RSC: Hledáme způsoby, jak propojovat kulturní aktivismus s reálnou pomocí

Kolektiv vznikl jako snaha o pomoc ukrajinským antiautoritářským jednotkám a jednotlivcům s důrazem na levicové aktivisty sloužící v ukrajinské armádě. Jeho těžištěm je propojování kulturního a politického aktivismu s konkrétními formami pomoci v krizových situacích. Resistance Support Club organizuje benefiční akce, diskuse a vzdělávací programy, které tematizují odpor, kolektivní péči a současné podoby antifašistického a emancipačního aktivismu. Rozhovor byl pořízený na podzim roku 2025, kdy měla Polina Davydenko výstavu Místo květin v galerii Jelení, na které pomocí fotografií a videa ukazovala hornická města východní Ukrajiny, jež každým dnem mizí v sutinách.

Kdy jste byli naposledy v Ukrajině?

Lukáš Dobeš (L): Vánoce a Nový rok jsme strávili v Charkově a v Doněcké oblasti, hlavně v okolí města Kramatorsku. Předtím jsme tam byli v srpnu a vraceli jsme se v polovině září. Sbírali jsme poslední rozhovory do naší chystané knihy: podařilo se nám například setkat se s Maksymem Butkevyčem, lidskoprávním aktivistou a právníkem, rovněž vojákem, který zažil ruské zajetí, do kterého padl jako velitel jednotky asi dva nebo tři měsíce po začátku invaze. Loni na podzim se ho podařilo dostat ve výměně zajatců zpět do Ukrajiny, kde ho čekala ozdravná doba. Nyní už se věnuje zviditelňování situace spojené s válečnými zajatci a jejich podmínkami. Mezitím, co stihl rozhovory například s BBC, se nám s ním podařilo také setkat a udělat rozhovor, který je schovaný pro knížku. Ta má vyjít v průběhu dalšího roku (2026, pozn. red.) a bude se věnovat mapování levicových aktivistů a aktivistek v Ukrajině.

Vychází nám také rozhovory a reportáže o situaci v Ukrajině na Alarmu, kde se nesoustředíme pouze na levicové aktivisty, i když už jsme publikovali například rozhovor s Tarasem Bilousem, což je známý socialista v mezinárodním kontextu. Hlavně ale zveřejňujeme rozhovory s vojáky – teď máme rozpracované dva, které se budou týkat dobrovolnické armády. Chceme publikovat také články o dobrovolných zdravotnících nebo o skupinách, které sestřelují drony, aby chránily silně zalidněné oblasti a města.

Polina Davydenko (P): Asi je také dobré zmínit, že RSC je čistě dobrovolnická aktivita, takže máme každý standardní zaměstnání, což je občas náročné skloubit. Oba dva v tom ale vidíme smysl, zvláště dnes, kdy Okamura sundává vlajku z parlamentu a tak dále… Obecně je nyní nálada ve společnosti děsivá. Samozřejmě se občas sami sebe ptáme, zda má smysl propojovat naši činnost s kulturou, která je velmi podhodnocený sektor, který nemusí být pro všechny tolik atraktivní. Aktivně proto řešíme, jak se vyvarovat romantizaci války prostřednictvím kultury: když tedy máme mít výstavu v PAF galerii nebo když jsme měli akci v Terénu, snažíme se myslet například na lidi, kteří odešli z Ukrajiny, aby pro ně účast na akci nebyla příliš bolestivá.

Reportáž Izyum, srpen 2024. Foto: Polina Davydenko

Jakou roli ve vaší činnosti hraje aktivismus? Jak může umění pomáhat?

P: RSC vzniklo v roce 2024, kdy jsme se vrátili z cesty z Ukrajiny. Setkali jsme se tam se Solidarity Collective, dobrovolnickou iniciativou dodávající potřebné vybavení vojákům s převážně anarchistickým a levicovým přesvědčením, se kterými teď nejčastěji spolupracujeme. Bavili jsme se o konkrétních případech pomoci, která je potřeba například pro vnitrostátní uprchlíky nebo pro vojáky. Tehdy se také začaly vyvíjet drony. Řekli jsme si: „Ano, začneme dělat drony. Vůbec s tím neumíme, vůbec tomu nerozumíme, ale je to potřeba.“ Nikdy jsme se necítili jako aktivisti, ale najednou jsme se jimi prostě museli stát. A přirozeně jsme začali řešit, jak vybrat peníze: potřebovali jsme 120 tisíc na koupi patnácti dronů. Přemýšleli jsme tedy: „Kde to vezmeme? I kdybychom prodali všechny moje fotky, tak na to nikdy nevyděláme.“ A tak jsme začali pořádat koncerty, benefice… Zkrátka spolupracovat s lidmi a prostředím, které je nám důvěrně známé.

