Sudetoněmecká kultura je mrtvá

O Marku Therovi toho bylo v souvilsosti s Cenou Jindřicha Chalupeckého napsáno dosti. Rozhovor s laureátem Chalupářů, který přinášíme, přesto přichází s pár zajímavými informacemi. Ther v něm mimo jiné tvrdí, že převzetí ceny po telefonu nebylo z jeho strany vnímáno jako bojkot.

Letošním laureátem CJCH se stal Mark Ther, nepřehlédnutelný protagonista videoartu, který neváhá zpracovávat dlouho tabuizovaná a společensky neúnosná témata. Co porotu přesvědčilo k udělení ceny? Podle oficiálního prohlášení to byly jeho „smyslové interpretace existenciálních a politických témat“, Na Therově tvorbě především ocenila, že „krása a horor, stejně jako mysterium a racionálno, jsou představeny v komplementárních kategoriích, které nevylučují jedna druhou.“Jak tomu má rozumět běžný divák? Podle členů komise zřejmě po svém. Odborné vyjádření k soutěžní práci Marka Thera znělo totiž následovně: „Pracuje s přesnými a silnými obrazy. Současně předkládá vysoký stupeň abstrakce, který umožní divákovi projektovat si vlastní představy a závěry do umělcem vyprávěného příběhu.“ Co k tomu tedy ještě dodat? Přečtěte si rozhovor a pak si běžte do DOXu nejlépe udělat vlastní názor.

Podařilo se vám získat ocenění za videoart, kterému se jako umělecké kategorii ještě nikdy za celou historii udělování Chalupeckého ceny nepodařilo prorazit až na stupínek vítězů. Co to pro vás znamená? Pomalu mi dochází ta radost a překvapení. Je to první oceněný videofilm za posledních jednadvacet let. Předtím se do finále Ceny Jindřicha Chalupeckého dostal z videoartistů jen Michal Pěchouček, který ovšem tou dobou video tvorbu neprezentoval a Radim Labuda, který pro výstavu finalistů připravil videoinstalaci ze série krátkých filmů. Ta mi nepřipadala vydařená, neseděla mi k němu. Teprve letos se ale podařilo videoartu prorazit.

Finále bylo velmi těsné. Spekulovalo se o vítězství Dominika Langa, pro nějž byl letošní rok hodně úspěšný, skvěle se představil na benátském bienále. Překvapil vás konečný verdikt? Samozřejmě jsem nebyl u toho, když porota hlasovala, ale Lenka Lindaurová (ředitelka Ceny Jindřicha Chalupeckého - pozn. redakce) tvrdila, že měli hned od začátku jasno. Osobně jsem na vítěze tipoval Jirku Thýna, který získal cenu Respektu. Také se mi líbil Pavel Sterec. Je sice mlaďounký, ale jeho práce byla vtipná. Dominika Langa jsem za favorita nepovažoval.

Výjimečné na udílení ceny bylo také to, že se ceremoniálu neúčastnil ani jeden z finalistů. Všichni meškali v Brně, kde se paralelně udílela Cena od Václava Stratila. Vypadalo to tak trochu jako bojkot galerie DOX. Můžete to vysvětlit? Bojkot to určitě nebyl, i když to tak asi vyznělo. Zahraniční členové komise byli úplně paf z toho, co se děje. Já jsem do Moravské galerie odjet musel, protože jsem zasedal v porotě této ceny, která se uděluje umělcům nad 35let. Ostatní finalisté chtěli tuhle akci také podpořit a Michal Pěchouček přišel s návrhem vysílat do éteru. Udílení Ceny Jindřicha Chalupeckého tak poprvé přenášela živě rozhlasová stanice Vltava, do Brna se s námi spojili přes telefon.

Jak to dopadlo v Brně? Nenastala kolize? Cenu od Václava Stratila dostal Dalibor Chatrný, kterému jsem to moc přál, je mu 86 let. Pak jsem přišel na řadu já. Byl jsem oceněn v momentě, kdy jsme s ostatními finalisty společně stáli na vrátnici a chystali se k návratu do Prahy. Přes mobil jsme komunikovali s reportérkou, špatně jsem rozuměl a moc nechápal, co se vlastně děje.

