Váhání ve vězeňské cele

Galerie HYB4 v budově Kampusu Hybernská v Praze vystavuje pod názvem Dno den výsledky uměleckého projektu Lenky Tyrpeklové, který přibližuje problémy českého vězeňství. Autorka se zde pokouší nahlédnout do reálného života za vězeňskými zdmi, ale také uvažuje o širších okolnostech tohoto způsobu trestání.

Váhání ve vězeňské cele

Česká republika je zemí se 70% recidivou u lidí potrestaných odnětím svobody. Právě tato informace – pro mnohé jistě překvapivá a šokující – otevírá výstavu Dno den, jež je výsledkem čtyřletého tvůrčího projektu vizuální umělkyně Lenky Tyrpeklové. Ta se jeho prostřednictvím snaží upozorňovat na slabiny a nefunkčnost českého vězeňského systému, přičemž zdůrazňuje také širší společenské příčiny i důsledky trestání odnětím svobody. Za informační a inspirační zdroj přitom Tyrpeklové neslouží jen literatura nebo jiné způsoby pohledu zvenčí, ale především přímá spolupráce s věznicemi Plzeň-Bory a Bělušice. Ve spolupráci s vězeňskou službou pak autorka realizovala umělecké aktivizační programy pro odsouzené, během nichž se dostala do přímého kontaktu s realitou uvnitř věznice. Díky tomu přináší Tyrpeklová syrovou a v řadě ohledů velmi přesvědčivou výpověď, přesto však výstava deklaruje až příliš mnoho cílů, které ve svém aktuálním formátu nemůže naplnit.

Hned první z obsahově i formálně různorodé série instalací, jež se na výstavě prezentují, omráčí příchozí prudkým střetem s realitou života „za mřížemi“. Stylizovaná podoba vězeňské cely, která namísto věrné podoby přibližuje reálné prostorové podmínky, ve kterých se odehrává život odsouzených žen a mužů, vyplňuje celou první místnost nejen svými rozměry, ale také pachem namořených dřevěných prken a starého chleba. Právě přítomnost čichových vjemů vytváří na výstavě jeden z nejsilnějších a nejpřekvapivějších dojmů, a pokud autorka hovoří o chlebu jako o zásadním elementu života ve věznici, jeho všudypřítomná pachová stopa na tuto informaci opakovaně upomíná.

Podobně působivá je i závěrečná instalace, která přibližuje možnost komunikace mezi celami prostřednictvím odpadních trubek. I tady totiž autorka velmi šikovně kombinuje omšelost druhotně využitých materiálů a alegorické ztvárnění, aby i bez potřeby doslovnosti přiblížila střípky vězeňské každodennosti. Repetitivnost denního režimu ve věznici ve výsledku evokují i prezentované smyčky relativně krátkých videí.

Ačkoli by prostory galerie HYB4 mohly poměrně snadno evokovat přehledné vězeňské chodby s celami po stranách, umělkyně, která je zároveň spolukurátorkou, se společně s autorkou architektonického řešení Petrou Müllerovou rozhodly publiku prostor zkomplikovat a vést jej spíše labyrintem, ve kterém se postupně prezentují jednotlivé instalace. Ty jsou, jak už bylo zmíněno, formálně rozrůzněné a kombinují rozličná média. Co je ale pro všechny z nich společné, je společenskokritické a aktivistické směřování samotného uměleckého výzkumu, a to v tom nejlepším možném významu tohoto označení. Tyrpeklová se totiž nesnaží o pouhé zobrazení nebo zprostředkování pocitu. Autorské ztvárnění jí známé reality i divácký prožitek totiž chápe především jako prostředek pro zvýraznění širšího společenského problému, jehož těžiště leží v ekonomické a sociální oblasti.

Vedle již popsaných instalací se tu nachází velkoplošné projekce zobrazující dvojici odsouzených žen ve stylizaci volně inspirované atmosférou maleb vlámských mistrů, sochařské zpracování tématu dopisů z vězení, ironicky laděná videa, ve kterých coby protagonisté vystupují lidé-chleby, ale také chladně muzeální expozice osobních předmětů odsouzených. Na poměrně malém prostoru a v mezích autorské výstavy je ovšem takové rozpětí možná až příliš široké, a spíše než ucelená výpověď nakonec celá výstava působí jako ohledávání možností, jak lze téma uchopit co nejautentičtěji a zároveň s dostatečnou mírou společenského apelu, o který autorka usiluje. Zatímco tedy některé instalace vyvolávají tísnivý pocit z reality života ve věznici, jiné tento pocit svým ironickým tónem shazují.

Jako příliš ambiciózní se také zdá deklarovaná snaha dohlédnout širší společenské souvislosti sledovaného tématu. Na ty se nakonec na výstavě dostane jen skrze konkrétní příběhy protagonistek a prostřednictvím odkazů na literaturu. Vzhledem k tomu, že se výstava odkazuje výhradně na klasika filozofického uvažování o trestání Michela Foucaulta a levicovou myslitelku a aktivistku Angelu Davis, však tyto odkazy nepůsobí ani aktuálním, ani nijak komplexním dojmem. Pokud se totiž autorka vztahuje především k realitě českého vězeňství, je škoda, že ještě více nevyužila svou obeznámenost s prostředím a nepřinesla divákům další překvapivá fakta a namísto nich se ve výstavě odvolává na úryvky z literatury, jejíž výběr je více než nasnadě. I přes svou koncepční váhavost a příliš rozbíhavá sdělení jednotlivých instalací se však přinejmenším některým částem výstavy může podařit to, o co autorka usiluje – tedy skrze tvůrčí alegorii pobídnout příchozí publikum k přemýšlení o tom, zda jako společnost chceme vězeňství udržovat v podobě, jakou u nás v současné době má.

Dno den / Lenka Tyrpeklová / Galerie HYB4 / Praha / 6. 2. – 1. 4. 2023

Foto: Adriána Vančová