L: Na začátku roku 2024 se FPV drony staly jednou z klíčových potřeb, a tak se zespodu rozběhla mezinárodní síť pomoci, která začínala u každého doma, kde se všichni učili společně pájet a skládat drony. Došlo nám, že máme kolem sebe dost lidí, kteří jsou technicky zdatní, což je také jedna z výhod uměleckého světa. Umělci a umělkyně jsou zvyklí si „bastlit“ různé věci doma. Umění spojené s aktivismem je navíc také atraktivní pro umělecké instituce a je to pro nás cesta, jak spojit prostředí, které známe, s reálnou pomocí.

Myslíte si tedy, že jako umělci máte nějaké kompetence, které jsou v kontextu pomoci Ukrajině jedinečné a dobře uplatnitelné?

L: Přibližně před rokem jsme vedli rozhovor s někým, kdo byl skeptický vůči roli žurnalismu ve válce. My jsme mu oponovali, že i když se učíme věnovat žurnalismu jaksi diletantsky, v uměleckém světě jsme se naučili především schopnost z komplexních záležitostí složit vyprávění, které je srozumitelné a promlouvá k lidem. Víme, jak neukázat pouhá data, jak je zabalit do příběhu, poukázat na to, proč se něco děje… To se ukázalo také na akci Směrem k nule s Artyčokem, když někteří lidé byli otřesení z toho, co slyšeli na příkladu pěti šesti umělců a umělkyň, kteří se setkali s válkou. Příběhy jsou zkrátka schopné trochu dávkovat a objasňovat to, co nejde komplexně předat za jeden večer. Mohou také ukázat, proč válka nevypadá tak, jak si ji představujeme z filmů – není černobílá: je spousta lidí, kterých se válka dotýká, i když zůstávají v různých meziprostorech.

Je potřeba pro umělecký svět něco upravovat, „vyčišťovat“?

P: Často řešíme, že výstupem z našich uměleckých spoluprací by měl být nějaký produkt, abychom za to dostali peníze, které pak pošleme na Ukrajinu. Stále se vlastně jedná o výměnu produktů: všichni sice kritizujeme kapitalismus, ale pořád zůstáváme ve formátu výměny zboží a peněz, což je někdy opravdu frustrující, ale zatím jsme prostě nepřišli na žádnou jinou formu. Samozřejmě vyzýváme všechny, kteří chtějí posílat finanční dary na spolek. To je pro nás nejlepší forma podpory, i když se pořád setkáváme spíš s tím, že musíme udělat něco malého a hezkého, co je pak zpeněženo. Upřímně mě celkem trápí tento neustálý tlak na vymýšlení něčeho vizuálně atraktivního – i když je to samozřejmě i naše výhoda a je tam stále přítomná ta stěžejní rovina, tedy že peníze a spolupráce se zahraničními etablovanými umělci a umělkyněmi jdou na pomoc pro Ukrajinu, což je to důležité. Je to i důvod, proč se nám často podaří spolupracovat s někým, s kým by to pro nás za normálních okolností bylo nepředstavitelné. Například projekce Tetiany Khodakivské v rámci akce Ať kvete sad nadějí s platformou experimentálního divadla Terén: souhlasila, že ukáže třicetiminutovou pasáž svého filmu v procesu, který má být dokončen v roce 2027. Myslím, že většina spoluprací, které jsme navázali, je s lidmi opravdu motivovanými touhou něco změnit více než dostávat sociální nebo ekonomický kapitál či jakékoliv jiné výhody.

Výroba dronů. Foto: Polina Davydenko

Polino, tvoje umělecká činnost se od činnosti RSC nedá zcela odpárat: věnuješ se mimo jiné dokumentární fotografii v Ukrajině. První, co člověka v kontextu dokumentární fotografie napadne, je teze Susan Sontag o paradoxu, že ve chvíli, kdy dokumentuju válku a jsem přímo v ní, nemohu do ní zároveň intervenovat, jsem pouze pasivním svědkem. Je skvělé, že to dnes evidentně možné je, že pomoc může fungovat úplně jinak, jak dokazuje právě tvoje umělecká tvorba. U tebe je navíc specifické, že nepřijíždíš úplně z vnějšku, ale že jsi opravdu dokumentovala svoje město a hodně konkrétní věci, kde nezávislost vůbec nepřipadá v úvahu.

