Severský deník: díl šestý

Moravská galerie v Brně chystá na příští pondělí konferenci o volném vstupu do muzeí výtvarného umění. Námětem do diskuze by mohla být i Bonniers Konsthall ve Stockholmu, jejíž ředitelka Sara Arrhenius se nedávno rozhodla přistoupit k tomuto kroku i přes to, že její galerie není velkou muzeální institucí, ale galerií financovanou ze soukromých zdrojů.

Již od roku 2005 působíte jako zakládající ředitelka Bonniers Konsthall, stockholmské kunsthalle financované ze soukromých zdrojů. Postavit instituci od základů je náročná výzva. Jak se na začátky Bonniers Konsthall díváte zpětně?

Postavit novou instituci a určit její umělecký profil bylo nesmírně zajímavé, mohla jsem začít od nuly. Pro mě bylo ale také důležité navázat na určitý rámec v daném kontextu, na němž by bylo možné stavět. Bonniers Konsthall vychází z Nadace Marie Bonnier Dahlin pro mladé umělce, založené Jeanette Bonnier, jež je také zakladatelkou Bonniers Konsthall. Již od roku 1986 nadace podporuje mladé švédské umělce skrze granty a sbíráním jejich děl. Tato tradice podpory byla pro mě velmi důležitá, když jsem určovala směřování Bonniers Konsthall. Předtím jsem byla ředitelkou IASPIS, švédského rezidenčního programu, kde jsem pracovala na produkci v těsné spolupráci s umělci. Můj zájem o práci se zakázkami s umělci jako Michael Beutler, Gunilla Klingberg, Tomás Saraceno, Gabriel Lester nebo Laura Lima přímo vychází z této zkušenosti. A pak bylo pro mě také směrodatné, že členové rodiny Bonnier jsou nakladatelé, díky čemuž podporují diskuze a formování stanovisek v otázkách psaní a editorské práce. Chtěla jsem, aby také tento rozměr ovlivnil novou instituci, kde můžete umění nejenom vidět, ale také o něm přemýšlet a diskutovat. Dnes máme ročně kolem 70 až 100 tisíc návštěvníků, což je fantastické vzhledem k tomu, že naše výstavy rozhodně nejsou kasovní trháky.

V době založení Bonniers Konsthall existovala ve Stockholmu jenom jedna další soukromě financovaná výstavní síň, zatímco dnes je jich několik. V čem vidíte specifickou roli soukromě financovaných uměleckých institucí?

Pro mě je důležité chápat uměleckou scénu jako jeden ekosystém. Jednotlivé instituce pracují rozdílnými způsoby a dohromady snad můžeme vytvořit kritickou masu, jež udělá Stockholm zajímavějším místem pro umění. Záleží také na měřítku, nejsme velká muzeální instituce, což znamená, že se můžeme více profilovat a můžeme si dovolit důvěrnější způsob práce s umělci a publikem, to je pro nás klíčové. Máme například možnost zadávat zakázky, pracovat s umělci na nových dílech. Můžeme tedy nabídnout spolupráci tam, kde je to pro státní instituce z řady důvodů mnohem složitější. Zakázky jsou často časově náročné, některé projekty trvají půl roku, ale jiné dva až tři roky. A pak je tady otázka produkce a vlastnictví. Když zadáváme zakázku, neznamená to, že dílo také získáme pro naši sbírku. Dílo automaticky nevlastníme jenom proto, že jsme se na jeho tvorbě produkčně podíleli. Na práci pro Bonniers Konsthall si nejvíce cením možnosti pracovat se zakázkami a být subjektivní ve svých volbách nezávisle na státních či městských regulacích.

Bonniers Konsthall

Mnohé z projektů, jenž vznikly pro Bonniers Konsthall, byly rozsáhlé instalace, performance nebo dematerializovaná díla. Jakou máte zkušenost s díly podobného charakteru, co se týče jak produkce, tak prezentace veřejnosti?

