Zamlžená budoucnost fotografie

Současný mediální prostor se vyznačuje prolínáním fyzického a digitálního světa i určující rolí globálních sítí. Jakou pozici ale v tomto prostoru dnes zastává médium fotografie? Jaké podoby může nabývat v době, která se označuje jako „postmediální“? Právě to jsou otázky, na které se zaměřuje nová výstava v pražském Domě fotografie s poetickým názvem Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky, o níž píše v recenzi Matěj Forejt.

Zamlžená budoucnost fotografie

Historie pražského Domu fotografie sahá do roku 1989, svou současnou podobu ale tato instituce získala pod patronátem Galerie hlavního města Prahy až o dvacet let později. Dnes Dům fotografie každoročně hostí několik krátkodobých fotografických výstav. Po více než dekádě úspěšného fungování nyní nastal čas na nové přemýšlení o tom, kam vlastně fotografie coby umělecké médium směřuje a jak by mohlo v budoucnu vypadat její vystavování. Takovou úvahu lze tušit jako důvod, proč se aktuálně na programu Domu fotografie objevila výstava věnovaná právě roli fotografie v současnosti – tedy v éře, kterou už podtitul výstavy označuje za postmediální dobu.

Uvažování o současnosti jako o postmediální éře rezonuje v oblasti teorie umění minimálně od konce nultých let 21. století. Mezi symptomy přitom patří vzájemné sbližování médií a jejich hybridizace, zrovnoprávnění tradičních i nových uměleckých médií nebo přesuny tvůrců napříč celou širokou mediální škálou. Důležitou vlastností digitálních médií, jíž se v nultých letech věnovali teoretici jako Lev Manovich nebo Jay David Bolter a Richard Grusin, je pak jejich nespecifičnost a schopnost napodobovat jakékoliv jiné médium. Obdobné vlastnosti jsou na výstavě Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky připisovány také fotografii, a to prostřednictvím citátu kurátora Karla Císaře, uvozujícím doprovodný katalog: „…specifičnost média fotografie nespočívá v její ontologické esenci, ale naopak ve schopnosti stěhovat se do nejrůznějších podob a forem.“ Tento citát přitom není jen součástí teoretického kontextu výstavy, ale je doslova klíčem k pochopení celého jejího konceptu i důvodů pro výběr jednotlivých umělců a umělkyň a jejich vystavených děl.

Komplexní téma fotografie v éře konvergence médií a v digitálním světě globálních sítí se kurátorka výstavy Jitka Hlaváčková rozhodla zkoumat v širším záběru. Na počátku celého projektu tak obeslala skupinu českých teoretiků, teoretiček, kurátorů a kurátorek s několika otázkami. Odpovědi, které od nich získala, se pak staly základem doprovodných textů, ale také impulzem k přizvání konkrétních umělců a umělkyň. Ve výsledku je tak výstava kolektivním dílem 11 kurátorek a kurátorů, z nichž každý připravil jednu prezentaci konkrétního tvůrce, dvojice nebo skupiny.

Dohromady jsou na výstavě k vidění práce 24 umělců a umělkyň, jejichž generační i tvůrčí rozpětí je nezvykle široké. Na jedné straně je zde zastoupen již zesnulý klasik (česko)slovenského poválečného umění Stano Filko, na straně druhé pak skupina mladých tvůrců z Ateliéru nové estetiky na pražské FAMU. A kromě nich také řada již zavedených stálic tuzemské výtvarné a fotografické scény, jako jsou Markéta Othová, Alexandra Vajd, Hynek Alt, Jiří Thýn, ale i Markéta Magidová nebo Jonáš Strouhal. K vidění jsou i práce autorů působících v zahraničí, mezi něž patří Ruth Beale nebo tvůrčí duo Larry Achiampong – David Blandy. Návaznost na historické debaty o rozvoji moderních médií se výstava snaží deklarovat připomínkou odkazu Františka Kalivody a jeho časopisu Telehor. I kvůli architektonickému řešení ale tato epizoda na výstavě zůstává zapouzdřena sama do sebe a ke zbytku vytváří spíše volnější historickou předehru.