P: Ano, určitě. Taky jsme se setkali s různými reportéry, kteří opravdu přijíždí fotit a potom zase odjíždí, ale zároveň existují i takoví, kteří jsou zapojení v evakuačních týmech, kdy vyváží například lidi z frontové linie. Během toho, co je evakuují, je i fotí nebo natáčí. Myslím si, že je potřeba se trochu oprostit od nastíněného modelu, tedy že umění je autonomní, reportéři jsou autonomní, filmaři jsou autonomní. Dnešní doba vyžaduje multitasking – a tím, že my máme několik schopností, které dokážeme kombinovat, i když nám na to občas nestačí čas, je to pro nás nebo pro mě osobně důležité. Sice vezeme pomoc, ale také v Ukrajině potřebuju nafotit fotky, což je vždy lehce nadlidský úkol. Zatím ale nedokážu říct, jestli je moje tvorba dokumentaristická činnost. V poslední době totiž spojujeme hodně věcí dohromady: ať už je to psaní, ale taky první pomoc, orientace v nebezpečné krajině, řízení auta… Je spousta „skillů“, ve kterých nás válka posunula. Tady jsme zvyklí na to, že funguje infrastruktura, že jezdí vlaky, že jezdí autobusy, tramvaje, všude se dostaneš hromadnou dopravou bezpečně. V Ukrajině to ale teď tak není, musíš mít dobrý plán, když chceš něco vyfotit nebo natočit. I z toho důvodu si myslím, že teze o nezaujatosti umění ve válce nemůže platit. I když je to v případě Sontag asi míněno ve chvíli, ve které fotím, je pro mě důležité zahrnovat i to, co fotografování předchází – celou realitu.

Reportáž Kurakhove, únor 2024. Foto: Polina Davydenko

Máš nějaké svoje limity, ve kterých odděluješ dokumentární činnost od umělecké?

P: Třeba ve videu, které prezentuju na výstavě v galerii Jelení, se evakuuje rodina z Družkivky v Doněcké oblasti. První rodina například souhlasila s tím, že je budu natáčet, ale druhá mi řekla: „Nechci, abyste nás natáčela a na nic se mě neptejte,“ což já respektuju. Opravdu nechci lidi vysávat v tak stresujících chvílích, jako je evakuace, abych si udělala senzační záběry. Tohle je pro mě morální „no go“, nemohu lidi stavět do situací, ve kterých by byli jen objektem. Chci jim dát tvář, identitu, lidskost. Nedokážu tyto situace chladně dokumentovat, protože se mě válka týká hodně osobně a vždycky cítím velkou zodpovědnost právě za reprezentaci, ať už daného člověka, nebo příběhu, který se snažím předat.

Co pro vás znamená solidarita v kontextu války v Ukrajině a uměleckého světa: máte pocit, že je solidarita vnímána uměleckou scénou trochu jinak? Není to myšleno filozoficky, spíše opravdu v praktické rovině. Předtím jsi totiž, Polino, mluvila o tom, že se v uměleckém světě často pracuje s logikou „finanční příspěvek za produkt“, v tomto případě většinou vizuální artefakt. A to přece není solidarita, to je přesný opak…

P: Asi jako první věc mě v tomto kontextu napadla naše pomoc s drony, na kterou spousta lidí z České republiky reagovala negativně. Můžou být totiž využity jako zbraně. Připadá nám ale, že tato forma pomoci je naprosto čistá: je přece hodně naivní představa, že v době války stačí napadenému jen humanitární pomoc. To zkrátka není možné. Samozřejmě se vším technologickým vývojem mohou vést drony k naprosté dystopii, ale zároveň jsou aktuálně potřeba: když do Ukrajiny nepřijede patnáct dronů, existuje možnost, že ten den umře jednotka patnácti lidí. A to je stále přítomná realita.

L: Ano, často řešíme vztah umělecké a levicové scény k antimilitarismu, který se projevuje různými způsoby, a existuje zde spousta frakcí. Někdo říká: „Tohle je ale přece smysluplná obrana proti imperialistické invazi, stejně jako proti rozšíření a znovuusazení imperialismu v současné politice. Pokud to takhle bude pokračovat, bude hrozit, že se takovéto chování stane v mezinárodním kontextu normou.“ Potom jsou tu lidé, kteří jsou radikálně proti. Často si idealizují Sovětský svaz, který nezažili, se kterým nemají bezprostřední zkušenost. Ukrajinci ano a vnímají ho trochu jinak, proto jsou tu například anarchisté, kteří říkají: „My víme, proč to děláme, víme, proč stojíme na stejné straně se státními strukturami.“ Těmto anarchistům ale zmiňované kritické frakce příliš nenaslouchají. Některé organizace nedostávají hlas ani na vlastních akcích, vlastních platformách, jsou tam vyčleňované, protože podle nich podporují zbraně a válku.

