Obrazy k vyzdobení bytu manželů Padrtových

Návštěvník Muzea umění v Olomouci stojí v těchto dnech před nelehkým rozhodnutím. Po výstupu schodištěm do prvního patra ho vlevo láká svět stvořený z fantastických nápisů, velkolepých přestřelek a celých zástupů nadsamic – svět klasika českého komiksu Káji Saudka. Doprava vede cesta k dílu stále nepříliš známé Ludmily Padrtové. K abstraktnímu, velmi skromnému dílu, vytvořenému ve sklepním bytě uprostřed doznívající sorely 50. let, ale také uprostřed kruhu přátel teoretika umění Jiřího Padrty. Práce tvořené v ušetřeném večerním čase, určené pouze pro vlastní potřebu a potěšení přátel. Dílo, jež z vnitřní touhy po tvoření dospělo k svébytné lyrické abstrakci, zapadající do proudů abstraktního umění druhé poloviny 50. let. Ale nikoli v tehdejší ČSSR, spíše v centrech umění tehdejšího svobodného světa.

Ludmila Padrtová je v podtitulu Olomoucké výstavy označována za první dámu české abstrakce. Nechme bez závěru, zda je tím myšleno prvenství na ose ubíhajícího času, či na ose kvalitativní. Bezpochyby však nemůžeme při pohledu na její práce nevzpomenout Vladimíra Boudníka. Stejně tak Bělu Kolářovou, která obdobně jako Padrtová dlouho zůstávala stát ve stínu svého slavnějšího manžela. Oba dnes tvoří pevnou součást českého výtvarného umění a zajisté k nim patří i osobnost Ludmily Padrtové.

Bezesporu jedním z úkolů výstavy vůbec je představit autorčino dílo veřejnosti, avšak nejen to, které vniklo v jejím mládí a za okolností v úvodu již zmíněných, ale také práce, které vytvořila v posledních letech, kdy se k umělecké tvorbě po bezmála půl století trvající odmlce vrátila! Připomeňme si ve stručnosti základní životopisná data a události, bez nichž by nebylo možné pochopit výstavu tvořenou dvěma ucelenými celky, mezi kterými zeje propast padesáti prázdných let.

Ludmila Padrtová se narodila (1931) a prožila své mládí na Třeboňsku, kde se také posléze na přelomu 40. a 50. let seznámila i se svým budoucím manželem Jiřím Padrtou, který sem jezdil na plenéry se svými přáteli a tehdejšími asistenty Martina Salcmana na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity v Praze - Kamilem Linhartem, Vlastimilem Mirvaldem a Zdeňkem Sýkorou. Po dokončení gymnázia se přestěhovala do Prahy, která se jí díky Padrtovi stala velmi podnětným prostředím. Bez jakéhokoliv odborného školení začala intuitivně tvořit, experimentovat, ačkoliv ono prostředí okolo jejího manžela a jejich společných přátel svým způsobem školením bylo. Po dekádě naplněné tvůrčí činností propadla Padrtová skepsi a výčitkám, že zahlcuje jejich už tak malý byt množstvím vlastních prací a ubírá tak na osobním prostoru jak manželovi, tak sobě. Rovněž byla varována Václavem Havlem, že ji vedou na StB jako tvůrkyni „zakázaného umění“. S možností přestěhovat se do lepšího bytu svou tvorbu ukončila. Některé práce si ponechala, jiné rozdala přátelům a zbytek spálila v kamnech. V 70. letech pro své soukromé potěšení fotografovala v přírodě. V roce 1997 byla její díla z 50. let poprvé vystavena díky Jiřímu Valochovi v rámci výstavy Mezi tradicí a experimentem; práce na papíře a s papírem v českém výtvarném umění 1939–1989 uspořádané Muzeem umění Olomouc. To odstartovalo zájem o dílo Padrtové, její práce se začínají objevovat na dalších výstavách. Na několikanásobný popud galeristy Milana Mikuše v roce 2011 začala opět tvořit.

Retrospektivní výstava, která doputovala z Plzně do Olomouce, je rozdělena do dvou místností. V „Salonu“ se setkáme s raným dílem 50. a počátku 60. let. „Kabinet“ představuje tvorbu současnou po padesátileté tvůrčí odmlce, s několika ukázkami rané tvorby, která divákovi dává možnost porovnání.

