Rezignace jako únik před koncem

Výstava Rule of Thumb přináší vhled do spekulativní archeologie budoucnosti a nové materiality světa. Odkrývá krajiny, které jsou lidskému oku dosud neznámé – prostory, ve kterých příroda a technologie srůstají dohromady a utváří nové živoucí prostředí, zbavené stop lidstva. Můžeme ještě nějak ovlivnit to, co po sobě na Zemi zanecháme?

Uprostřed galerie se mezi zdmi se zavěšenými betonovými reliéfy rozpíná konstrukce tvořená závěsnými mechanismy a sítí propojených kladek. Na první pohled působí jako pozůstatky neznámé, a přesto povědomé technologie, nebo jako archeologický nález z budoucnosti. Připomíná stroj, který by mohl uvést věci do pohybu, ale nikdo, nebo spíš nic, ho nepohání.

Název Rule of Thumb, který lze volně přeložit jako měření či odhad „od oka“, odkazuje k principu přibližnosti a (ne)přesnosti založené na intuici a tělesné zkušenosti. Značí návrat k dobám, kdy měření nepodléhalo digitální přesnosti, ale spoléhalo na lidský cit a odhad. Připomíná, že poznání nemusí být exaktní, aby bylo pravdivé. Princip měření od oka se váže i otázce časovosti, trvání a paměti, která protkává celou výstavu. Existují časy, které nelze zachytit ani změřit, časy geologických procesů, pomalých rozkladů a tuhnutí – tzv. deep time, hluboký čas, který plyne mimo lidské měřítko. Zatímco věda neustále usiluje o exaktní popis, Zábrodského přístup přijímá onu nejistotu a nechává hmotu, aby mluvila sama za sebe. Čas zde není přesný údaj, ale zkušenost. Protože jak změřit něco, co se neustále proměňuje a přesahuje limity naší existence?

Ve výstavě se objevují tři dominantní materiály: pryskyřice, beton a kov. Každý z nich má svůj vlastní geologický rytmus, koloběh a paměť. Společně vytvářejí dialog mezi třemi formami časovosti: organické, syntetické a minerální.

Pryskyřice se ze stromů přirozeně uvolňuje pouze ve chvíli, kdy je strom zraněn, a funguje tak jako obranná i léčivá látka. V instalaci se pryskyřice objevuje v různých stádiích – tuhne do tvarů podobných jantarovým artefaktům, jinde se rozlévá  a obepíná dřevo. V jednom z objektů jako by se snažila navrátit v čase ke své původní formě, k borovici, z níž možná kdysi vytekla. Tento návrat je však nemožný, protože dřevo je už opracováno lidskou rukou, proměněné, poznamenané. Pokus o spojení se tak mění v bezútěšné hledání svého místa v přírodě, do které již nepatří. Pryskyřice tím zviditelňuje čas – tuhne, roztéká se, proměňuje svá skupenství. Okem nepostřehnutelnou pomalostí odkazuje k experimentu pitch drop, v němž kapka téru kape tak pomalu, že lidské oko její pohyb nedokáže zachytit. Čas zde tedy plyne v měřítku hmoty, nikoli člověka.

Beton, člověkem vytvořená umělá hornina z přírodních složek, představuje svou snahou o trvalost opak k tekutosti pryskyřice. Kov pak funguje jako spojovací prvek celé konstrukce, přenáší napětí a vytváří rytmus mezi pohybem a stálostí. Jemné kovové linie ožívají a ohýbají se do organických tvarů. Kov tak získává vlastní autonomii, jako by i on hledal svůj směr a původ. Jednotlivé materiály spolu reagují, dotýkají se a napodobují se. Pryskyřice se rozlévá po dřevě a v prostoru, beton v reliéfech zachycuje otisky, kov kopíruje tvary. V tomto dialogu se příroda stává konstruktem a konstrukce přírodou. Vzniká nový, hybridní organismus, krajina budoucnosti, v níž se umělé a přirozené slévá do jednoho.

Konstrukci, na níž jsou objekty zavěšeny, tvoří síť kladek ve tvaru přesýpacích hodin v závěsných mechanismech. Na kladkách jsou zavěšeny kruhové orloje – objekty připomínající mechanismy dávných časoměrných i astrologických zařízení, v nichž se prolínají symboly starověkých civilizací, technické nákresy i znaky neznámých kultur. Vzniká tak ironická a provokativně doslovné uchopení časovost: orloj, který by měl čas měřit, zde pouze visí, zbaven své funkce.