P: Je to velmi častý narativ, že ti, kdo podporují odpor proti invazi, jsou zkrátka ti špatní. Tohle je ale trochu naivní a zjednodušující pohled, kterému absolutně chybí jakákoli analýza nebo realistický pohled.

Jiná varianta je pomoc, která nebere v potaz aktuální potřeby. Solidarita pro spoustu lidí znamená i to, že přinesou pytel s oblečením do nějakého skladu, ale Ukrajina je například už poměrně dlouho zahlcená nevhodným oblečením, které se tak nakonec stejně nepoužije. Nebo se stane, že vojáci dostanou na frontu pytel s ženskými botami a říkají: „Co my tady s tím?“ Problém totiž je, že se pomoc stane tak trošku odkladištěm všeho nepotřebného, čeho se chce Západ zbavit – to ale není solidarita.

Co se týká konkrétně uměleckých institucí, tak myslím, že v Česku jsou podporující v tom, že se nebojí například spolupracovat s námi nebo s jinými kolektivy a že se snaží mluvit i o Palestině i o Ukrajině a vkládají do toho opravdu spoustu snahy a úsilí. Například nás oslovil festival PAF na pájecí workshop a výstavu v Galerii PAF ve Ztracené ulici. Pro příští rok také chystáme program Kontext Ukrajina v Galerii TIC.

Artmarket na FaVU, 2024. Foto: Polina Davydenko

Víckrát jste zmiňovali otázku anarchismu. Jedná se o téma, které v Česku není akcentované skoro vůbec. Ve vašem spolku je anarchismus také přítomný, což může být velmi důležité jako jistá záruka radikality, tedy že nesklouzne právě ke zmiňované falešné solidaritě… Jak vnímáte rámování vašeho spolku anarchismem? Do jaké míry je pro vás důležité a do jaké míry je nutné ho trochu potlačovat?

L: Já myslím, že je dobré možná nevydělovat čistě anarchismus. Lidé, které podporujeme, se často rámují obecně antiautoritářstvím. Je to pojem, kterým se nechávají zastoupit také například socialisté. Ze zkušenosti z rozhovorů, které v Ukrajině vedeme, je to určitý sjednocující prvek. Skupiny, které by se společně za normálních okolností úplně neshodly, souhlasí společně s tím, když je někdo označí za antiautoritáře. Další věc potom je, že vzhledem k historii je v Ukrajině celkem kontroverzní označit se za levičáka obecně. Je tu přítomné stigma Sovětského svazu, velmi častý je například pojem dekomunizace. Takže je k levicové pozici potřeba i dodatek antiautoritářství, protože se podle mého částečně vymezuje vůči blízké historii spojené s mocí komunistické strany.

Také je dobré zmínit názor, který jsme v rozhovorech slýchali, tedy že Ukrajina byla od 90. let demokratičtějším dějištěm postsovětského prostoru, takže zrovna k otevřeně anarchistickým skupinám zde nikdy neprobíhaly těžké represe jako v ostatních místech. Přijíždí sem tak lidé z Běloruska i z Ruska, aby bojovali na straně Ukrajiny, což není náhoda, protože oni zde trávili čas, byli součástí aktivistických struktur. Navíc, teď je především potřeba zastavit invazi a její rozpínání.

S čímž asi také souvisí text Antiimperialismus idiotů, na který se odkazujete a který ukazuje na často poněkud naivní vnímání války, což už jsme tu také rozebírali.

P: Když začala velká invaze v roce 2022, některé západní levicové organizace vydaly prohlášení typu „No war, but class war“. Existuje takový mem s tonoucí rukou žádající o pomoc a západní levice té tonoucí ruce dává u tohoto hesla „high five“. Máme motivaci o této problematice mluvit – i proto pracujeme na již zmiňované knize. I když například spousta ukrajinských aktivistů, se kterými jsme dělali rozhovor, řekla: „Už nemám sílu se zase po čtyřech letech dohadovat s dalšími západními aktivisty…“

O tom, co je dost levicové a co ne.

