Na západ od ráje

Výstava umělkyně Kris Lemsalu a hudebníka Kypa Melona v hunt kastner vypráví o jejich společném zájmu o nezápadní formy myšlení, ale také o tom, jak se ve svých tvůrčích postupech navzájem inspirují. „Keramické objekty, hudba, video a obrazy jsou tak především privátní komunikací mezi dvěma umělci-protagonisty, a nabírají až podobu osobních vyznání, která se však odehrávají na průsečíku rozdílných kulturních, náboženských a rodinných odkazů,“ píše v recenzi Jiří Sirůček.

Na západ od ráje

„Všichni pocházíme jak ze smíšených biologických rodin a jejich provázaných historií, tak z rodin, které si sami během života vytváříme, sestávajících ze spojenců i antagonistů; co můžeme, čerpáme z minulosti, ale vytváříme se sami,“ píše v článku věnovaném estonské umělkyni Kris Lemsalu esejista Andrew Berardini (který je mimochodem časopisem Spike Art označovaný za „nejelegantnějšího kovboje umělecké kritiky“). Právě výstava It’s a Family Affair, již Lemsalu společně se svým manželem a hudebníkem Kypem Malonem představila v galerii hunt kastner, tvaruje a otevírá v duchu úvodního citátu jejich sdílené i individuální historie a eklekticky proplétá rozdílné a zdánlivě nahodilé fragmenty jejich životů. Keramické objekty, hudba, video a obrazy jsou tak především privátní komunikací mezi dvěma umělci-protagonisty, a nabírají až podobu osobních vyznání, která se však odehrávají na průsečíku rozdílných kulturních, náboženských a rodinných odkazů.

Pár společně vystavuje již od roku 2017 a jeho instalace jsou vždy protkány velmi niterními tématy ze (společného a společenského) života. Výstava Going Going, jež byla součástí estonského pavilonu na bienále v New Yorku, vzdávala například poctu jejich nedávno zemřelému příteli a doposud největší společný projekt Love Song Sing-Along v berlínském KW Institute for Contemporary Art zase manifestoval oběma sdílenou inklinaci k animismu a nezápadním formám myšlení. Lemsalu dokonce tvrdí, že sebe samu považuje za materiál vlastní tvorby, což potvrzují i její performance (často přesahující hranice galerií), během nichž extravagantně splývá se svými díly nebo se pokouší replikovat jejich estetiku. Propojení individuálních životů vystavujících s jejich uměleckou praxí je tedy často se objevujícím motivem, a možná snad i klíčem, skrze který lze jejich vzájemnou tvorbu uchopit.

První věc, kterou při vstupu do galerie uvidíme, jsou dvě mísy vyrobené Lemsalu znázorňující charaktery „babičky“ a „dědečka“. Jakoby naruby otočené postavy v nádobách složených z odlitků lastur, rohů, romanesca, klaunských bot, kostry nebo zmrzliny mají podle kurátorského textu odkazovat přímo k osobám autorů, kteří se tak stávají „hlavními hrdiny“ a pronásledují nás v různých mediálních formách a podobách napříč celou výstavou. I video nebo obrazy vytvořené Kypem Malonem totiž mísí vzpomínky z jeho dětství, záběry jeho partnerky, jež se prolínají s křesťanskou nebo mayskou ikonografií, s jorubskou symbolikou, instagramovými emojis, portréty příbuzných nebo animovanými postavami, které postupně formovaly jeho život a identitu. Výstavou linoucí se hudba, také vytvořená Malonem, je zase určitou poctou tělesnosti a psychedelickým vyznáním lásky spoluautorce a manželce.

Celkem přirozeně proto vzniká zdání, že celé It’s a Family Affair je „pouze“ takovou nukleární „rodinou záležitostí“. Pod vrstvením rozdílných referencí a symbolů se tvůrci ovšem pokoušejí odkrývat i další, ne výhradně osobní, vztahy s okolím. Jak je naznačeno i v průvodním textu, výstava se mimo osobní prožitky autorů vydává vstříc také (ne)tradičním (nebo přímo nezápadním) formám vědění, které často překonávají bariéry moderního individualismu a zdůrazňují naše (lidské) propojení s nelidskou realitou. Bezpočet kulturních odkazů nebo zdánlivě nesouvisející předměty tak poukazují i na skutečnost, že individuum nevzniká pouze z rodinné biologické kombinatoriky, ale je také důsledkem průniků s nahodilými silami vnějšího světa, jenž má své vlastní formy sebeorganizace nebo přímo inteligence. Prolínání lidských a zvířecích charakterů a skládání hybridních bytostí z nesourodých předmětů tedy není motivováno jen excentrickou vizualitou, ale poukazuje i na skutečnost, že samotní umělci nejen výstavu utvářejí, ale zároveň i vznikají uvnitř svébytných formací okolní reality, která se nepochybně vpisuje do jejich životů i děl.