Například nedávná výstava brazilské umělkyně Laury Lima byla na jednu stranu velmi materiální, nicméně jádro tohoto díla je imateriální, v tomhle případě performativní a měnící se během celé výstavy. Ze zkušenosti můžu říci, že se často očekává, že diváci by měli mít možnost navštívit výstavu kdykoli a vidět nebo zažít to samé. Naší snahou je vyvinout dlouhodobější metody a změnit tato očekávání. Laura Lima byla například součástí projektu Spirála a čtverec zaměřeného na performativní sochu a připraveného Jochenem Volzem a Danielou Castro. Tato výstava představila publiku ve Stockholmu nejenom Lauru a její dílo, ale také brazilský kulturní kontext. Vedle její nedávné samostatné výstavy jsme pak připravili i menší paralelní výstavu představující díla brazilských umělců šedesátých a sedmdesátých let, jež byla pro Lauřinu tvorbu důležitá. Máme tedy dobrou zkušenost s postupným obeznámením publika s dílem, návštěvníci jsou na oplátku mnohem otevřenější k více experimentálním či performativním dílům.

Od začátku byl pro nás také velmi důležitý multidisciplinární přístup. Několik výstav například zahrnovalo hudbu nebo práci se zvukem. Pracovali jsme s umělci jako Tarek Atoui, Susan Phillipz nebo Carl Michael von Hausswolff. Nyní víme, že pro tyto projekty existuje ve Stockholmu oddané obecenstvo, nicméně vytvořit takové obecenstvo nějakou chvíli trvá. Dalším aspektem naší práce je proto snaha o dosažení širokého publika. Abychom tomu dostáli, rozhodli jsme se letos pro volný vstup. Tento krok byl vřele přijat a doufám, že to našim návštěvníkům umožní nový přístup k naším výstavám. Mohou se několikrát vrátit, zaměřit se na jediné dílo, poslechnout si komentovanou prohlídku nebo jenom využít naši knihovnu.

Již první věta z popisu Bonniers Konsthall říká, že představujete umění z celého světa. Jak se vám daří tomuto cíli dostát?

Tento cíl je pro nás naprosto klíčový, Stockholm to potřebuje. Pro nás to byla ale také přirozená volba využít naše kontakty a vystavovat umělce, jež nás zajímali. Pro švédskou uměleckou scénu je životně důležité být ve spojení se světem a směřovat i mimo zavedená centra. Pro mě bylo zajímavé spojení s východní Evropou aktivované pádem železné opony. V té době jsem byla editorkou magazínu Index, později The Nordic Art Review, jenž se tomuto regionu věnoval, a toto spojení se pak rozvinulo i v programu Bonniers Konsthall. Ján Mančuška se například podílel na jedné z našich prvních výstav Proti času v roce 2007, zatímco Alina Szapoznikow byla švédskému publiku představena ve skupinové výstavě Umění paměti připravené ve spolupráci s několika historickými muzei v blízkosti Bonniers Konsthall, která reagovala na práci s pamětí a historií v současném umění. Jinými umělci v té samé výstavě byli například Raqs Media Collective nebo již zmíněný Tarek Atoui.

Po několika výstavách z oblastí mimo tradiční Západ, jako byla například výstava současného čínského umění připravená kurátory Zhang Weiem a Hu Fangem v roce 2008, jsme si ale uvědomili, že v podobných případech je mnohem těžší oslovit domácí publikum. Rozhodli jsme se proto pro dlouhodobější přístup a iniciovali tříletý projekt Kulturní přeložitelnosti, na kterém jsme spolupracovali se Södertörnskou univerzitou ve Stockholmu a Vydavatelstvím Alberta Bonniera, jedním z vydavatelství Bonniers známým svou překladovou literaturou. Soustředili jsme se na brazilskou kulturu a spolupracovali jsme s filosofy, překladateli, historiky umění, ale také specialisty z jiných oborů, na sérii kulatých stolů. Chtěli jsme přemýšlet o přeložitelnostech v multidisciplinárním kontextu, ale také ovlivnit přijetí již zmíněné výstavy Spirála a čtverec připravené dvojicí brazilských kurátorů. Větší část projektu jako semináře, kulaté stoly, výzkum a univerzitní kurz zůstala pro veřejnost neviditelná, ale rozhodně ovlivnila náš způsob práce a snad také přijetí výstavy. Pro mě je zásadní vidět program Bonniers Konsthall v různých rovinách, kde jedna z vrstev je více orientovaná na dlouhodobý výzkum a umožňuje nám pracovat s určitými otázkami delší dobu ve spolupráci s jinými institucemi z různých oblastí.

______________________________________________________________

foto: archiv Bonniers Konsthall