Sám s Malichem

Muzeum umění Olomouc letos, kdy se Karel Malich dožívá úctyhodných devadesátých narozenin, uspořádalo tomuto umělci v podstatě komorní výstavu ze svých sbírek. Ta přichází rok po Malichově retrospektivě v Jízdárně Pražského hradu. Přesto i pro diváka, který zhlédl pražského Malicha, má smysl zajet si na výstavu do Olomouce.

Odbočka. Jaro 2013, Praha, Jízdárna Pražského hradu. Davy lidí. Velká Malichova retrospektiva. Jeden z nejlepších českých výstavních prostorů, velkorysý prostor. Malichovy drátěné plastiky ze 70. let ve dvou řadách zabírají centrum sálu. Lidsko-kosmická soulož jediná zůstává skryta ve vlastní kukani.

Střih. Podzim 2014, Olomouc, Muzeum umění Olomouc (dále MUO). Nikdo. Kapesní výstava Vnitřní světlo prací Karla Malicha z vlastního fondu muzea. Ve srovnání s Jízdárnou pokojíček, prostor ne větší než středostavovský obývací pokoj. Těžištěm výstavy jsou práce na papíru, plastiky ovšem nechybí.

Vystavován je ten samý Karel Malich. Ale zatímco pražské pojetí posouvaly velkoryse instalované drátěné plastiky až do barokní polohy umění, jež expanduje do prostoru a ovládá jej, olomoucké pojetí nabízí zcela jiný pohled. Introspekci, koncentraci. Malicha pracujícího mimo umělecký provoz, výstavy, agenty s uměním, odborný tisk. Pohled dvou očí a hlavy uvědomující si své okolí a zkoumající samu sebe. Iluzi, kterou oba tyto orgány společnou kooperací přinášejí, iluzi o spojitém a ostrém světě všude kolem nás. Iluzi, kterou ve svých kresbách Malich zkoumá.

Mikroprostor olomouckého pokojíku tomuto Malichovu průzkumu nijak nekonkuruje, ani nemá čím. Pražská hradní Jízdárna jemně provedené kresby v konfrontaci s drátěnými plastikami odsoudila do role statistů, dokumentátorů umělcova vývoje, jakoby se snad ani nejednalo o svrchovaná díla. Zde tvoří osu celé výstavy a zcela jistě na tuto roli stačí.

Proč tak skromná výstava k připomenutí letošních Malichových devadesátých narozenin? Možná proto, že její koncepci připravil Karel Srp, který se s Malichem v Olomouci nesetkává poprvé. Před necelými deseti lety v únoru 2005 zde v hlavním výstavním prostoru, takzvaném „trojlodí“, již představil reprízu velké retrospektivy z pražské Městské knihovny. Tentokráte však vystavuje pouze vybrané práce z majetku MUO.

V depozitářích muzea najdeme 43 položek, jež se vážou ke Karlu Malichovi, a další tři v dlouhodobé zápůjčce připravené k zakoupení. Svým rozsahem pokrývá alespoň v základních rysech celou délku Malichovy tvorby od jejích začátků v 50. letech po práce z nedávné současnosti. Stejně tak jsou zastoupena typická média, se kterými pracoval. Grafiky, kresby a objekty z drátů a plexiskla. Je nutné podotknout, že značná část sbírky se do Olomouce dostala až po roce 2008, a to především Malichovou osobní velkorysostí, která kompenzovala chybějící finance akvizičního fondu.

Ovšem místnost ve druhém patře vyčleněná pro výstavu Vnitřní světlo není s to pojmout celou sbírku, a tak část z ní zůstala uzavřena před návštěvníkem v depozitáři. Omezení jistě není motivováno kvalitativními parametry, jak se můžeme přesvědčit v doprovodném výtisku ze série Pohledy do sbírek. Několikastránková publikace nabízí v jasném a zasvěceném textu Karla Srpa chronologii vývoje Malichova díla a přehled jeho prací v majetku MUO. (1)

Osu současné olomoucké výstavy tvoří práce ze 70. a 80. let. Na úvod však nalezneme pět prací z 60. let. Dva přísně geometrické monochromní reliéfy Žlutý reliéf a Šedá A, dvě nepojmenované tušové kresby a Mosaznou plastiku, které upomínají na období poznamenané předčasnou smrtí jeho otce. K Mosazné plastice se váže také soubor šesti leptů, které zůstaly nevystaveny v depozitáři.