Přestože tvorbu celé řady prezentovaných tvůrců si lze asociovat v první řadě s médiem fotografie, neplatí to zdaleka pro všechny z nich. A navíc ani ti, které bychom mohli zařadit do profesní škatulky fotografů, zde automaticky nevystavují jen fotografické práce. Zatímco Hynek Alt pracuje s fotografií stále alespoň v tiskové podobě jako se součástí objektu tvořeného novinovými archy a Alexandra Vajd s Markétou Othovou se obrací k technice fotogramu, jiní tvůrci se k fotografii vztahují volněji – pokud vůbec vztah k fotografii explicitně deklarují. Například Ruth Beale se tak ve svém videu věnuje paměti budov birminghamské městské knihovny i skrze manipulaci s dokumentárními snímky. Matěj Smetana se k tématu fotografie vztahuje skrze optický klam zvaný lens flare, který však zhmotnil do podoby sochařského objektu. Naopak série digitálních maleb Markéty Magidové může mít na první pohled s médiem fotografie jen mizivou souvislost. Právě tyto malby ale nakonec fungují jako velmi trefný komentář nejen k otázce originálu a reprodukovatelnosti, ale i k nemožnosti jasně definovat hranici mezi realitou a manipulací, neboť jde o práce vzniklé ve fotografickém editoru.

GHMP k výstavě vydala také více než dvousetstránkový katalog. Autorovi grafického řešení Martinu Odehnalovi se podařilo velmi efektně do knižního média převést základní rámec výstavy, pro kterou je stěžejní prolínání různorodých myšlenek i médií, a katalog tak přináší prosté potěšení už ze samotného listování. Zároveň však obsahuje nejen bohatý obrazový materiál, ale i úvodní text kurátorky Jitky Hlaváčkové a rozšířené výstavní explikace jednotlivých kurátorů a kurátorek k vystaveným dílům. Vzhledem k tomu, s jak různorodými díly i kurátorskými a teoretickými koncepcemi a názory výstava pracuje, se katalog nakonec stává v podstatě její nedílnou součástí, bez níž by zůstala volnou přehlídkou uměleckých artefaktů náležejících různým médiím, tématům i dobám.

Úvodní otázku po budoucnosti vystavování fotografie nechává výstava zdánlivě nezodpovězenou. Stejně jako je nejednoznačná současná i budoucí role fotografie v postmediální éře, nemá totiž ani aktuální výstava v Domě fotografie ambici vyjmenovat vyčerpávající přehled podob, jichž fotografické médium ve vizuálním umění nabývá. Možná, že ale právě tímto otevřeným koncem kurátorský tým své publikum připravuje na to, že v postmediální současnosti ho může na poli fotografického média čekat nejedno překvapení. Z mnohosti kurátorských i uměleckých názorů tu každopádně vznikla konceptuální, rozbíhavá a mediálně překvapivě bohatá přehlídka, která – než aby nabízela jednoduché odpovědi – se znepokojivě ptá, jak (a zda vůbec) lze ještě fotografii jako médium vizuálního umění definovat. A může pak vůbec do budoucna takové médium definovat náplň výstavy, nebo dokonce program celé instituce?

Larry Achiampong a David Blandy, Hynek Alt, Ruth Beale, Stano Filko, Ivars Gravlejs, Jana Ilková, Nikol Czuczorova, Richard Janeček, Andrej Kiripolský, Alena Kotzmannová, Zuzana Markéta Macková, Markéta Magidová, László Moholy-Nagy, Markéta Othová, Lucie Rosenfeldová, Erica Scourti, Matěj Smetana, Jonáš Strouhal, Petr Svárovský, Ezra Šimek, Jiří Thýn, Leevi Toija, Aleksandra Vajd, Max*ine Vajt / Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky / kurátorka: Jitka Hlaváčková / spoluautoři koncepce: Palo Fabuš, Lucia Gregorová Stach, Jitka Hlaváčková, Hana Janečková, Václav Janoščík, Jen Kratochvil, Andrea Průchová Hrůzová, Vojtěch Märc, Barbora Trnková, Pavel Vančát, Filip Vančo / Galerie hlavního města Prahy – Dům fotografie / Praha / 24. 5. – 18. 9. 2022

Foto: Tomáš Souček