Cenu jste si nakonec převzal nebo na vás čeká někde v DOXu? Do DOXu jsme dorazili kolem jedenácté hodiny v noci, ještě tam bylo pár lidí. Převzal jsem si cenu podepsanou od Václava Havla a zažil trochu alkoholový dýchánek, obyčejně moc nepopíjím.

Byl jste spokojený s vyjádřením poroty? Když jsem to poslouchal z mobilu, tak jsem si říkal, jak vůbec přišli na tyhle věci. Já na takové slovíčkaření moc nejsem a sám bych to napsat nezvládl. Přenechávám to profesionálům. O mých věcech dobře píše Ladislav Zikmund-Lender a Travis Jeppesen.

Jak vypadala odezva diváků? Neobjevily se nesouhlasné hlasy? Ve vašem rejstříku najdeme téma homosexuality, pedofilie, odsunu sudetských Němců. To by mohlo vyvolat velmi citlivé reakce. Umělecká scéna mě už zná. Lidé z mého okruhu vědí, co mohou očekávat a jsou připraveni, že to bude něco zvláštního. Byli nadšení a spokojení s tím, co zase vzniklo. Generace našich rodičů, kterým je tak kolem šedesáti let, bude moje filmy samozřejmě zvládat hůř. Homosexualita byla pro jejich generaci tabu, na téma pedofilie nemá dodnes nikdo odvahu mluvit. Bylo podáno jedno anonymní trestní oznámení, nesl jsem CD na policejní stanici.

Soutěžní práci jste vytvořil přímo pro prostor DOXu? Možná byste ji mohl přiblížit čtenářům, kteří se na ni ještě nebyli podívat nebo je do 15. ledna ještě na výstavu nalákat. Natočení filmu Das wandernde Sterlein jsem plánoval delší dobu předtím, než jsem byl vůbec nominován. K urychlení ale samozřejmě přispěl deadline výstavy a grant mi to umožnil zrealizovat. Je to zatím můj nejdelší kousek, má kolem dvaceti minut. Vypráví o chlapci, který se ztratil v lese na území bývalých Sudet. Původně šlo o výplod mé fantazie, ale pak jsem potkal paní Elfrídu, která mě ujistila, že se takový příběh skutečně stal. Žije v severních Čechách už od dětství, je jí devadesát let a jako starousedlík potvrdila, že koncem dvacátých let a pak ještě na konci války záhadně zmizelo mnoho dětí a nikdo se už nedozvěděl, co se s nimi stalo. Scénář jsem si tedy domyslel. V mém filmovém pojetí je ztracené dítě zneužito a zabito, pak si pro něj přijde lesní zvěř.

To je poněkud děsivý příběh, ale vy se při jeho vyprávění usmíváte… Pro mě je důležitý moment, že si pro něj přijde zvěř a on odchází do lepšího světa. Akt toho zabití je určitě drsný, vše je tam detailně znázorněno, pro hodně lidí to může být šokující. Ale život je drsný. Měli bychom vědět, že se takové věci dějí. Také v současnosti existuje řada nevysvětlených případů zmizelých dětí, je to aktuální téma. Nejsem jediný, kdo se jím zabývá. Například letos v Cannes soutěžil rakouský film od spolupracovníka režiséra Micheala Hanekeho s podobným námětem, který popisuje velmi chladně vztah pedofila a jeho oběti.

Nahráváte mi ke srovnání, když zmiňujete režiséra Hanekeho. Také jeho snímek Bílá stuha se vyznačuje kontrastem krásných záběrů a krutého obsahu. I vy neváháte zobrazit těžkou brutalitu skrz velmi estetický vizuální zážitek. Někteří diváci reagují rozpačitě, jiní podrážděně. Určitě to není podívaná pro každého. Co si o tom myslíte? Měl jsem k dispozici štáb filmařů a chtěl udělat maximum. Tak mi to vyhovuje. Mám přesnou představu, jak má vypadat každý záběr a kameraman zase zkušenosti, které dokáže využít. Jsem překvapený, že na to diváci tak reagují. Tak to prostě na světě chodí, média tvoří krásný svět, ale venku na ulici si prošlapáváte cestu mezi zvratky a flusanci.