60. léta vyznačují i období, kdy již Malich vstřebal podněty z uměleckých směrů odsuzovaných v době jeho studia v 50. letech na pražské Akademii. Pokud by byl vystaven také jeho lept Branické zelinářství z roku 1952, kdy docházel do grafické speciálky vedené Vladimírem Silovským, bylo by možné usuzovat na proměnu, jakou prošly jeho práce za jedno desetiletí. Avšak právě realistické práce z jeho uměleckých začátků nebývají vystavovány snad vůbec, a to ani na velkých retrospektivních výstavách výše zmíněných. Období čistě geometrických prací uzavírá volně v prostoru instalovaná plastika z plexiskla Projekt č. 2 z roku 1970.

Následující práce se již vztahují k období, ve kterém upouští od geometrických tvarů striktně použitých tak, že je nelze vztáhnout k čemukoli z reálného světa. Jako určující událost bývá obvykle uváděna cesta Karla Malicha letadlem do Benátek. Setkání se vzdušným prostorem, mraky a také bouří. Zážitek z letu zužitkoval Malich v kresbách barevnými fixy, které volně držené v ruce nechal najít svůj směr a tvar na papírové čtvrtce. Na výstavě najdeme jednu nepojmenovanou kresbu z roku 1970 z tohoto cyklu. Především ale dvě volně zavěšené drátěné plastiky Světlo–vzduch/Kosmické vejce z let 1973–4 a Energii z let 1974–5, dokládající jeho obrat ke vnímání nehmotných jevů.

Další proměnu Malichovy práce přineslo uvědomění omezenosti smyslů, ohraničeného výseku reality, jenž jsou schopny v každé jednotlivé chvíli zprostředkovat. V roce 1976 prožil takovou transcendentální chvíli při posezení za kavárenským stolem se skicákem na kolenou. Prožitek se odráží v dalších letech, kdy pozorující subjekt v jeho kresbách i drátěných plastikách reprezentuje dvojitě konvexně-konkávní křivka zobrazující hranice horizontu zorného pole očí a tvaru vlastní hlavy.

Skupinu prací s touto tématikou uvozuje na výstavě drátěná plastika Vnitřní světlo II z roku 1977. Před černou deskou zde proudí energie ve formě tří horizontálně stáčených barevných drátů směrem k obrysu hlavy, za kterou je jen nevnímatelná hmota symbolizovaná černým vertikálním plotem štípaného drátu.

Vztah mezi subjektem a vnímanými objekty zkoumají také kresby provedené jemnými liniemi tužky a občasnou akcentací temperovou skvrnou, například Kdosi mě míjí z roku 1979, Pozoruji kopec v Kamenicích (1980) a dvě kresby, ve kterých se objevují abstrahované figury vystupující z vejčitě utvářeného prostoru Za stolem (1984).

Další skupina kreseb se věnuje vlastnímu subjektu. Tedy se Karel Malich věnuje sám sobě, svým životním funkcím jako je tep srdce, dýchání. Zde jmenujme například kresby pastelem temperou a uhlem Zvuk bušení srdce tušeného (1981) a Zvuk bušení srdce a dýchání tušeného (1981).

Rozrůzněnost tvorby 80. let je na olomoucké výstavě reprezentována skupinou pěti výrazně barevných kvašů z let 1981–82 spojující společné užití vejčitého tvaru. Závěrečný soubor tvoří pastelové kresby v zářivých barvách z roku 1991, který diváka výstavy dovede zpět k pracím z přelomu 60. a 70. let, jmenovitě k fixové kresbě z roku 1970.

Odbočka. Jízdárna 2013. Všude plno návštěvníků, výpravy s turisty, nechápající turisté. Své místo a nejlepší úhel pohledu si musíte vybojovat.

Střih. Olomouc 2014. Možnost být s Malichem sám. Jediný, koho potkáte, je kustodka, která ale zůstane poctivě na svém místě u dveří a nechá vás v naprostém soukromí. Soukromí s jemnými kresbami, které potřebují svůj čas a prostor. A toho se vám na výstavě Vnitřní světlo dostane stejně hodně jako Karla Malicha.

______________________________________________________________

(1) Doprovodná publikace se nevyhnula drobné faktické chybě, která mění křestní jméno Malichova učitele z akademie a jednoho ze zakladatelů SČUG Hollar Vladimíra Silovského na Václava.

______________________________________________________________

Karel Malich: Vnitřní světlo / kurátor: Karel Srp / Muzeum umění Olomouc / Olomouc / 16. 10. 2014 — 11. 1. 2015

______________________________________________________________

foto: Archiv Muzea umění Olomouc, Zdeněk Sodoma