P: Ano, jestli je v Ukrajině opravdová levice, když odporem „prodlužuje“ válku, jelikož válka je zlo a tečka. Jenomže východní blok má úplně jinou zkušenost. Ukrajina samotná zažila za Sovětského svazu politbyrem zapříčiněný hladomor a obecně vlny represí před i mezi světovými válkami.

Polsko je taky docela aktivní a není to náhoda.

P: Přesně tak. Takže si myslím, že tohle je pro nás takový hnáč a zmiňovaný text Antiimperialismus idiotů odkazuje ke zkušenosti ze Sýrie, kdy se jednalo o podobnou zkušenost: člověk, který odtud pochází, musí neustále před západním světem obhajovat svou existenci. Je to vlastně trochu fisherovský upíří hrad, tedy pomyslný boj o to, kdo najde větší oběť, správnou oběť, a ta si potom zaslouží zmiňovanou solidaritu. To je něco, co vnímáme hodně silně.

L: Zároveň tento odkaz na několik textů byl první pokus, jak dát do popředí levicové hlasy přímo z Ukrajiny a autory, z nichž vychází. Je pro nás důležité, abychom to nebyli my, kdo formuluje nějakou ukrajinskou perspektivu, ale chceme zviditelňovat hlasy různých lidí přímo v Ukrajině, kteří v českých médiích obecně nemají tolik prostoru.

Reportáž Kharkiv, srpen 2024. Foto: Polina Davydenko

Máte pocit, že umění má větší sílu nebo urgenci v době krize? A jak to teď vnímáte v rámci situace v Ukrajině? Jaký je tam třeba teď vztah k umění?

P: Během války si spousta umělců a umělkyň uvědomí, že nějakým způsobem můžou reprezentovat nebo pomáhat boji za svobodu: ať už to je bienále v Benátkách, nebo nějaká malá výstava v offspace prostoru, vždy to berou hodně zodpovědně a také jako velkou poctu. I z toho důvodu asi umělkyně Alevtina Kakhidze souhlasila s vystoupením ve zmiňovaném projektu Ať kvete sad nadějí ve spolupráci s platformou Terén: cítila, že její performance byla nejen pro české obecenstvo, mířila také na ukrajinskou komunitu. Tato performance byla založena na deseti dopředu zformulovaných otázkách. Takových těch stereotypních – jako například: „Nebojíte se vzestupu ultrapravicových hnutí v Ukrajině? Všichni volají ‚sláva Ukrajině‘ – co nám k tomu řeknete?“ Nebo jestli existuje pacifismus. Takové ty nejvíc generické otázky… A Alevtina nám říkala: „Ale ty otázky, to jsou ty, které zaznívají nejčastěji k Ukrajincům, obyčejným lidem, kteří…“

L: „… nejsou diplomati nebo žurnalisti. Nejsou trénovaní na takové otázky odpovídat.“ Umění dokáže v tomto spojovat a překvapit. A nakonec skutečnost, jestli v daném území existuje mezi lidmi vlastní kultura, trochu značí, jestli je území odlišné, jestli se tam žijící lidé spojují kolem něčeho jiného než například kolem představy národa.

P: Tedy že je umělecká činnost spojená i s emancipací…

L: Ano, například zrovna Dana Kavelina, kterou představovaly českému diváctvu Polina s Alicí Nikitinovou ve zmiňovaném projektu Směrem k nule, pro Artyčok v jednom rozhovoru řekla: „Já jsem na začátku invaze strašně zpochybňovala, jestli to má smysl dělat, jestli se máme zavírat v ateliéru, když se všude kolem děje tohle.“ Spoustu lidí invaze vedla k aktivismu, nebo spíš ke konkrétnímu dobrovolnictví, materiální pomoci, některé přímo do řad armády. Ale jak se válka prodlužuje, spousta z nich dochází k tomu, že kultura je strašně potřeba, je dobré, že o válce existují příběhy, že existuje společenství, ve kterém se lidé znovu začínají zajímat o umění a kulturu.

Performance umělkyně Alevtiny Kakhidze na akci Ať kvete sad nadějí, 2025. Foto: Polina Davydenko

Chtěli byste do budoucna uspořádat opět nějakou uměleckou aukci, na kterých jste se už několikrát podíleli?