Při pohledu na objekty Kris Lemsalu nebo video Kypa Malona se tak nelze zbavit jisté potřeby nahlédnout jejich tvorbu prizmatem metamodernismu, jehož metodologie v posledních letech téměř až straší svět umění. Aniž bych měl zájem zacházet do hlubších detailů, zjednodušeně by se dal metamodernismus popsat jako interpretační rámec, který se pokouší podchytit nové (post-postmoderní) tendence objevující se v současné západní umělecké produkci. Popisuje totiž díla, která jsou určitou fúzí moderny a postmoderny, jelikož si zachovávají snahu propojit umění s životem a dosáhnout tak jisté hloubky nebo cíle, aniž by ovšem ztrácela smysl pro ironii, nadsázku a produktivní povrchnost. Právě tvorba Lemsalu a Malona je toho vhodným příkladem, neboť za hektickým nánosem odkazů a předmětů naznačuje možnost i dalších významů, niterných vrstev skrývajících se pod skořápkou ze snadno identifikovatelných symbolů. Ať je to důraz na subjektivní prožitky a vztahy obou „protagonistů“ nebo reflexe širších ekologických a duchovních otázek, jejich obrazy, skulptury a videa se vždy drží jakoby lehce pod povrchem. Odkrývají tak složitá témata se zapáleným odhodláním vlastnímu moderní „cílevědomosti“, ale současně si zachovávají i postmoderní roztříštěnost a cit pro naivitu.

Podobné způsoby uvažování jsou v době ekologických (a mnohých dalších) krizí bezpochyby potřeba, je ale dobré mít stále na paměti, že přejímání jiných kulturních a náboženských symbolů s sebou nese i řadu úskalí. Fascinace původními kulturami nebo exotikou, která má sloužit jako kritika západní racionality, je silným trendem mnoha „echo chambers“ světa umění a často přitom končí spíše romantizací nebo přímo komodifikací kulturně odlišných diskurzů. Nerad bych zde shazoval myšlení, které se pokouší decentralizovat monopol Západu nebo které zdůrazňuje autonomii nelidského světa – podobné praktiky jsou dnes více než kdy jindy žádoucí. Je ovšem namístě si neustále připomínat, že tato kritika vzniká v rámci moderních a západních institucí, a tím pádem v kontextech, které se ve stejný okamžik pokouší podrývat. Dokonce i samotný koncept animismu vznikl přímo na západních akademiích k označení nezápadních způsobů myšlení. I bez schopnosti jednoznačně odpovědět na tuto otázku se tak nemohu přestat ptát, zdali je nereflektované využívání rozdílných kulturních (a často náboženských) odkazů natolik vhodnou strategií. Řada těchto symbolů v sobě totiž často nese velmi zatížené významy a při jejich přejímání je třeba zohledňovat také jejich samotnou historii a mít se na pozoru, zda se v rámci zvyšování vlastního kulturního kapitálu pouze nepodílíme na jejich vyprazdňování. Když například historička umění Tamara Luuk píše o tvorbě Lemsalu, vyzdvihuje právě její schopnost kombinovat „evropskou imaginaci s čistou bezelstností africké, čínské moudrosti“. Je ovšem možné brát si jen to, co se nám hodí? Nestávají se pak cizí kultury pouze součástí globální ikonografie, která rozpouští jejich historii, situovanost a identitu? Není v tomto případě takovéto metamodernistické gesto spíše další formou „muzeifikace“ tradičních a nezápadních forem vědění?

S řečeným souvisí i další kritický bod výstavy: I přes to, že se oběma umělcům díky obratnosti a smyslu pro nadsázku daří unikat jednoznačnému čtení, jejich důraz na vlastní niternost, ve spojení s vyzdvihováním nukleární rodiny a holistického propojení světa, vede spíše k tradici západního individualistického esoterismu nežli k (beztak problematickému) animismu jiných kultur. Jak ukazuje například i videoesejista Adam Curtis v sérii All Watched Over by Machines of Loving Grace, podobné myšlení (které stojí také v základech New Age hnutí) je ale již od svých základů součástí západního konzumního hédonismu, jehož individualistické tendence bohužel naopak kritizovaný systém spíše upevňují. Tento subjektivně spiritualistický podtón výstavy, navíc v kombinaci se svévolným přejímáním rozdílných náboženských symbolů, tak nepřináší kýžený únik pryč (třeba i do vlastního nitra), ale naopak je spíše opakováním problematických bodů západní minulosti.

Stejně jako naruby otočené objekty tak i Kris Lemsalu a Kyp Malone přinášejí z vnitřku na povrch celou řadu témat a odkazů, které utvářely hlubinnou mozaiku jejich myšlenek a vztahů. Napříč osobními i „velkými“ dějinami hledají své místo uvnitř složité sítě globálního světa, který je, stejně jako jejich umění, spředen z bezpočtu kultur a symbolů. Při pozornějším pohledu se ovšem nemohu zbavit zdání, že pod nánosem referencí se vlastně neskrývá nic, co by nám (jako obyvatelům*kám Západu) nebylo již dávno niterně známé. Místo psychedelické cesty do dalších vrstev reality tak výstava spíše zplošťuje komplexní (a často velmi zatížená) témata a obdarovává nás něčím, co není úplně její (a vlastně ani naší) záležitostí.

Kris Lemsalu & Kyp Malone / It’s a Family Affair / hunt kastner / Praha / 4. 9. – 16. 10. 2021

Foto: Michal Czanderle. Fotoreport výstavy naleznete ZDE.