Pod povrchem těla je pláž

Na začátku listopadu proběhl v pražské Čistírně odpadních vod v Bubenči již třetí ročník mezinárodního festivalu performance, který od roku 2022 pořádá česká pobočka tranzitu. Stejně jako se pro každý ročník mění téma a lokace, participuje na programu festivalu pokaždé jiné umělectvo. Letos se pod heslem Těla touží uvěřit představili Miriama Kardošová, Dominik Styk, Eva Susová, Aliza Orlan, CTM & Skjold Rambow a Alex Franz Zehetbauer.

Nefunkčnost tradiční distinkce rozumu, resp. racionálně kontrolovaného vědomí a intuitivního tělesného projevu se kurátor František Fekete rozhodl zpracovat propojujícím konceptem tzv. vtěleného vědění, embodied knowledge, jež získáme pouze skrze vnímání svého těla. Jak vysvětluje Fekete v kurátorském promo videu, vycházel letošní koncept z jeho vlastní fascinace tělesnou intuicí a z otázky, co vše nám může tělo ukázat o nás samých. Jak vyplývá i ze samotného výběru prezentovaných děl, dostaly se do popředí jeho zájmu především queer umělecké performance, fungující jako nadějné zdroje možné transformace. Pokud díla uvedená během nabitého jednovečerního programu nahlédneme naznačenou optikou, můžeme se ptát, jaký typ vědění a jaký typ proměny vlastně zprostředkovaly.

Mnohé z performancí propojoval motiv čistoty (v různých významech a souvislostech) a způsoby jejího rozrušení ve prospěch kooperativnějších tělesných aliancí. Obojí se, snad až příliš očividně, vázalo na prostředí, kde akce probíhala. Ani v jednom případě se ale nejednalo o jasně rámující dramaturgickou linku, jež by explicitně propojovala všechny uvedená díla. Spojovalo je nejspíše samotné queer prožívání vlastní tělesnosti, a to ve smyslu postulování nejistoty a pronikání do oblasti neočekávaného, vychylování se vůči tzv. normě i navazování nečekaných spojenectví.

Aliza Orlan, thorns grow out of my body, 2025. Foto: Jonáš Verešpej

Pohádkami k genderové rovnosti

Slovenská trans umělkyně Aliza Orlan se v díle thorns grow out of my body zaměřila na absenci reprezentace (a zároveň zřejmou přítomnost) stavu nejasnosti genderu v pohádkách jakožto formativním narativu společnosti. Umělkyně svou tělesnou výpověď propojila s autorskou instalací sestávající z ručně dělaných, víceméně textilních objektů, připomínajících květiny, „klece a klícky“ i materialitu plynutí času, kterou evokovaly nástroje typu kolovrat, budík a další.

Během performance umělkyně nastřádané objekty porůznu oživovala svými dotyky a opatrnou manipulací v prostoru je nechávala dále jednat. V jeden moment si například oblékla největší z „klícek“ coby krinolínovou sukni a začala se v ní pohybovat po prostoru. Mezi přítomné diváctvo přitom distribuovala jemné textilní předměty, jež zpočátku připomínaly okvětní plátky růží. Jak se po chvíli ukázalo, jednalo se o kusy nastříhané gázy v oválném tvaru, tedy materiál používaný k ošetření zranění nejrůznějšího typu. Rozhozené předměty se v tu chvíli rázem přeměnily v závažné odkazy na tělesná zranění a procesy hojení, absentující části lidského těla i péči o ně.

Po subtilním odkrývání archivu shromážděných objektů a tělesných zkušeností Alizy Orlan následovala divadelní performance Dominika Styka nazvaná Pissed Prophet. Ta se jako jediná uskutečnila ve velkém historickém sále bývalé čističky, kde se dosud nachází i dobové stroje potřebné k filtraci. Autorský tým tuto skutečnost vhodně zapojil do své verze pohádkového příběhu o putování postavy Mechúrika-Koščúrika a jeho kamarádů, ve které se centrálním hybatelem příběhu stala moč a její nejrůznější kulturní odkazy a reference (od léčebných a věšteckých kvalit po erotické konotace i invazivní zákroky spojené s procesem tranzice). Performerstvo během představení ztělesňovalo močový měchýř (Richard L. Kramár) a rybu (Matthew Rogers) a společně rozvíjelo posthumanistický pohled na závažnost fyziologických procesů lidského těla.

Pissed Prophet tak podobně jako Aliza Orlan nechal diváctvo uvěřit, že jakékoliv binární opozice nefungují a že bez otevřenosti vůči nenormativním klastrům a mezidruhové spolupráci nebudou mít naše těla patřičné sebevědomí k tomu, aby mohla intuitivně jednat a postulovat vlastní typy vědění.

Aliza Orlan, thorns grow out of my body, 2025. Foto: Jonáš Verešpej

Úcta ke svobodnému tělu

Odlišný způsob sdílení queer tělesných prožitků nabídlo neverbální představení Bow – tanečně-hudební kompozice dánského tanečníka Skjolda Rambowa a experimentální violoncellistky CTM. Na bázi pomyslného dialogu dvou odlišných dorozumívacích systémů, tance a hudby, se dílo krom jiného vymezovalo vůči disciplinární tradici klasického baletu. V širším rámci se totiž vztahovalo k momentu očekávání a jeho nečekanému „zrušení“, a to ve smyslu kreativního „ne-stávání se“. Právě hravou dekonstrukcí „stavu napětí“ se dánské umělectvo vyjadřovalo také k emoce blokujícím kategoriím „úcty“ a „respektu“, jež přísně formální balet dodnes vyvolává.

