The Artist Is Not Present

Uplynula již více než dekáda od okamžiku, kdy kvůli předčasnému úmrtí Jána Mančušky (1972–2011) přišla česká výtvarná scéna o jednu ze svých nejvýraznějších a nejtalentovanějších osobností. V Praze žijící umělec slovenského původu, který byl absolventem Akademie výtvarných umění, patřil ke generaci, jejíž příslušníci dnes tvoří jádro aktivní tuzemské výtvarné scény. Konkrétně k Mančuškově generaci patří například Jan Šerých, o rok starší Josef Bolf, o dva roky mladší Tomáš Svoboda nebo o čtyři roky mladší Jan Nálevka. S prvními dvěma jmenovanými (a také s bývalým rektorem AVU Tomášem Vaňkem) tvořil ostatně na přelomu milénia Mančuška uskupení Bezhlavý jezdec.

Do pozice etablovaného tvůrce ani do pedagogických pozic ovšem Mančuška dospět nestihl. Přesto však po sobě zanechal nepřehlédnutelnou tvůrčí stopu i množství uměleckých děl, která prezentoval v takových institucích, jako je pařížské Centre Pompidou nebo newyorské MoMA. O to silněji na tuzemské výtvarné scéně přetrvává pocit prázdného místa, které po něm zůstalo.

Právě téma absence je i ústředním motivem nového dokumentárního filmu Štěpána Pecha, což ostatně napovídá už jeho český název – Chybění.

Hned v úvodu filmu přitom slyšíme mluvit o absenci samotného Mančušku – promlouvá k nám ovšem z minulosti, což režisér umocňuje tím, že snímá obrazovku notebooku, na kterém nechává běžet archivní videozáznam. Když následně o Mančuškově práci hovoří umělcův syn, který svého otce zažil jen krátce, hovoří o ní jako o čemsi vzdáleném, ačkoli k ní – jak sám říká – cítí zároveň blízkost.

Celý film je založený na útržkovité dramaturgické struktuře, jejíž součásti tvoří nové filmové materiály, archivní videomateriál, fotografie i dokumentace uměleckých děl. Tuto strukturu lze chápat jako alegorii lidské paměti. A právě po stopách paměti a vzpomínek na svého otce se jako důležití protagonisté filmu vydávají Mančuškův syn a dcera, když hovoří s pamětníky a pamětnicemi, jež si na jejich otce vzpomínají lépe než oni sami. Jak ostatně umělcův syn před kamerou říká, rád o svém otci mluví s lidmi, o kterých ví, že ho potkali. Tito lidé přitom ve filmu nejsou doprovázeni konvenčním titulkem se svým jménem, ale jen strohou informací o roli, kterou sehráli v životě Jána Mančušky. Štěpán Pech tak nechává promlouvat „matku“, „galeristu“ či „choreografku“.

Na rozdíl od lidských protagonistů nechybí podrobnější popisky u Mančuškových uměleckých děl, která se ve filmu objevují prostřednictvím archivních fotografií a videozáznamů, případně s nimi v soudobých instalacích přímo interagují protagonisté filmu. Právě interakce pamětníků (chtělo by se snad říci i pozůstalých) s Mančuškovými uměleckými díly staví tato díla primárně do pozice artefaktů osobních vzpomínek. To může být docela nečekané, zároveň však takové propojení jednotlivých Mančuškových děl s osobními vzpomínkami publiku zpřístupňuje umělecké koncepty, které se často při prvním kontaktu mohou zdát chladné či odtažité.

Perspektiva pamětníků, kteří Mančušku důvěrně znali z osobního či profesního života, přitom může přinést i důležité impulsy k interpretaci Mančuškova uměleckého odkazu. Jedním z nejsilnějších momentů filmu je v tomto ohledu vzpomínka jednoho z protagonistů na to, že chronicky nemocný umělec žil dlouhodobě s vědomím toho, že je v přímém ohrožení života. Jak silný dopad měla tato situace na jeho díla a tvůrčí uvažování? I takové otázky může v důsledku film Chybění otevírat.

Ještě než jsem měl možnost film zhlédnout, ptal jsem se, jak mi asi dokáže zpřítomnit odkaz umělce, jehož jsem sám neměl možnost zažít. Ján Mančuška zemřel ještě předtím, než jsem začal o současném výtvarném umění nejen psát, ale vlastně ještě předtím, než jsem ho začal systematicky recipovat. V době Mančuškova úmrtí jsem chodil na gymnázium a celý svůj profesní život se tak s odkazem tohoto umělce setkávám především ve spojení s vědomím oné absence někoho, kdo byl pro současnou scénu zásadní postavou, a přitom na ní již nemůže být přítomen.

Byl jsem proto nejdřív překvapený, že tento pocit obtížně uchopitelné prázdnoty se film Chybění nesnaží nijak napravit, ale že si ho bere za své ústřední téma. I když ve filmu budou dost možná některým divákům scházet určitá Mančuškova díla nebo biografická data z jeho života, Štěpánu Pechovi se povedlo něco mnohem podstatnějšího, než by bylo natočení konvenčního portrétu předčasně zemřelého umělce. Dokázal přinést dokumentární kontemplaci nad náhlou absencí zásadní tvůrčí osobnosti, s níž se celá jedna generace domácí umělecké scény dodnes vyrovnává. Těm, kdo k této generaci nepatří, dokument Mančušku připomíná v živých a lidských obrysech tak, jak si je možné na umělce po více než deseti letech vzpomenout, ale zároveň zprostředkovává, co jeho chybění znamená právě pro příslušníky stejné generace.

Štěpán pech / Chybění / 2023 / 80 min.

Stills z filmu, archiv Štěpána Pecha.
Nejbližší repríza proběhne 15. 1. 2024 v kině Světozor.