Kladka je jednoduchý stroj, který slouží k přenášení a usměrňování síly a ulehčení práce, zde se však stává symbolem neovladatelnosti. Zábrodského kladky nic nezvedají a sílu nikam nepřenášejí. Jejich nefunkčnost a nehybnost je odrazem lidské neschopnosti ovládat čas či zastavit rozpad vlastní pozice lidstva coby výhradníhoplanetárního aktéra. Stroj, který měl pevně daný účel, se mění v pouhý relikt zapomenuté technologie, která ztratila svou funkci a už nezapadá do světa, ze kterého pochází. Užití kladky zároveň představuje matoucí a hravé gesto, kterým Zábrodský ztěžuje archeologům budoucnosti časové zařazení artefaktu. Kladka jako princip věčnosti, který funguje již od starověku a používá se dodnes, může být nálezem minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Toto zmatení chronologie je přítomné v celé výstavě: Jak se proměňuje příroda, proměňují se i stroje. Ztrácejí funkci, ale přetrvávají, splývají s okolím, stávají se součástí nových hybridních forem. Kladka zde už neslouží člověku, je součástí autonomního systému, který se řídí vlastními zákonitostmi. Stroje, které měly dřívezefektivnit svět, tu jen jsou a čekají – možná na nový účel, možná na svůj konec, možná na budoucí sběratele, kteří je budou s nadšením podrobovat zkoumání.

Materiály i prvky, se kterými zde Zábrodský pracuje, fungují jako fosílie zítřka v samotném procesu vzniku, jako otisky současnosti, které se jednou stanou pamětí naší planety. Stejně jako jedny z prvních fotografií zachycovaly právě fosílie v kameni, aby uchovaly obraz času, Zábrodského objekty jako by fotografovaly přítomnost v samotné hmotě – záznamem není obraz, ale materiál sám. Dnešní pojetí spekulativní archeologie tuto logiku obrací. Archeologie už neusiluje o dokumentaci toho, co bylo, ale o imaginativní čtení stop, které po sobě teprve zanecháme. Zábrodského instalace je tak příkladem posunuté archeologie, kde fosílie zde teprve vznikají, pryskyřice tuhne, beton sedimentuje, kov reaguje. Živoucí hmota se stává záznamem procesů, které právě probíhají. Z archeologie minulosti se stává archeologie budoucnosti: Od poznání toho, co bylo, přecházíme k představě toho, co po nás zůstane.

Tento pohled se přirozeně upíná i k teoretickému rámci Jussi Parriky a jeho „geologie médií“. Parikka připomíná, že vše, co se zdá nehmotné jako například data a sítě má svůj materiální původ v zemi. Kovy a minerály, které tvoří základ digitálních technologií, jsou produktem geologických procesů, a samy se jednou stanou novou vrstvou planety, jakýmsi technosférickým sedimentem. Parikka tak poukazuje na tělesnost a zranitelnost našich médií, která mají původ v geologických procesech, ale zároveň prostupují i našimi životy. Data se stávají neoddělitelnou součástí každodennosti, ukládají se nejen do zemských vrstev, ale i do těl, návyků a myšlení. Zábrodského instalace tuto myšlenku vizualizuje a ukazuje, že i to, co se tváří jako technologické, má kořeny v hlubinách země, a že to, co po sobě zanecháváme, je vždy fyzické, hmotné a geologické.

Rule of Thumb tak zobrazuje svět v post-antropocénním kontextu, který se vymyká kontrole. Hmota zde získává vlastní vůli a život, příroda a technologie se stávají neoddělitelnými, čas zde plyne mimo naše schopnosti poznání. Výstava budí pocit klidu i znepokojení. Tato dvojznačnost může být projevem smíření se s tím, že svět bude pokračovat i bez nás. Zároveň ale může představovat akt rezignace, totiž přijetí vlastní nečinnosti jako vědomé volby. Je možné uvažovat a porozumět planetárním procesům, aniž bychom za ně nesli odpovědnost? Je tento pocit klidu při vědomí blížícího se zániku výrazem porozumění anebo spíše únavy z nutnosti neustále jednat? Výstava nás tak nutí přemýšlet, zda stačí přihlížet a nebo nás ticho dovede k vlastnímu konci.

Stanislav Zábrodský / Rule Of Thumb / kurátorka: Livia Klein / Polansky Gallery / Praha / 11. 9. 2025 – 1. 11. 2025

Foto: Polansky Gallery