Nespokojit se s limity

Olomoucká výstava Magdaleny Jetelové s názvem (Des)orientation začíná bez velkého otálení již na chodbě spojující dva hlavní výstavní sály Muzea moderního umění. Prostorová instalace s názvem Místa zločinu pokrývá podlahu zvětšeninami odtajněných dokumentů z období totalitního Československa. Popisně pojatý přetisk dokumentů na plastové fólii připomíná způsoby instalací obvyklé pro vlastivědná muzea. Hned na začátku tak může být návštěvník, jež je alespoň povrchně obeznámen s dílem Jetelové, zaskočen. Prostý přetisk dokumentů zde ovšem uvozuje téma manipulace. Téma, kolem kterého je vybudována olomoucká výstava a se kterým Jetelová opakovaně pracuje od 80. let.

Architekturu hlavního sálu, takzvaného Trojlodí, Magdalena Jetelová důsledně očišťuje od všech doplňků, které si postupem času vyžádal galerijní provoz. Celý sál duplikuje a vyosený jej znovu staví v tomtéž prostoru. Translokací posouvá původní prvky prostoru z jejich obvyklé galerijní funkce vizuálního pozadí do role vystavovaného objektu. Manipulace prostorem náhle okrádá zvláště pravidelného návštěvníka muzea o možnost spolehnout se na vlastní paměť. Musí důvěrně známé vnímat stejně jako neprobádané území, zvažovat, který z představených objektů je skutečným domem a skutečným světem a který jeho kopií. Jetelová zde navazuje na své bezmála 20 let staré instalce Translocation I, II z Hannoveru a Darmstadtu, odkud také vychází použití opožděného zvukového záznamu z vedlejší místnosti. V Olomouci je rozšířeno o smyčku reprodukující komunikaci agentů StB zaznamenanou v průběhu sledování jimi vytipovaných osob. Kužely zvuků ze směrových reproduktorů tím spojují část Translokace s instalací Místa zločinu. V obou případech je záznamem bezděčné jednání sledovaných manipulováno, vytrženo z okamžiku, zapsáno a připraveno k pozdějšímu použití. Je jen rozdíl v záměru: jednou slouží záznam umělecké instalaci po dobu pěti minut, podruhé nejspíše jako důkaz pro systematickou manipulaci s osudem zaznamenaného.

S principem zrcadlení pracuje část nazvaná (Des)orientace bezprostředně navazující na Translokaci. Téma manipulace s prostorem je znovu zkoumáno, tentokráte rozechvíváním stěn ze zrcadlových membrán. Odrazy svět(l)a tak získávají deformace a přicházejí o svou samozřejmost. Skrze zrcadla však téměř neznatelně prosvítají světelné obrazy z cyklů Atlantic Wall a Crossing King's Cross. Jetelová tak vytváří detail, který vyžaduje aktivní účast diváka. Zrcadlové stěny natočené v úhlech lícem k sobě tvoří zcela uzavřený svět a divák je nucen doslovně vstoupit za předkládaný zrcadlový horizont. Až rubová strana obnažuje mechanismus pohybu zrcadlových stěn aktivně manipulující s prostorem uvnitř. Stejně tak jeden z koutů Translokace odkrývá pohled do krovů, jinak skrytých za atrapovým látkovým stropem. Magdalena Jetelová tímto zřetězením aktualizuje dříve použité postupy a konfrontuje jejich obecný princip manipulace s konkrétními případy manipulace v totalitním státu. A návštěvník je nakonec nucen nespokojit se s povrchem věcí. Nespokojit se s limity, které nám stanoví náš současný rozhled, protože všechny mohou být snadno manipulovány, a to jak vnější silou, tak i silou skrytou v lidském podvědomí. Vždyť u uměleckých děl návštěvník galerie obvykle nepředpokládá, že jejich rubová stránka mu má být odkryta a že by ji vlastně měl chtít vidět. A už vůbec nečeká, že právě ona nese smysl a význam instalace!

Obdobné nalezneme i ve zmíněných fotografických cyklech zachycujících laserové promítání do industriální krajiny. V Atlantic Wall svítící autorkou pozměněné texty z knihy Archeologie bunkru Paula Virilia odkazují do minulosti dnes již přírodou poetizovaných betonových monster, zatímco Crossing Kings's Cross pracuje se světelnými přímkami a úsečkami tehdy ještě budoucího kolejového spojení Britských ostrovů s pevninskou Evropou a pojí tak v jeden moment různé časové roviny.

