O trhlinách v čase a prostoru

Jan Šerých se za více jak dvě desetiletí na české výtvarné scéně vyprofiloval jako tvůrce s poměrně širokým mediálním záběrem, přesto lze v jeho tvorbě sledovat stylovou kontinuitu. Matěj Forejt v recenzi výstavy O důslednosti vědy píše o tom, jak tyto práce komentují naše zkušenosti z online prostoru.

Jan Šerých: z cyklu O důslednosti vědy, 2023

O trhlinách v čase a prostoru

I když mezi pracemi Jana Šerých najdeme celé spektrum médií od objektů přes malbu až po video, můžeme v nich sledovat kontinuální fascinaci čistými, až geometrickými formami, které se neustále vracejí v nejrůznějších variacích. Výjimkou v tomto ohledu není ani fotografie, se kterou v poslední době Šerých pracuje, aniž by sám aktivně fotografoval. Do centra umělcovy pozornosti se totiž dostaly satelitní snímky, jež jsou masově dostupné díky softwarům, jako je Google Earth. Namísto fotoaparátu se tak nástrojem stává právě tento virtuální glóbus, skrze nějž Šerých ohledává zemský povrch, a kromě estetických kvalit snímků naší planety uvažuje i o mechanismech, které souvisejí s jejich vznikem.

V novém cyklu s názvem O důslednosti vědy, aktuálně prezentovaném v brněnské Fait Gallery, je to právě uvažování o softwaru jako o novém typu aparátu, které vstupuje do popředí. Pokud totiž Šerých v roce 2018 v sérii s názvem Flying Carpets využíval satelitní snímky letišť především k formální hře, kdy v narážce na vizualitu perských koberců skládal dvojice snímků do výsledných ornamentálních ploch, nyní podobné autorské vstupy do zdrojových snímků redukuje a zajímá se v první řadě o trhliny, které jsou obsaženy ve zdánlivě celistvém vyobrazení zemského povrchu.

Cyklus O důslednosti vědy tvoří dvanáct téměř třímetrových tisků, v několika variacích jsou na nich vyobrazeny pouze dvě konkrétní oblasti. Přestože na všech snímcích sledujeme kontinuální linie vodních toků nebo silnic, každý z printů je ve skutečnosti kompilátem snímků různé kvality i různého stáří, jak ostatně dávají tušit ostré předěly mezi plochami pravidelných tvarů.

Zatímco totiž při běžném používání se nám během prohlížení méně podrobných satelitních záběrů většího území nabízejí snímky pořízené z větší vzdálenosti, Šerých rozsáhlejší plochy zemského povrchu rekonstruuje ze snímků s podrobnějším rozlišením, určených původně pro detailnější zobrazení menších oblastí. Jednotlivá snímkování navíc pocházejí od různých poskytovatelů a odlišuje je tak pochopitelně také doba vzniku. Ačkoli tedy software virtuálního glóbu budí zdání celistvosti, ve skutečnosti se jedná o soubor nespojitých obrazů. Jan Šerých tak zviditelňuje diskontinuity, které mají při běžném použití zůstat před uživatelem utajeny, a vytváří pozoruhodnou koláž časovosti. V důsledku by tedy cesta prstem po některém z obrazů nebyla ani tak cestou prostorem, ale spíše cestou časem. Nespojitou a rozbitou stejně, jako je fragmentární i obrazový materiál virtuálního glóbu.

Ve Fait Gallery se rozměrné čtvercové printy prezentují ve výstavním prostoru MEM, a to v minimalistické instalaci, kdy se může zdát, jako by jednotlivé snímky postupně přecházely od detailnějších záběrů člověkem vybudované infrastruktury po liduprázdné plochy budící dojem abstraktních kompozic. Tvůrčí postup je ale za všemi dvanácti obrazy stejný. Přesto však Jan Šerých tvrdí, že právě obrazy monotónních pustin vyhovují nakonec jeho záměru nejlépe, neboť, jak sám říká, „čím méně toho na snímku je, tím více vystupuje mechanismus aparátu“.

Nespornou výhodou je pro výstavu výběr Tomáše Dvořáka coby kurátora, ten je v současnosti předním tuzemským teoretikem fotografie a technicistní obrazy Jana Šerých dokáže zasadit do souvislostí filozofie médií a zároveň tyto souvislosti i stručně a srozumitelně zprostředkovat návštěvníkům v úvodním textu. Nejvýraznější slabinou Dvořákova myšlenkového rámování výstavy je tak nakonec až příliš silný akcent na paralelu virtuálního glóbu s klasickým školním glóbem, která mladšímu publiku nemusí být příliš srozumitelná. Pro lidi narozené po roce 2000 už definitivně srovnávání virtuálních médií s jejich hmatatelnými předobrazy neznamená odkaz k „normálnímu světu“, ale spíš k mediální prehistorii.

I z úvah nad starým školním glóbem ale Dvořák dokázal vyvodit veskrze aktuální závěr o zodpovědnosti za stav planety, na kterou právě toto vyobrazení Země může upomínat generace, jež ho byly zvyklé používat. Stejně tak kurátor zpřítomňuje úvahy o rozporech v časovosti online dostupných satelitních snímků, když upozorňuje, že na takovýchto snímcích můžeme i ukrajinský Bachmut najít jako stále existující město. V důsledku by se tak možná dalo uvažovat o podobnosti pohledu na zdánlivě aktuální satelitní snímky zemského povrchu s pohledem na noční oblohu. I ten je přece vždy pohledem do dávné minulosti.

Jakkoli lze nad obrazy Jana Šerých z cyklu O důslednosti vědy uvažovat o filozofických otázkách, jejich nejzásadnějším rozměrem je vynalézavý způsob, jakým upozorňují na skrytá úskalí zdánlivě objektivního nástroje, který dnes využívá každý z nás. Šerých zde digitální snímky zemského povrchu převádí do hmotného média, aby při pohledu na fascinující krásu odlehlé pustiny nechal diváky lámat si hlavu nad tím, na co přesně se to vlastně při používání satelitních map díváme.

Jan Šerých / O důslednosti vědy / kurátor: Tomáš Dvořák / Fait Gallery / Brno / 22. 2. – 6. 5. 2023

Fotoreport: Martin Polák