Musíme změnit způsob myšlení

Nově otevřené Automatické mlýny jsou první etapou rekonstrukce, přestavby a dostavby areálu sloužícího společně několika institucím. V komplexu sídlí dvě galerie (Gočárova galerie – dříve Východočeská galerie v Pardubicích, jejímž zřizovatelem je kraj, a GAMPA – Galerie města Pardubic), vzdělávací centrum pro děti i dospělé Sféra, kulturní centrum Silo s multifunkčním sálem a turistické informační centrum. Součástí areálu je i rozlehlé veřejné prostranství. Jedná se o společný projekt veřejného, neziskového a soukromého sektoru v podobě synergie Východočeského kraje, města Pardubice a rodinné Nadace Automatické mlýny Lukáše a Mariany Smetanových. V souhrnu šlo do této chvíle o investici ve výši zhruba 900 milionů korun. Evropské dotace na ni přispěly přibližně 430 milionů korun, zbylé finanční prostředky zajistily kraj a město, vklad soukromého investora byl ve výši necelých 3 procent celkového rozpočtu.

Mediální reflexe nově otevřeného areálu je téměř bez výjimky pozitivní a nešetřící superlativy, vyzdvihuje nejen krásu a výjimečnost, ale i funkčnost zrekonstruovaných objektů. Je to ale skutečně taková success story?

Pohled do výstavy Mlýnský ostrov. Foto: Maxine Vajt

Krajská galerie, která opustila své působiště na Pardubickém zámku a podržela si historický Dům U Jonáše na náměstí, nyní obývá rekonstruovaný objekt bývalé hlavní mlýnské budovy. Návštěvnictvu jsou k dispozici dvě podlaží servisních prostor (pokladna, šatna v přízemí a relaxační prostor v patře) a výstavní sály (sál s původním sloupovím a vysoká hala s vestavěnou galerií). K nim přiléhá prostor věže s malým výstavním prostorem pro design a knihovnou z jedné strany a galerijní depozitáře z druhé. Součástí objektu je i kavárna, víceúčelový sál a střešní vyhlídka.

Dům má ve výstavní části prosklenou střechu, od stěn ustupující vnitřní terasy a částečně skleněnou podlahu v horním patře, aby mohlo denní světlo prostoupit shora všemi výstavními sály. V interiéru se uplatňuje původní cihlová stěna natřená bíle, pohledový beton, dřevěné podlahy a další dřevěné prvky jako například mohutná zábradlí vnitřních teras. Zachovány zůstaly různé reminiscence odkazující k původní náplni objektu, jako jsou rezidua strojů, vřetenové skluzavky sloužící původně k transportu pytlů s moukou apod.

Za atraktivním vzhledem objektu se však skrývá otázka vhodnosti zvolených řešení pro výstavní provoz. Vzhledem k prosklené střeše a oknům ve stěnách bude komplikované prostory zatemnit. Je tak problematické vystavovat díla v médiu pohyblivého obrazu, pracovat se světelnou dramaturgií či dodržet muzeální standardy platné pro díla choulostivá na dobu a intenzitu osvitu (tedy cokoliv na papíře, tisky atp.). Některé z výstavních prostor nejsou stavebně oddělené, není tedy možné je zvukově izolovat a vystavovat audiovizuální díla, aniž by jejich audio stopa neprostupovala celou výstavou. Stěny, pokud vůbec jsou k dispozici, jsou často tvořeny výraznými materiály, jež se pohledově uplatňují na úkor vystavovaných děl. Skleněná podlaha je již po měsíci fungování na jednom místě rozbitá a provizorně pokrytá dřevotřískovými deskami. A ve výčtu problematických míst a řešení by se dalo pokračovat. Je zřejmé, že využití adaptovaného objektu pro výstavní praxi je z mnoha důvodů omezující jednak kvůli původnímu charakteru objektu, jednak kvůli současným zásahům autorů ze studia Transat architekti.

Vedlejší budovu, ve které sídlí městská galerie GAMPA a edukační centrum Sféra, navrhl architekt Jan Šépka. Nejviditelnější částí je na dvou objemných nohách vyzdvižená konstrukce Sféry s několika podlažími učeben, hernou a prezentačním sálem. Celý dům je jak v exteriéru, tak i v interiérech laděný do hnědé, terakotové barvy, hnědočervené je i interiérové vybavení, částečně i mobiliář. Plochy dveří či čela posuvných skříní imitují zašlý povrch rezavých kovových plátů.