V samotném závěru sálu, mezi světelnými obrazy Islandského projektu z roku 1992 a po velkých gestech předcházejících instalací (Des)orientace a Translokace, našel svou nenápadnou výstavní premiéru model Underground City. Dlouho nezvěstný sádrový reliéf zůstal po odchodu Magdaleny Jetelové z republiky v 80. letech v jejím atelieru a podařilo se jej nalézt až spolukurátorce olomoucké výstavy v depozitáři Národní galerie. Z pohledu současníka neuvěřitelně nadčasový projekt pro tehdy budované Jižní Město kombinuje parkově upravenou krajinu a podzemní zahradnictví, jež mělo přilehlé sídliště zásobovat celoročně čerstvou zeleninou. Zcela současné myšlenky, jako je udržitelný rozvoj, zásobení komunity místními potravinami, šetrnost ke krajině a její multifunkční využití, nacházíme ve skoro 30 let starém projektu! Celý model je ale také upomínkou na postavení umělce v totalitní zemi, nuceného k práci v podzemí, pokud to měla být práce svobodná.

Ze stejného období jako tento model pochází také záznam práce s kouřem Tichá Šárka – rudý svět z prostředí tehdejšího ateliéru Magdaleny Jetelové. Umělkyně pracující na řídce obydlené periferii kouřem zakryla před zraky okolí svůj ateliér, ale zároveň jasně vyslala signál o jeho poloze v krajině. Obdobně v akci Stalin 2007 a v posledním prezentovaném videu aPEL, vzniklém při vernisáži. Charakteristický červený dým zahalil lucernu olomouckého muzea, nikoli jako akčně provedená reklama, ale jako výzva umělcům s prožitkem totalitního režimu sdílet zkušenost skrze svoji práci.

Jakkoli prezentovaná videa navozují hlavní témata dále rozvíjená a svým časovým rozpětím tří dekád celou výstavu také ohraničují, zdá se, že místo i způsob prezentace pro ně zvolené není šťastné. Celá výstava se vyznačuje pro Magdalenu Jetelovou příznačným prostorově velkorysým a přirozeným pojednáním jak instalací, tak objektů. Třeba na venkovní terase instalované velkoformátové smalty s názvem „to nic“ z Vítkovického sympozia Smalt Art skrývají v nečekaně jemných otiscích kol vysokozdvižného vozíku cestu z bludného kruhu. Velkorysou černobílou cestu skrze mnoho metrů čtverečních! Ale pro videoprezentaci zvolená televizní obrazovka pouze nenápadně problikává v postranní větvi chodby s instalací Místa zločinu. Nadto umístění v blízkosti monografie Magdaleny Jetelové i zařazení časosběrného videa s výstavbou olomoucké Translokace posouvá viodeoprezentaci z pozice artefaktu k dnes tak obligátnímu doplňku mnohé výstavy – filmu o životě a díle prezentovaného umělce. Na nedávných povedených výstavách Huga Demartiniho a Karla Malicha rozprávěli umělci v krátkých filmech o životě a umění a zpřístupňovali tím své dílo širší veřejnosti. Ale nakonec by se obě výstavy bez těchto filmů dost dobře obešly. Zde ne! Vždyť je to jediný jasný odkaz na aPEL a akční povahu prací s kouřem. A bez těchto informací nelze docenit Kresby signálním kouřem ve zbylém výstavním sále, ani dlouhodobý koncept díla Magdaleny Jetelové, ani snahu po přesahu za časový horizont výstavy – za hranice muzeálních zdí.

Jasně se také ukazuje, jak výrazně chybí stále nerealizovaná budova Středoevropského fora Olomouc. Tedy prostor dostatečně velkorysý i pro náročně koncipovanou výstavu, jakou (Des)orientation bezpochyby je. Zdařilá koncepce v Trojlodí tak jen pro nedostatek dalších vhodných prostor zbytečně ztrácí dech a sevřený tvar. Řetěz, kdy jedna instalace odkazuje a komunikuje s druhou a společně nalézají smysl mizí. Jeho znovunalezení je výzvou návštěvníkovi, výzvou kterou stoji za to přijmout.

Magadalena Jetelová: (DES)ORIENTATION? / Muzeum umění Olomouc: Muzeum moderného umění / Olomouc / 30. 5. – 27. 10. 2013