Svou poslední práci „Das wandernde Sterlein“ jste se rozhodl, stejně jako předchozí snímky, nazval německy. Připadá mi, že jste německými tituly tak nějak fascinován. Trochu to ve mně vyvolává myšlenky na dobu okupace a pro ni příznačné dvojjazyčné nápisy. Máte k tomu nějaké osobní důvody? Titul „Das wandernde Sterlein“ pochází z pohádkové knížky, kterou mi zapůjčil Marek Meduna, jeden z Rafanů, kteří také složili hudbu pro můj film. Tak nějak si skrz němčinu připomínám rodinu, kterou jsem vlastně nepoznal. Prarodiče pocházeli z Braunau (Broumova). Po válce mohli zůstat, protože byli velcí vlastenci. Všichni z rodiny chodili do českých škol, pomáhali vězňům, prastrýc byl za heydrichiády popraven. Do Německa pak ale stejně odešli. V roce 1968 jeli navštívit příbuzné a už tam zůstali. Babičku vidím tak jednou za rok.

Několikrát jste zdůraznil, jak je pro vás ve filmu důležité použití sudetoněmeckého dialektu. Proč? Souvisí to také s rodinou nebo to je nějaké nutkání oživit kulturu pohraniční oblasti? Uvědomil jsem si, že sudetoněmecká kultura je v podstatě mrtvá, sledovat ji můžeme jen skrze dokumentaci uloženou v několika lokálních muzeích a archívech. Za pár let o ní už nebude nikdo vědět. Jediné, co ji zpřítomňuje je dialekt, který ještě udržuje pár starých lidí. Ta němčina je úplně jiná. Paní Elfída například ani jednou během naší spolupráce nepoužila „im Wald“, ale vždy „im Busche“, tedy nikoli „v lese, ale „v křovinách“. Také slovosled je úplně jiný. Zapůsobilo na mě, co mi řekla programová ředitelka Goethe-Institutu, když jsem tam žádal o stipendium: „Marku, to, čím se zabýváte, je moc zajímavé, ale my s tím nemůžeme nic dělat, nemůžeme vám s tím pomoci. My máme prezentovat německou kulturu, tohle je na vás a je to ve vašich rukou.“

Zdá se, že vás tohle téma skutečně silně zasáhlo. Mrzí mě, že je otázka Sudet a její kultury upozaděna. Může se ovšem řešit, dokud existuje Sudetendeutsche Landsmannschaft. Existuje mnoho filmů a dokumentů, které se věnují pamětem a dokladům genocidy a koncentračních táborů, naopak je velmi málo těch, které vypovídají o kultuře našich Němců. Když se natočí film, tak v podstatě o ničem nevypovídá. Třeba Habermannův mlýn; jsou tam krásné záběry, to ano, ale chybělo mi tam opravdovější zobrazení sudetské kultury včetně sudetského dialektu, který si ani nedali práci dohledat, přestože existují například slovníky sudetské němčiny.

V roce 2008 vaše práce prezentovala Galerie hlavního města Prahy. Výstava se jmenovala „Hustý provoz“ a neobešla se bez komplikací. Během příprav bylo skutečně „husto“. Sama kurátorka, Olga Malá, označila vaše filmy za „homosexuální a naci propagandu“. Uvažovalo se i o umístění videí na počítače s varováním pro slabší nátury, místo promítání na projektor. Velký problém s tím měly také kustodky, které projekce opakovaně vypínaly. Přiznávám, nacistické znaky tam byly, ale tvořily jen estetické pozadí. Poprvé jsem použil naci estetiku a homosexuální tématiku ve filmu „Ruhe! Im Stalle furtzt die Kuh!“ (Ticho, v maštali prdí kráva!) To mám od babičky, v Sudetech se říkalo Ruhe! A na to se odpovídalo: Im Salle furtzt die Kuh! Nacismus fascinuje svou estetičností. Vypasované a vypracované uniformy, lesklé symboly, důraz na ideál krásy a kult krásného těla, impozantní architektura…to dnes třeba hodně přitahuje odborný zájem ve Spojených Státech.

