Artalk podcast

Redakce Artalku plánovala podcast již delší dobu. Byť je psané slovo podstatou a úběžníkem Artalku, podcast může rozšířit obsah článků a obohatit tematické série, které u nás vycházejí.

Níže najdete 8 podcastových dílů. Mapujeme a kontextualizujeme v nich poměrně široce zvolená témata, která v poslední době formují přemýšlení o současném vizuálním umění: některé otázky je dobré opakovat a vracet se k nim, aby například nezůstaly viset ve vzduchu debatních místností nebo se nestaly pouze předmětem vernisážových small talků. Ačkoliv následující epizody nejsou zamýšleny jako jednotná série, dají se mezi nimi najít spojení, která překvapivě často vznikala samovolně během natáčení. Hlavním pojítkem je přitom všeobjímající ohledávání vztahu umění a politiky. Dalším ze styčných bodů, který nakonec prostoupil téměř všemi díly, je například vztah k socialistické minulosti naší země, se kterou se od 90. let různými způsoby stále vyrovnáváme. V jednotlivých rozhovorech se ukázalo, jak moc je historie a její reflexe důležitá pro naši současnost a její formování.

Koncepčně se rozhovory věnují čtyřem tematickým blokům, přičemž pod každý spadají dva díly: jeden se téma snaží pojmout teoreticky, druhý jde ke konkrétnějším polohám a praktickému projevu dané otázky v rámci umělecké praxe. První tematický blok se věnuje vztahu umění a radikality v postsocialistických zemích. Společně s umělci Maxem Máslem a Zbyňkem Baladránem se ptáme, jak vlastně chápat radikalitu v komplexní současnosti, zda je vůbec dnes možné jednat a tvořit radikálně a zda souvisí vnímání radikality s rokem 1989. V 90. letech umění nejdříve čelilo odporu vůči všemu politickému. Dnes už se zdá v pořádku, když mluvíme o politickém umění, ale v současné situaci, kdy konflikty jako válka v Ukrajině a genocida v Gaze eskalují, je potřeba znovu se ptát, co vlastně znamená vztah umění a politiky a kam by měl směřovat aktivismus v umění. S umělkyní Polinou Davydenko, která se od začátku války v Ukrajině aktivně angažuje a svou uměleckou tvorbou se snaží přispívat mimo jiné k rozšíření povědomí o tom, co se v Ukrajině děje a o stavu tamní levicové scény, jsme rozebíraly také přístup k válečné fotografii a bavily se o tom, jak vůbec zobrazovat nejvíce zdokumentovanou válku v historii. Je dokumentární fotografie účinným prostředkem, jak zaznamenávat každodenní realitu země ve válce? Co je radiální a aktivistické v kontextu umění v této situaci? Kde je místo pro umění a jak pomáhá?

V dalších dvou dílech se zabýváme fenoménem dekolonizace a společně s kunsthistoričkou Vjerou Borozan, politoložkou Zorou Hesovou a umělkyní Evou Koťátkovou ohledáváme, co všechno může znamenat postkoloniální a dekoloniální myšlení v kultuře a umělecké praxi. Ačkoliv se o dekolonizaci v kontextu současného umění mluví již dlouho, do veřejného a institucionálního diskurzu se začíná dostávat až v poslední době. I přesto ale v různých debatách občas panuje pocit, že se tento diskurz týká zejména zabírání území, tedy že je v tomto kontextu řeč o rabování zemí globálního Jihu evropskými mocnostmi. V rámci příslušných dvou dílů chceme ukázat, že je možné tento pojem chápat obšírněji, a budeme společně hledat, co všechno může dekolonizace v umění i politice znamenat a jak se může projevovat. Jak se v uměleckém světě využívá i zneužívá pojem dekolonialismu? Jakým způsobem lze perspektivou dekolonizace zkoumat historické archivy? Jak souvisí dekoloniální myšlení s odmítnutím komunismu? Jakou má spojitost s kulturními válkami v současnosti a narůstajícím rasismem a extremismem?

 

Další volně navazující díly se věnují fenoménu nové vlny nacionalismu a jeho projevům zejména ve vizuální kultuře. S kunsthistoričkou Milenou Bartlovou a socioložkou a teoretičkou vizuální kultury Andreou Průchovou Hrůzovou hledáme paralely s minulostí a ptáme se, jak souvisí koncept národního umění konstruující se na přelomu 19. a 20. století se současnými extremistickými názory a projevy ve vizuálním obsahu na internetu. Probíráme také historické paralely v souvislosti s tzv. národními klišé, jako je například často skloňovaná role oběti „našeho malého národa“. Dají se hledat analogie mezi tehdejšími společenskými způsoby uvažování a těmi dnešními? Jak s tím souvisí současná radikalizace společnosti? Jak velkou mocí v současnosti vládnou obrazy? V dalším díle jsme společně s teoretikem médií a kurátorem Jiřím Sirůčkem narazili na skutečnost, že umění a kultura dnes disponuje silnějšími zbraněmi, než jaké si plně uvědomujeme. Problematické však je, že tyto zbraně nevyužívají ti správní lidé… Jakým způsobem se tomu bránit a jak souvisí umění postinternetu se sílící pravicovou uměleckou scénou v USA? Kdy je postironie principem subverze v umění a kdy naopak relativizuje podstatné fenomény, které potom přímo ovlivňují politiku?

Poslední tematický blok se zaobírá vztahem centra a periferie v kultuře a umělecké praxi. Věnuje se otázkám, jak produktivně zahrnout regiony do kulturního dění a co všechno znamená být tzv. na okraji. Společně s kulturní strategičkou Olgou Škochovou a kurátorem, uměleckým kritikem a pedagogem Jiřím Ptáčkem se ptáme, zda je současné vizuální umění v regionální kultuře minoritou, anebo jsou naopak regionální galerie na vzestupu. Tento díl úzce souvisí také s tématem kulturní politiky, která je stále vnímána jako stigma minulého režimu a projev nechvalně proslulých pětiletek. Jak přijmout skutečnost, že naše starosti nejsou zapříčiněny pouze nedostatečným pochopením liberálních struktur, ale že jsou to místní verze aktuálních evropských a globálních problémů? S audiovizuální umělkyní a performerkou Kateřinou Žák Konvalinovou v dalším díle společně rozebíráme její uměleckou praxi, která se zaměřuje na rurální principy a ekologické zemědělství, a bavíme se také o tom, jak si neromantizovat odjezd z města na venkov, kde stále není dostatečně vybudovaná infrastruktura pro umělce a umělkyně. Zamyslíme se také, jak produktivně obohacovat a souběžně netokenizovat kulturu v regionech.

Přejeme hezký poslech.

Na podcastu zvukově a postprodukčně spolupracoval umělec Jonáš Richter, kterému velmi děkuji za všechen čas a péči, kterou do podcastu vložil.

Rovněž patří velký dík hudebníkovi a výtvarníkovi Dominiku Gajarskému za hudební složku. Za grafickou úpravu vděčíme našemu grafikovi Pavlovi Holomkovi. Samozřejmě také děkuji všem respondentkám a respondetům, kteří se na podcastu spolupodíleli a byli ochotni se mnou polemizovat o často nelehkých tématech. 

Podcastová série vznikla díky finanční podpoře od Ministerstva kultury ČR.