Severský deník: díl sedmý

Rozhovor s Åsou Nacking, ředitelkou Lunds konsthall, přináší pohled na vedení instituce v poměrně malém městě, které má kolem 130 000 obyvatel. Přesto se jí daří s téměř 60 tisíci návštěvníky ročně být třetí nejnavštěvovanější kunsthalle ve Švédsku (pro srovnání například do Rudolfina v roce 2013 přišlo 43 tisíc diváků).

Åsa Nacking

Jako kurátorka jste pracovala například v Louisianě, nedalekém dánském muzeu moderního umění, ale i v dnes zaniklém Rooseu v Malmö, jež v té době v experimentálním duchu vedl Charles Esche. Jak tyto zkušenosti ovlivnily váš přístup k vedení Lunds konsthall, když jste se zde v roce 2003 se stala ředitelkou?

Louisiana je jedinečné a velmi přívětivé místo, obdivuji na ní nejenom vyvážený poměr zavedeného a nového umění v programu, ale i přístup k hostům - jak zde říkají svým návštěvníkům. Jako dnes v Lunds konsthall, tak i v Louisianě, jsem se věnovala hlavně výstavám současného umění, znatelný rozdíl je ale v časovém horizontu. V malé instituci jako je Lunds konsthall si můžete dovolit větší flexibilitu a nemusíte vše plánovat tak dlouho dopředu. Můžeme pracovat v rychlejším tempu než větší muzea a tedy i více reagovat na aktuální dění v uměleckém světě. Můžeme si dovolit více se věnovat programu, upravovat jej podle potřeby a snažit se udělat jej co možná nejpřitažlivějším. Nicméně i menší instituce dnes čelí více tlaku na určitou formalizaci programu nejenom co se týče výstav, ale i doprovodných programů, ať už vzdělávacích, nebo jiných událostí, jež mají potenciál přilákat do galerie rozmanitější publikum.

Rooseum byla docela jiná zkušenost, měla jsem štěstí pracovat tam pod různými řediteli od zakladatele Fredrika Roose přes Larse Nittveho až po Charlese Escheho. Rooseum pod Charlesovým vedením bylo pro švédskou uměleckou scénu nesmírně důležitou kapitolou. Na mě samotnou udělal Charlesův přístup k umění silný dojem, měla jsem při něm pocit, že umění skutečně má vliv na myšlení lidí a na společnost. Toto období mi určitě pomohlo zformulovat můj vlastní přístup. Za Charlese bylo Rooseum příkladem umělecké instituce, jež se zaměřovala na myšlenky, výzkum a experiment. Byla to také instituce velmi přívětivá k mladým umělcům, jež se tam scházeli. Každá situace je ale jedinečná a navzdory krátké vzdálenosti jsou Lund a Malmö nebo Louisiana velmi odlišná místa. Lund je v první řadě univerzitní město s vysoce vzdělaným obyvatelstvem. Je to sice jen desáté největší švédské město, má ale výhodnou polohu na trati do blízké Kodaně - a tedy i zbytku Evropy - odkud přichází také mnoho poučených návštěvníků.

Lunds konsthall je známá výstavami mezinárodního zahraničního umění, což se sice očekává od zmíněné Louisiany, ale ne od městečka velikosti Lundu. Mohla byste říci něco více o výhodách a potížích prezentace současného umění v kontextu města, jako je Lund? Jak se vám daří být zakotveni v místním kontextu a zároveň být otevření globálnímu světu umění?

Pracovat v Lunds konsthall s mezinárodním současným uměním bylo vždy mým záměrem a byla to také mise samotné Lunds konsthall, když před více než padesáti lety otevřela své první výstavy. Brzy jsem si ale uvědomila, že někteří obyvatelé Lundu navzdory své vysoké vzdělanosti našemu programu nejsou úplně nakloněni, spíše naopak. Úroveň vzdělání tedy automaticky neznamená otevřenost k novému a ještě neověřenému, jako je tomu často u současného umění. V Lundu je tedy určitá potřeba diskuse, vysvětlování a cizelování, musíte dávat umění více do kontextu, ale také naslouchat lidem a snažit se pochopit - ale také vyvrátit - jejich argumenty. Je to docela výzva.

Lunds konsthall

Tlak na vysoký počet návštěvníků byl citelný ode dne, kdy jsem zde nastoupila jako ředitelka, a to jak ze strany médií, tak ze strany místních politiků. Když jsme se ale z tohoto důvodu podívali na statistiky, zjistili jsme, že ze všech švédských kunsthalle, tedy mimo muzeí, je Lunds konsthall v počtu návštěvníků na třetím místě, hned za Liljevalchs ve Stockholmu a Malmö konsthall. Ve městě se 130 000 obyvateli máme ročně zhruba 55-60 000 návštěvníků. I když bychom si přáli návštěvníků ještě více, vedeme si vlastně na místní poměry výtečně. Je potřeba říci, že Lunds konsthall má mnohé výhody. Jednak je kunsthalle situovaná přímo na hlavním náměstí a pak máme volný vstup. Už tyto dva aspekty znamenají mnoho pro přístupnost instituce. Z diskusí o počtu návštěvníků, ale i s místními obyvateli, jasně vyplývá, že mnohem více lidí si přeje být součástí uměleckého světa nebo alespoň dialogu s ním.

