat laxně, poctivě i čistě utilitárně, jako k prostředku, díky kterému si vyděláme peníze, a tudíž přežijeme. Ať už se živíme jakkoliv, práce nevyhnutelně prosákne naší identitou skrz naskrz.

Nové prostory Pragovky jsou velkorysé, nesnaží se zakrýt industriální charakter původní budovy, ale zároveň jsou řešené s ohledem na galerijní a výstavní potřeby. Around the Clock se nachází ve dvou největších místnostech. První, v níž je umístěna tříkanálová video-instalace ve Vídni usazené umělkyně Anny Witt Unboxing the Future, je pro potřeby vyznění videa zahalena do tmy a oproštěná od doplňkových prvků. Druhá z místností, kam jsou situována všechna ostatní vystavená díla, je scénograficky pojata s podobnou střídmostí, ale její světelný režim je určován slunečním svitem pronikajícím dovnitř okny obrácenými do ulice. Prodyšnost této části výstavy je příjemná, nohy se po prostoru mohou pohybovat s naprostou volností a membrána pásu vysokých oken nás stále, ale jemně upomíná na svět tam venku. Je to pro mě důležitý moment, protože celá výstava se ke světu tam venku, ke světu tvrdě pracujících, vztahuje. I já se na něj snažím neustále pamatovat.

Zmíněné video Unboxing the Future má příchozí záměrně vtáhnout přímo k jádru problému provázanosti života a práce. Na třech velkoformátových projekčních plochách se postupně střídají výpovědi skupiny pracujících z japonské továrny Toyota. Společně debatují o budoucnosti práce jako takové, o tom, jak budou vypadat naše životy po tom, co za nás většinu úkonů převezmou stroje a umělá inteligence. Stojí před námi velké otazníky, ale vyznění videa se v mých očích zdá smířlivé. Během sledování mě nicméně popadnou myšlenky, které směřují ke třídě současného dělnictva. Může dílo podobné tomu Anny Witt promluvit k lidem, kteří – kupříkladu oproti mně – doopravdy pracují na směny a vykonávají těžkou práci? A je vůbec možné vytvářet umění, které tematizuje práci a je srozumitelné i pro ty, kterých se týká?

Ze tmy vycházím do světlé místnosti kolem díla Red Analysis, nylonového závěsu Jeleny Micić pokrytého červeným prachem z těžkých kovů. Jeho texturu takřka neznatelně určují otisky těžkých bot a pomačkaný nylon, sám vznikl jako důsledek průmyslové výroby. Ve srovnání s celkovou uměřeností a až idylickou pravidelností výstavní architektury druhé místnosti působí obhroublost zaprášeného závěsu skoro nepatřičně.

Další zastávkou je televize s videem About Night Shifts Martinse Kohouta. Několik anglických respondentů a respondentek v něm sdílí své zkušenosti s noční prací. Nejde ani tak o čistokrevný video art, jako spíš o dokumentární záznam výpovědí konkrétních lidí. Kohoutovo video dává promluvit lidem, jejichž život je prací na noční směny doslova obrácen vzhůru nohama. Nemá ale titulky. Jak sdělné může být pro ty, kteří na noční směny skutečně pracují, ale anglicky neumí?

S médiem videa se na výstavě můžeme setkat ještě dvakrát – u obrazově-hudební koláže Public Tinnitus Poliny Davydenko, která je svého druhu lamentem nad dopady těžby uhlí ve východoukrajinské Dobropillji, a v dokumentární rekonstrukci The Ali Enterprises Factory Fire kolektivu Forensic Architecture, v níž se krok za krokem, s detektivní precizností dozvídáme o průběhu nehody, k níž došlo v textilce Ali Enterprises v pakistánském Karáčí. Zbytek výstavy patří objektům: Velmi nenápadně je v zadní části místnosti u oken umístěno dílo Sáro Gottstein Nového 1194. Je to lehce vyvýšený kruh navršeného zavakuovaného ložního prádla poslepovaného zaschlým mýdlem. Má tematizovat fenomén neviditelné práce, odehrávající se nejen v domácnostech, ale i na pracovištích. Oproti tomu instalaci Fat History Any de Almeidy nelze přehlédnout. Několik řad různobarevných mýdlových kostek vyskládaných na subtilních lištách působí nostalgicky, jako zatavená minulost. V zamlžené materii kostek jsou patrné útržky papírových obalů tuků, které byly využívány při výrobě v mydlovaru v Ústí nad Labem. Podobně rytmicky rozfázované jsou výšivky Kateřiny Šedé Nedá se svítit. Prázdný kruh a vyšitá linie půdorysu automobilky ve slezských Nošovicích nás má upozornit na to, jaké prázdno může v obyvatelstvu obce vytvořit přítomnost továrny, která naruší dosavadní život. Je tu patrný kritický osten, směřující k exploataci krajiny i lidí, a ten je vlastní i poslednímu z děl, fotografii z performance Monument to Precarious Workers, kterou iniciovala Alicja Rogalská.

Prohlídka výstavy skončila. Když vyjdu nazpátek na Kolbenovu třídu, jako první si všimnu haly, která stojí naproti. Vypadá neutěšeně, zahalená vzrostlými stromy. Není v ní vystavené žádné umění, nefunguje v ní žádná galerijní instituce. Chodí se tam pracovat. Cítím rozklíženost mezi světem děl, která jsem v Pragovce právě viděl, a světem neustálé lopoty. Nejde mi je k sobě secvaknout. Vzpomenu si na slova pracujícího vězně Davida, která jsem četl v knize Pracovat Kateřiny Nedbálkově: „Dílo je […] výsledkem dřiny více lidí, kteří mohou být spokojení, že něco udělali.“ Výstava Around the Clock se na pozici pracujících dívá z pozice současného výtvarného umění. Je to pohled svrchu, pohled elitní, jakkoliv se může tvářit rovnostářsky. Stála by vůbec umělecká scéna o to, aby se o její práci pracující třída doopravdy zajímala? Nevím. Ale snažím se věřit tomu, že skutečné dílo vzniká pouze na půdorysu společné a usilovné dřiny.

Ana de Almeida, Polina Davydenko, Sára Gottstein, Martins Kohout, Jelena Micić, Alicja Rogalska, Kateřina Šedá, Forensic Architecture, Anna Witt / Around the Clock: Factory Effect / kurátorka: Anežka Jabůrková / Pragovka Gallery / Praha / 11. 4.–15. 6. 2025

Foto: Marcel Rozhoň