Pohled do výstavy Mlýnský ostrov, Foto: Maxine Vajt

Sídlo GAMPA, jež tvoří pomyslnou bázi celé stavby, je řešené ve stejně zemité barevnosti. Tvarově jej vymezuje stupňovité auditorium a kvádry galerijních prostor s vyhlídkovými terasami. V objektu z pohledových cihel je umístěno servisní zázemí, kancelář pro zaměstnance a prostorově nedělené výstavní sály. Vnější světlo prostupuje do galerie okny ve stropě a dvěma rozměrnými pásovými okny v čelních stěnách. Rovněž interiér městské galerie má stěny z cihel, podlaha i strop jsou z hnědě probarveného betonu. „Nebylo jednoduché červenou v interiéru galerie prosadit, protože galeristé jsou zvyklí na bílé stěny. Ale trvali jsme na svém,“ říká spolumajitelka Nadace Automatické mlýny Mariana Smetanová. Architekt Šépka vysvětlil svůj záměr pro Deník N takto: „Tuctových bílých galerií máme všude po celém světě mraky, GAMPA má nabídnout něco nevšedního a mimořádného.“

Programová ředitelka galerie GAMPA Šárka Zahálková uvádí, že bude tvorba výstavních projektů v novém sídle náročnější, protože díla musejí soupeřit s daným prostorem. „Myslím, že budeme schopni vytvářet v Gampě kvalitní a dobré výstavy, ale bude nás to stát víc úsilí i víc peněz.“

Zřejmě je třeba si položit otázku: Proč těch tuctových bílých galerií máme všude po světě mraky? Protože je to profesionální výstavní praxí prověřená podoba prostor určených pro prezentaci vizuálního umění. Ale až ta druhá nejlepší. Tou nejlepší je dostatečně vysoký prostor s volným půdorysem, neutrálního výrazu, s kvalitní technickou infrastrukturou, oddělený od okolního světa, flexibilní pro jakýkoli výstavní projekt. A nemusí to nutně znamenat, že je taková budova fádní, architektonicky banální. Můžeme si vzít za příklad Centre Pompidou v Paříži, vídeňský Mumok, New Museum of Contemporary Art v New Yorku nebo třeba Kunstmuseum ve Stuttgartu.

Architekti a architektky v naší zemi jsou dlouhodobě nuceni adaptovat nevyhovující prostory pro galerijní účely z důvodu zřizovatelské bezradnosti, kdy majitelé (města, kraje) nevědí, co si počít s objekty ve svém vlastnictví (historické domy všech epoch a stavebních slohů, bazény, v lepším případě industriální budovy), a hledají pro ně primárně muzeální roli. V případě Pardubického kulturně-galerijního komplexu jsme z veřejných peněz nejen adaptovali další z podobných objektů, ale navíc postavili i zcela novou budovu galerie, která však od samého počátku nevyhovuje nárokům výstavního provozu.

Jan Šépka: GAMPA - Sféra. Foto: Michal Kudláček

Každá nová instalace výstavy v nevyhovujícím prostoru totiž znamená vyšší náklady na instalaci uměleckých děl, redesign prostředí, extra dostavbu paneláže či jiného typu prostorového rámování díla, zatemnění či akustické oddělení prostorů. Nejde tak jen o pouhé estetické řešení. Tyto náklady jsou nezbytně nutné proto, aby pouhou nevhodnou instalací nedocházelo k dezinterpretaci vystavených děl.

V debatě na stanici Vltava Českého rozhlasu se architekt Pleskot, který na projektu spolupracoval jako koordinátor, mentor a poradce investora, nechal slyšet, že „v projektu vidí řadu problémů, které mohou nastat nebo už nastávají,“ a zároveň uvedl, že „tam bude těžké dělat výstavy“. I jeden z klíčových autorů projektu se tak přiznává k jeho nefunkčnosti. Podle Jana Šépky by „měli výtvarníci změnit svůj způsob myšlení. Musí myslet na to, že zasazují své umění do něčeho, co má samo o sobě také nějakou kvalitu a výraz, s kterým je potřeba pracovat“.

Své myšlení by neměli měnit umělkyně a umělci, ale architekti, kteří za peníze ze státního rozpočtu nestaví galerie vhodné pro vystavování vizuálního umění, ale pomníky vlastních estetických preferencí, bez respektu k podobě současného umění a s nereflektováním požadavků na jeho kvalitní prezentaci. Architektura, která neslouží svému účelu, ale naopak klade před své uživatele a uživatelky překážky, není dobrou architekturou. Nutit vystavující a pracovníky a pracovnice institucí, aby změnili svůj přístup k vlastnímu oboru, je naduté, arogantní a sebestředné.