Z úrovně výstav zahraničního současného umění tedy neslevujeme a naopak se snažíme program obohacovat spoluprací s předními zahraničními institucemi a kurátory. S některými kurátory pracujeme opakovaně, Grant Watson pro nás například připravil čtyři výstavy, sama jsem pracovala na mnoha výstavách ve spolupráci s Andersem Kreugerem, a to i poté, co přijal místo kurátora v Antverpách. Spolupracovali jsme také s historiky umění a kurátory jako Gertrude Sandqvist, Cosmin Costinas, Matteo Lucchetti nebo teď Koyo Kouoh. Na místní úrovni spolupracujeme s Akademií umění v Malmö, jež je formálně součástí Lundské university, a s níž máme výtečnou zkušenost.

Vedle volného vstupu na výstavy a doprovodných programů kunsthalle dvakrát týdně nabízí komentované prohlídky, jež jsou také zdarma. Mohla byste říci, jak pracujete s publikem?

Vzdělávací programy jsou pro nás velmi důležité, plánujeme je společně s výstavami, u větších projektů tedy i jeden či dva roky napřed. Mnohem větší dosah než naše specifické vzdělávací programy mají ale naše kapesné dvoujazyčné publikace, jež připravujeme pro každou novou výstavu a jež jsou také dostupné zdarma. Jsou navrženy ve stejném duchu jako nejranější publikace Lunds konsthall z padesátých a šedesátých let, a tak vlastně udržují živou paměť instituce. Také se jednoduše šíří a mnoho návštěvníků si je odkládá a vytváří si tak vlastní archiv výstav. Do určité míry se jedná i o nevtíravý marketing. Klademe na tyto publikace velký důraz a snažíme se je produkovat co možná nejlevněji, abychom je i nadále mohli nabízet zdarma.

Social Fabric / výstava připravená galerií Iniva v Londýně / jaro 2012

Co se týče zmíněných prohlídek, rozlišujeme mezi dospělými, mladými lidmi a dětmi, máme však také programy pro studenty umění a jiné specialisty z oboru. Naše programy jsou poměrně velkorysé, vedle prohlídek zdarma nabízíme také workshopy pro školy. Například pro nedávnou výstavu Chrise Markera udělala moje kolegyně Debora Voges komiksovou knihu určenou speciálně mladým lidem, jež by se mohli potenciálně zajímat o dílo Chrise Markera, ale nejsou našimi běžnými návštěvníky. Pro výstavu skupiny Random International, jež se pohybuje na rozhraní umění, designu, architektury a výzkumu, Debora připravila krátký film ve spolupráci s dětmi, v němž se děti ptají umělců na jejich dílo a na umění obecně. Hlavní podstatou je být s obecenstvem v dialogu o konkrétní výstavě, tento dialog má ale mnohé alternativní formy. Je to ale vždy obsah samotné výstavy, který rozhoduje, jakou podobu bude tento dialog mít.

Lunds konsthall je jednou z mála švédských kunsthalle, jež zodpovídá i za veřejné umění ve městě. V loňském roce bylo například odhaleno dílo Liama Gillicka před novým sídlem vedení města. Jaká je situace veřejného umění v Lundu? 

Každé město ve Švédsku si samo stanovuje kolik procent z nových veřejných staveb půjde na umění. V Lundu jsou to 2 % odhadovaných stavebních nákladů, zatímco v jiných městech je běžnější pouhé jedno procento. V posledních deseti letech se jedná zejména o projekty škol. Momentálně pracujeme na devíti projektech s umělci jako Kristina Matousch, Jonas Dahlberg, Superflex nebo Marianne Lindberg de Geer. Nedávné příklady umění ve veřejných budovách v Lundu zahrnují díla umělců jako Liam Gillick, Thale Vangen, Clay Ketter, Eva Löfdahl, Cecilia Edefalk či Matts Leiderstam.

Instalace Liama Gillicka

My jako kunsthalle vybíráme umělce, kteří jsou podle nás nejlepšími kandidáty na práci v daném kontextu, díla jsou totiž místně specifická a nepočítá se s jejich cirkulací. Největší výzvou je pro nás otázka veřejného obstarávání, jež na jednu stranu umožňuje transparentnější rozhodování o přidělování zakázek, na druhou stranu to ale není úplně nejvhodnější postup ve světě umění, kde se vyžadují jiná kritéria než nejlevnější nebo nejpopulárnější nabídka. Momentálně jednáme s místními politiky o jiném přístupu, jenž by byl transparentní, avšak vhodnější pro umělecké zakázky.