O (ne)smyslu Ceny Jindřicha Chalupeckého

Letošním laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého se stal Roman Štětina. Jako každý rok, výsledky soutěže spouštějí sérii reflexí, někdy s nekonečnou repetitivností diskutovaných témat. Dnes už nikoho nepřekvapí kritika majoritního podílu konceptuálních tendencí mezi finalisty ročníků, ani generální partnerství J&T banky. Stejně tak už nikoho nedojmou ani ostentativní rozpaky, které se tradičně objevují alespoň u části umělecké nebo „laické“ sféry. Česká umělecká scéna je naštěstí dostatečně pestrá a roztříštěná na to, aby se porota zavděčila jedněm a rozezlila druhé.

Autor je mrtev, ať žije autor

Nejpozději od loňského roku bylo ale nastíněno téma, které se zdá vymykat běžnému kritickému provozu. V reakci na tehdejší ocenění Dominika Langa Tereza Stöckelová podrobila kritice samotnou osu ceny, kterou není nic menšího než pojetí autorství uměleckého díla. Individualizovaný systém oceňování tehdy označila za „přežitek modernistického heroismu s jeho představou tvůrčího aktu a individualizovaného talentu, z něhož se rodí kultura“.

Autorčina reflexe se tu týká samotné „institucionální ontologie“, tedy způsobu chápání základních kategorií, které následně podmiňují formu i obsah soutěže. Uprostřed paradigmatu modernistického individualismu jsou vyhledávány vždy personalizované talenty, jakožto héroové, kteří na svých bedrech nesou budoucnost umění. Mezi těmito hrdiny uměleckého provozu pak existuje „přirozená konkurence“ a soutěž o toho nejlepšího z nejlepších. Výsledkem bývá, že ocenění může slibně nastartovat umělcovu kariéru a namířit tím správným směrem reflektory galerií, sběratelů, kurátorů nebo korporátních filantropů.

To všechno jde ruku v ruce s omezením prostoru pro možnost prosazení kooperativních projektů nebo zaměření na dílo, namísto zaměření na autora. Jakkoliv „teorie autora“ doznala za poslední půlstoletí značných obměn, zdá se, že institucionální prostředí mnohdy reflektuje tento pohyb málo nebo vůbec.

Stejně tak ale můžeme poukázat i na samotnou strukturu rozhodování o tom, kterému z mladých umělců cena pomůže na výsluní a kterému ne. Systém selekce několikačlennou porotou ve prospěch úzké skupiny finalistů se zdá být z podstaty věci počinem, nad kterým bude vždy viset otazník. Nejde zde o zpochybňování kredibility poroty, která bývá složena z renomovaných postav, ale o ten fakt, že porota se vždy již pohybuje v předem nastavených parametrech, které jsou selektivní až příliš.

Samostatnou otázkou je jak oborová, tak i stylová homogenizace tématu ceny – tedy výtvarného umění – které je cílem hodnocení bez jakéhokoliv dalšího rozlišení. Snadno pak vzniká dojem, že společně s umělci je souzeno i samotné výtvarné umění jako celek a nepřímo rozhodováno o tom, co je v něm relevantní a co nikoli.

Důvodně se tak lze domnívat, že CJCH je a bude každoročně pod palbou kritiky už jenom z toho důvodu, že přefiltrovat tak velký tematický celek do skupinky finalistů a jednoho laureáta je od počátku pokus, který přestřeluje svoje ambice. Může se to zdát jako malichernost, ale dopady takto prestižní ceny mohou být pro mladého umělce docela zásadní. Stát se laureátem Chalupeckého ceny prostě není malá věc.

Od letošního roku to už nejsou pouhé abstraktní úvahy bez konkrétní matérie. Právě Roman Štětina provedl při předávání ceny zajímavou „institucionální intervenci“, když na místě vydražil cenu přítomnému sponzorovi z J&T banky za 55 tisíc, které následně ze solidarity rozdělil mezi zbývající nominované umělce. Symptomaticky k tomu poznamenala ředitelka ceny Lenka Lindaurová: „Původní finalisté před pětadvaceti lety chtěli soupeřit a vyhrát, ti letošní by radši dohromady uspořádali jednu výstavu a nesoutěžili by.“ A hned k tomu dodává: „Mnohem víc si navzájem fandí. Taky se už v minulosti pokusili vytvořit společné dílo, ale v tom případě by se nedal vybrat laureát a soutěž by padla.“

Je s podivem, že cena, jejíž ambicí je „být cenou, která prezentuje a odměňuje ty nejzajímavější, nejprogresivnější a nejoriginálnější mladé umělce na české scéně“, má sama o sobě tak neinvenční a neprozíravou formu. Pořád se jedná o ocenění, které je uspokojeno několika svěžími postavami mladé umělecké scény, je zajištěno nadnárodním bankovním ústavem a ke své integraci do širšího společenského kontextu využívá mediálně-kulturních celebrit, dodávajíc tak vyhlašovacímu ceremoniálu zdání společenské události par excellence.

Subverze institucionální moci

Roman Štětina svým celovečerním snímkem, ve kterém nechal inspektora Columba během 80 minut zestárnout o 35 let, poukázal na překrucování reality hollywoodskou produkcí. Zatímco Peter Falk v hlavní roli přirozeně stárne, narativní struktura zůstává natolik rigidní, že vytváří zdání absence času a věčné stejnosti. Zatímco Dominik Lang byl loni tak trochu proti své vůli interpretován jako kritik institucí, něco podobného se může stát i letošnímu laureátovi – ve svém vlastním díle poukazuje na rigiditu struktur, které deformují reprezentaci dynamiky žitého světa.

V tomto smyslu je Štětinův columbovský snímek Ztracený případ metaforou ceny, kterou dostal – jeho aplikace je totiž myslitelná stejně tak na institucionální rigiditu Chalupeckého ceny, která pomalu zaspává za svým tématem. Třeba se jednoho dne dočkáme díla, které bude zachycovat petrifikované bezčasí CJCH za posledních dva a půl dekády.

Co si tedy z toho všeho nakonec vzít? Zdá se, že jsou v blízké budoucnosti nabíledni zhruba tři pozitivní scénáře: prvním je radikální změna koncepce CJCH, druhou možností je vytvoření paralelního, konkurenčního projektu a možností třetí je narůstání indiference vůči Chalupeckého ceně, ruku v ruce s následnou devalvací jejího symbolického kapitálu. Tím je míněno, že pro mladé umělce se může stát tématem nikoli úsilí o získání Ceny Jindřicha Chalupeckého, ale podání její institucionální kritiky.

Samozřejmě existuje ještě jeden scénář negativní, a to ten, že se nestane nic.

_____________________________________________________

foto: Peter Fabo