Celé rané dílo je protknuto motivy přírody – krajiny, často s akcentem na vodní hladinu (Třeboňsko). Práce se pohybují ve dvou paralelních polohách. První z nich, olejomalby na plátnech, se nesou v sytých barevných tónech. Expresivně fauvisticky laděná krajina s patrnými zobrazivými prvky se záhy mění v ryze abstraktní. Experimentuje s tašismem, ryje druhým koncem štětce, pracuje špachtlemi. Vyniká její vrozený cit pro barevnost i kompozici. Nacházíme inspirace vážnou hudbou. Druhou polohou, intimně lyričtější, jsou abstraktní kresby na papíře, rozmývané tuše, ze kterých autorka druhotně vyřízla nosné detaily a následně je v nových kompozicích sestavila do „okenních výhledů“, efekt tušeného dalšího prostoru za „okenní špaletou“ rámu je beze zbytku využit. Všechny tyto výřezy autorka důsledně signovala.

Spojujícím prvkem obou poloh, jak malířské, tak kresebné, jsou impulzivní živé černé linie, které občas až znepokojivě hledají svůj směr na probarveném podkladu. Výjimku a závěr první fáze tvorby tvoří poprvé zveřejněné tři z pěti obrazů cyklu Pomsta informelu z roku 1960, kde se setkáme s figurálním zobrazením v kombinaci s ironií a téměř pastelově živými tóny barev. Obrací se zde také postup kladení vrstev obrazu. Jednolité barevné plochy, jakkoli tvoří pozadí figur, jsou nanášeny jako poslední a obrysy figury tak nacházíme v bohaté malířské hmotě.

Po padesáti letech začala Padrtová v únoru roku 2011 opět tvořit. Z původních obav, zda ještě něco svede, ji výtvarná činnost začala opět bavit. Současná tvorba se vyznačuje větší mírou experimentálnosti. Kombinuje výtvarné techniky – suchý pastel, lití tuše, koláže – často do jednoho celku. Nebojí se výrazných, sytých barevných odstínů. Rozšířil se i tematický okruh, častěji se můžeme setkat s figurou. Nově díla získávají až narativní pojmenování, z počátku příznačně jako Návraty. Zachovala si svůj vztah k přírodě a do jisté míry i rukopis. Za práce, které nejvíce propojují rané dílo se současným, můžeme považovat výřezy z kreseb, které jsou stejně jako před padesáti lety lepeny do nových kompozic a opět důsledně signovány.

Výstava se jejímu návštěvníkovi od začátku prezentuje dvěma cíli. Tím prvním, již zmíněným, je seznámit jej s autorčinou dlouho veřejně zcela neznámou tvorbou. Za druhý cíl můžeme považovat snahu o nalezení paralel mezi oběma tvůrčími obdobími. A zde si nelze nevšimnou až přílišné snahy o etablování současné tvorby za pomoci prací z 50. let. Současné práce tak působí, i přes svůj nevázaný experimentální charakter, více dekorativněji. Nemluvě o tom, jak vyplývá z rozhovoru s autorkou publikovaného v katalogu výstavy, že současné práce jsou pro ni „tak trochu terapie“. To je pochopitelné, uvědomíme-li si fakt fatálního onemocnění jejího druhého manžela Jana Vyleťala.

Škoda, že nebyl ponechán prostor, aby si návštěvník sám vytvořil vlastní obrázek o vztahu raného a současného díla, bez podsouvání hotových hodnotících soudů. Jako doklad skromnosti autorky poněkud s ironií mluví její vlastní slova, kdy za výjimečnost své práce považuje to, že nic pořádně neumí. Skepsi k vlastnímu dílu potvrzuje, že Padrtová před padesáti lety neplánovala své obrazy vystavovat veřejnosti; měly sloužit k vyzdobení bytu manželů Padrtových a jednou vytvořené práce neváhala přetvořit či zničit. Padrtová tedy prokázala velkou odvahu, když začala po padesáti letech opět tvořit, ať už k tomu byla přemluvena/donucena, či nikoliv, čímž si zajisté zaslouží obdiv, ale ne však zbytečnou glorifikaci nových děl.

Nečekaně se nyní v Muzeu umění Olomouc setkáváme se dvěma postavami, které se značně vymykají své době, avšak dokonale ji ilustrují svou touhou po osobité tvorbě. Ludmila Padrtová se jen zdánlivě krčí vedle explicitní extravagance Káji Saudka. Komukoliv, kdo zamíří ze schodiště také doprava, nabídne ve formách lyrické abstrakce 50. let zachycenou intimní krásu přírody, experimentální hravé formy a jejich současnou reflexi.

______________________________________________________________

Spoluautorkou textu je Ivana Láníková.