P: Moc rádi. Na PAFu, kteří nás pozvali ke spolupráci, budeme mít aukci šál (rozhovor se konal před akcí, která již proběhla, pozn. red.). Nejdříve nás pozvali na kurátorování výstavy v galerii PAF ve Vitríně v ulici Ztracená a pak přibyl ještě pájecí workshop a také dar od tvůrce a designéra Martina Czellera z Lobster Space, který dělá šály navržené různými umělci, takže každá šála je originál. Dostali jsme pět kusů těchto elitních šál, které můžeme na PAFu vydražit. Výstava bude lehce vážnější, protože oslovujeme dva autory: jednu nonbinary autorku, operátorku dronů, pilotku – aby nám dala texty, které píše, a fotky ze života v zákopu –, potom ještě začleníme dílo od Denise Pankratova, který je už etablovaný umělec na ukrajinské scéně a je teď na pokrovském směru fronty.

L: Doufáme, že se nám už těmito výstupy daří ukazovat, že v armádě jsou opravdu všichni, že je to doopravdy lidová armáda. Na začátku bylo všechno jednoznačnější, byli to většinou lidé, kteří šli do armády dobrovolně. Jsou to lidé, kteří před čtyřmi lety byli v životních rolích, jako jsme i my. Lidé, kteří například rozhodně neměli žádný trénink nebo touhu být vojáky…

P: … a často byli pacifisti.

L: A stále jsou pacifisté, stále se tak nazývají, jenom třeba zrovna slovy Maxima Butkevyče by se naopak nedokázali nazývat pacifisty, kdyby nebránili agresivnímu rozšiřování moci. Nejčastější je asi příměr šikany: pokud se šikaně nikdo nepostaví, sama nezmizí. Samozřejmě v případě zbraní je to mnohem těžší rozhodování, ale pro spoustu lidí to není žádný konflikt v rámci jejich přesvědčení.

Výstava Zápisky z války: Klementyna Kafa Kvindt, Denys Pankratov, kurátorstvo: Resistance Support Club. Foto: Tomáš Jakubec

Co byste potřebovali vy teď pro sebe?

L: Jestli můžeme ještě jedno malé promo, tak nejefektivnější pomoc je, pokud nám budete darovat peníze.

Tak. A ty bys, Polino, potřebovala co?

P: Já asi souhlasím s Lukášem – zatím se příliš nezamýšlím nad sebou, a myslím hlavně na RSC. A jak efektivně pomáhat lidem a zvířatům ve válce.

Co se vám podařilo nebo z čeho máte za poslední dobu největší radost?

P: Máme velkou radost ze zinu, který vyšel v rámci vícekrát zmiňované akce Ať kvete sad nadějí. Je tištěný a máme v něm rozhovor s umělkyněmi Tetianou a Alevtinou, které na akci vystupovaly. V rozhovoru jdeme do hloubky problematiky únosu ukrajinských dětí na Ruskem okupovaná teritoria, řešíme, co to znamená okupace. Zin je rozdělený na několik kapitol – jako například indoktrinace, okupace a odboj. Druhá část jsou rozhovory s třemi partyzánskými hnutími na okupovaných teritoriích: jedno z nich se jmenuje Zla Mavka, což je čistě ženské nenásilné hnutí, druhé je Жовта стрічка (Žlutá stužka), které je taky nenásilnické a jsou v něm různé gendery, různé věkové kategorie, povolání – takový mix. Třetí jsou Bojoví racci. Se všemi těmito nenásilnickými hnutími jsme komunikovali online a skrze prostředníky, protože je okupační vláda stále pronásleduje a za jejich činnost jim hrozí vězení, mučení nebo únosy. Poslali jsme jim několik otázek a dostali jsme zpátky odpovědi, což bylo opravdu cenné v tom, že – jak se na akci ukázalo – tyto informace byly pro značnou část lidí otevřením úplně jiné reality, která se neděje vůbec daleko. Dokázali jsme nějakým způsobem zkušenost z okupace předat, z čehož máme skutečnou radost. Samozřejmě byla akce také vzpomínkou na umělce a minometčíka Davyda Čyčkana, který v létě padl v obraně na Záporožském směru fronty. Drželi jsme minutu ticha s velikým davem lidí, který tam byl. A pak samozřejmě máme velkou radost z toho, když se nám podaří předat dvacet dronů.

L: Když je člověk v každodenním vleku a všechno se děje příliš rychle, tak převažuje spíše pocit, že by toho chtěl dělat víc, že toho nedělá dost… Ale když se u takovýchto rozhovorů ukáže, že postupně rosteme a vlastně se nám daří dělat toho čím dál tím víc, je to moc fajn.

Zin k akci Ať kvete sad nadějí ve spolupráci s platformou Terén, květen 2025. Foto: Polina Davydenko