Repeticí a zpomalováním pohybů tanečníka – ať již v souladu, či naopak v záměrném kontrastu s hrou na violoncello – byl zdůrazňován význam percepce vlastní tělesnosti a jejího rozvolnění, pročež dílo působilo autenticky i v otázce programové linie festivalu: tj. „dávalo uvěřit“ skutečnosti, že se lidské tělo může vrátit ze stavu „sevření a zakrnění“ (ať už zapříčiněného baletní formací, či v důsledku života v neoliberálním prekariátu) do hravě svobodné formy tělesného vědění.

Špína, pot a vyšpulené rty

Ve své upřímnosti a hravosti takřka dojemnou výpověď dánské umělecké dvojice vystřídala stylizovaná „opereta“ Shake my hair over the dirt we sweat off slovenské umělkyně Miriamy Kardošové. Coby protagonistku nechala Kardošová jednat své umělecké alter ego Victoriu Oren: popovou divu snažící se překonat své lidství. Na scéně se nejprve objevila sama, resp. pouze s hudebnicí vystupující pod názvem Musica Moralia, jejíž snově-folkové hudební aranžmá a zpěv zásadně definovaly koncepční rozhraní i náladu celého díla. Pocity samoty a vyloučení, jež zprvu asociovala choulící se postava Victorie, se brzy změnily v radost z příchodu dalšího performerstva – sesterstva –, tedy ženských postav ve vyzývavých kostýmech a s tvářemi výrazně modifikovanými silikonovými protetickými maskami.

Bytosti balancující „na hraně mezi femme fatale a monstrozitou“ evokovaly nejspíš postgenderové rusalky, které postupem času také vlákaly přítomné diváctvo do pomyslné pasti. To když se „neznámý muž“ rozhodl vystoupil z publika na jeviště a narušit chod představení svými verbálními útoky na jednu z hyperfeminních postav. Přestože se měl akt jevit autenticky, působil díky následné reakci performerstva spíš zinscenovaně. Miriama Kardošová a její tým se prostřednictvím naznačeného výstupu patrně rozhodly zviditelnit mocenské procesy patriarchální společnosti, se kterými jsme konfrontování tak často, že se vůči nim možná stáváme otupělými.

Dominik Styk, Piss Prophet, 2025. Foto: Jonáš Verešpej

Skutečnost, že nebylo snadné „uvěřit“ autenticitě odehrané situace, souvisí nejen s jejím provedením, ale i širším organizačním rámcem. Na festivalu pořádaném platformou, která je dlouhodobě předním tuzemským hlasem v otázkách přístupnosti a bezpečnosti nejrůznějších uměleckých akcí, zkrátka provokace příliš nerezonovala. Ve výsledku ale není ani tak podstatné, zda byl akt násilného vstupu do umělecké performance umělý či skutečný, otázkou pro mě zůstává, jaký typ reakce chtěl vlastně vyvolat. Zděšení, zbystření, pobavení, pobouření, úlevu? Ať už byl cíl jakýkoliv, jednalo se patrně o jediný příklad přímé konfrontace diváctva s něčím nečekaným, a tedy jeho aktivace a vyrušení z přivyknutého toku festivalového večera.

Různé fazety tělesného vědění a vnímání, stejně jako mocenské aspekty spojené s tělem a tělesností, které nepovažujeme za významné či suverénně jednající, ve svých performancích pojednali také česká umělkyně Eva Susová (A Hand on the Lower Belly: Instruments of Resonance) a rakouský performer Alex Franz Zehetbauer (sixsixsix). Ten se ve stylizaci poťouchlého šaška, jenž si může dovolit zviditelňovat všechna společenská tabu a podvratně s nimi konfrontovat status quo, zaměřil na exkrementy coby často přehlížené a studem opředené projevy lidského těla.

Nad čím se (ne)zamýšlíme

Kýžený moment transformace, vycházející z překračování ideologických hranic a zdůrazňování momentu nepředvídatelnosti, se v uvedených performancích projevoval poměrně jednoznačně. Naopak nejednoznačně se jeví otázka diváckého prožitku a možnost jeho transformace prostřednictvím umění v prostoru, který svou dispozicí spíše neumožňoval jiný než jednoznačně vymezený a kontrolovaný typ pohybu. Uvedená výtka je v jádru logická: čistírna je poměrně nedávno zrekonstruovaný a nově otevřený objekt se specifickými prostorovými dispozicemi, pravidly a vlastní organizační strukturou. Subjekt, který si jej pronajme na jednodenní event, má jistě jen velmi omezené možnosti, jak jej prostorově přizpůsobit. Přesto ale právě místo konání takřka jakékoliv akce, natož festivalu performančního umění, zásadně spoluurčuje její vyznění. Nejde přitom jen o architektonické možnosti, ale i samotnou strukturu a organizaci večera, kdy se permanentní vhánění a vyhánění ze sálu a zase zpátky, či frekventované upozorňování na časy začátků a nemožnost vstupu po zavření dveří jevilo lehce v rozporu se záměrem „podnítit intuice vlastního těla“. Proces „stávání se“ jinými nejen ve sledovaných performancích, ale i mezi samotným návštěvnictvem přitom jistě podnítit lze, jak bylo ostatně patrné během prvního (Divadlo X10) i druhého ročníku (Planeta ZA) festivalu.

Miriama Kardošová, Dominik Styk, eva susova, Aliza Orlan, Skjold Rambow & CTM a Alex Franz Zehetbauer / Performance Art Festival 2025: Těla touží uvěřit / kurátor: František Fekete / pořádá: tranzit.cz a bienále Ve věci umění ve spolupráci s Petrohradská kolektiv a Čistírna1906 / Čistírna1906 / Praha / 7. 11. 2025