Proč ale homosexualita? Ve vašich filmech se členové Hitlerjugend rozptylují homoerotickou zábavou. Ta zrovna nepatřila do Hitlerova triumfálního programu. Téma homosexuality jsem načal, protože v té době bylo příslušenství k této skupině velmi tvrdě trestáno. Homosexuálové byli posíláni na převýchovu, na léčení, byli internováni v pracovních táborech. U Hitlerjugend se nějaké hrátky mezi chlapci velmi ostře hlídaly, i tak k nim ovšem docházelo. Měli přísný režim, ale ve volném čase si užívali život, třeba si vyjeli na lodičky. Šanci vyhnout se nelítostným trestům měli známé osobnosti, kterým býval za prohřešek udělen třeba jen jeden den vězení. Myslím, že v tom svou roli hrálo Hitlerovo osobní zaměření, určitě k tomu neměl daleko. Potrpěl si na své řidiče, měl ve zvláštní oblibě zrzavé chlapce a celý život sdílel lože se svým blízkým přítelem. Ve světle ideologie se pak pokoušel o vztah se ženami a pronásledování homosexuálů.

Projevil jste zájem o výstavu v rámci Českého centra v Tokiu a zmínil jste se, že vás k cestě do japonské metropole motivuje velká ikona, Maria Callas. V Tokiu jsem ještě nebyl, Callas tam měla v sedmdesátých letech své poslední koncerty. Kvůli ní jsem už navštívil Paříž, kam by mě jinak nic netáhlo. Našel jsem dům, kde žila. Měl jsem velké štěstí, protože obyčejně nebývá veřejnosti otevřený. Dostal jsem se dovnitř, vyběhl jsem si schody, po kterých chodila. Byl to neuvěřitelný pocit. Mám ji hodně naposlouchanou, objevil jsem ji kolem čtyřiadevadesátého roku. Doma jsem jí vyhradil samostatnou knihovničku. Na operu nechodím, nedá se to poslouchat, Callas už bohužel není. To chce obrovskou dřinu a trpělivost, dostat se až tam, kde se svým hlasem byla ona. Tokio mě ale láká také kvůli mladičké skupině Duropu, která se věnuje pop-electru, a mému dlouholetému příteli Honzovi Mucskovi (2046).

Shrňme si, co vás po vítězství v Ceně Jindřicha Chalupeckého čeká. Bude to Tokio, co dál? Výherce si může vybrat České centrum, kde chce vystavovat. V březnu a dubnu snad tedy vyjde Tokio, na září a říjen by měl připadnout pobyt v New Yorku a v listopadu bych měl podle zaběhnuté tradice vystavovat ve Špálovce. Chystám pětačtyřicetiminutový film o vztahu mezi dcerou a matkou.

To už bude skoro celovečerní film. Takový je plán? Máte ambice proniknout do kinosálů a posunout se z galerií k jinému spektru diváků? Celovečerní film je otázkou budoucnosti, ale určitě se bude týkat historie a chtěl bych znovu použít sudetoněmecký dialekt. Určitě, jsem smutný z toho, že se mé filmy zatím promítají jen v kójích, kde se návštěvník galerie dlouho nezdrží. Když si lidé koupí lístek, tak sice své sedadlo mohou také kdykoli opustit, ale velké plátno dělá svoje.

Dokážete si představit, že se nakonec vzdáte vizuálního umění a budete se věnovat filmu? Určitě by to byla větší šance, jak vlastní tvorbu zpeněžit. Videofilmy se sběratelům zrovna jednoduše neprodají, nebo se mýlím? Dokážu si to dost dobře představit, rád bych se věnoval filmu. Jinak musím říct, že jsem byl docela překvapený, když si Milan Knížák koupil dvě věci do archívu Národní galerie. Nechal si udělat seznam patnácti až dvaceti lidí, kteří se zabývají novými médii, a z toho seznamu pak ukázal na Michala Pěchoučka a na mě. To mě udivilo. Je pravda, že on má slabost outsidery, sám je totiž outsider. Vybral si videofilm „Der kleine Blonde und sein roter Koffer“ a ještě „Buger und Ther“, který je z mého amerického pobytu. Dvě práce si do své sbírky koupili také bratři Markovi z Brna a Alberto di Stefano, který jedno z mých videí nainstaloval a nechal promítat vedle jiného obrazu. To se mi líbilo.

Jak dlouho se dá z těch několika prodaných kousků vyžít? Záleží, jak žijete. Já nežiji na vysoké noze a pracuji ještě v internetové televizi Artyčok.TV, kde děláme reportáže o umění.

______________________________________________________________

Cena Jindřicha Chalupeckého: finále 2011 / DOX / Praha / 4. 11. - 15. 1. 2012 foto: Barbora Antonová, archiv DOX