Taťkovské umění z Alzaboxu

Úspěšná a dlouhodobá umělecká spolupráce vyžaduje pečlivé vyvážení energie jednotlivce a skupiny; každý musí mít pocit, že přispěl svou částí, a zároveň to nesmí působit dojmem, že výsledek je zcela něčí práce. Samozřejmě ve výtvarném umění neexistuje tak striktní dělba práce jako ve filmové produkci, nebo dokonce v kapele, kde i když všichni dostanou kredit za tvorbu písně, je zřejmé, že ne všichni hráli na bicí. Spolupráce také zahrnuje fakt, že dílo má již své publikum: To neznamená, že kolaborativní umění je nějak méně čisté nebo syrovější než dílo vytvořené hrdinským jednotlivcem, ukazuje to jen, že proces interpretace už začal. Dílo za nás přemýšlí více. To znamená, že přemýšlení může být esoterické, specializovanější, ale také že součástí tvorby je vždy už diskursivní, sociální proces, a v době, kdy se dílo dostane do galerie, je již více fixované a uzavřené.

Výstava kolektivu Rafani s názvem Všichni mají právo na všechno se skládá z mnoha částí, a ačkoli autorům jistě dávají smysl, pro diváky není snadné najít souvislosti. Rozhodně k tomu přispívá fakt, že zde nejsou uvedeny žádné názvy, data ani materiály a kurátorský text je velmi úsporný. V první místnosti sedí vyřezávané opičí hlavy na trojnožkách připomínajících pušky nad tablety s videi generovanými umělou inteligencí, jež naplňují zejména scény městského úpadku. Siluety stromů v černém perspexu se skrývají v hrubé a zlověstné nástěnné malbě. Země (?) a Mars (?) plují nad povrchem Měsíce (?) v černobílých kolážích. Vertikální video ve stylu TikToku ukazuje řadu mužů, kteří házejí láhve se vzkazy do různých řek a jezer. Toto poslední dílo – libidinózní, docela krásné, trochu machistické – působilo dojmem, že se nejvíce napřímo týká návštěvníků galerie. Je fyzicky příjemné dělat něco trochu transgresivního, zejména s partou kamarádů, jako součást něčeho většího.

Ve druhé místnosti je dílo více podpořeno řadou kulturních odkazů. Mladí muži – samozvaní konspirační teoretici – k nám promlouvají z obrazovek umístěných mezi pokojovými rostlinami a vodními prvky v pseudoletištním prostředí (nebo to byl interiér obchodní galerie?). Konspirační úvahy jsou nití, která spojuje přímou zkušenost (nedostatek másla) s imaginární příčinou (ovládání mysli); samozřejmě se přitom nemusí jednat o logické nebo kauzální souvislosti, stačí, když to zní dobře. Zatímco pološeptem polokřikem pronášená slova jsou jakousi nesmyslnou variantou textu generovaného LLM (large language model, velký jazykový model), který se snaží napodobit spiklenecké myšlení: je to afektivní, emocionální komunikace, která je středobodem díla. Pocity překlenují mezery v logice, což činí konspirační myšlení kreativním a zábavným. LLM mohou zdánlivě dělat totéž, ale vždy tak činí na základě vypočitatelné statistické pravděpodobnosti. LLM hádá, co chceme slyšet, jeho „halucinace“ nejsou výtvory, jsou to jen případy, kdy se mýlí v tom, co nás uspokojí.

V posledních několika letech, od vydání DALL-E společností OpenAI v roce 2021, došlo k rychlému pokroku ve schopnostech generování obrazů pomocí umělé inteligence. Generativní AI je nyní schopna vytvářet obrázky a krátká videa, která je dnes už velmi obtížné rozpoznat jako syntetická, a kvůli tomu také ztratila velkou část své estetické zajímavosti. Zatímco dřívější verze obrazů vytvořených umělou inteligencí vypadaly jako umělá inteligence – měly v sobě lákavý realismus, který ale nebyl založen na realitě – nejnovější verze jsou příliš dobré a ztratily kouzlo, které jim dodávaly jejich nedostatky. Estetickou novinkou obrazů vytvořených umělou inteligencí byly jejich chyby, které odhalovaly něco z úplně nového technologického procesu tvorby. Logika technologické inovace však nemá zájem na tom, aby odrážela sama sebe, chce být neviditelná. Dokonalý obraz vytvořený umělou inteligencí je dnes už k nerozeznání od všech obrazů, které mu předcházely.

Zatímco sada videí, které byly vytvořené umělou inteligencí, v první místnosti 8smičky je působivá svou podivností – i když je třeba říci, že není o nic podivnější než jakýkoli jiný obraz vytvořený stejným systémem –, je to forma, nikoli obsah, co upoutá vaši pozornost. Čtyři videa mluvící růžové želvušky jsou naopak až příliš čistá. Nudu budící přiblížení dětské animaci, rekonstruované ze statistických duchů milionů snímků digitálního videa, které AI modely přijaly. Tyto obrázky již nejsou poutavé svou nesprávností, jen plynule přecházejí do neustálého proudu více či méně syntetických scén. Obrázky, které AI vytváří, jsou výsledkem poetické kreativity uživatele, který sestavuje zadání (prompty), a průměrem všech průzkumů lidské kreativity zakódovaných do základu daného modelu v tréninkové fázi. Šance, že dostaneme něco jiného, jsou velmi omezené. Obrázky AI, stejně jako všechny obrázky, jsou povrchní, ale na rozdíl od fotografie nebo kresby nemají žádný vztah k reálnému světu, ani k simulované hloubce 3D digitální animace. Jsou zcela a pouze na povrchu. Jak napsal Gareth Watkins, proces vzniku umožňuje „pouze čtení, které zamýšlel jeho tvůrce“.

Fredric Jameson v roce 1984 napsal, že postmodernismus nahradil parodii pastišem. Když „tvůrci kultury nemají kam se obrátit než k minulosti“, zbývá nám pouze „napodobování mrtvých stylů“. Parodie je „řeč v mrtvém jazyce […] bez jakýchkoli skrytých motivů parodie“. Vizuálně jsou obrázky generované umělou inteligencí právě pouze pastiše, masky bez hloubky a života, a bylo by proto zbytečné snažit se číst tato videa nad rámec jejich povrchu. Želvuška-youtuber vede interview ve stylu nízkorozpočtové napodobeniny Pixaru se čtyřmi ženskými postavami: spisovatelkou, podnikatelkou, teenagerkou a babičkou-podcasterkou. Jazyk rozhovorů, přednesený drsnými syntetickými hlasy, se také zdá příliš průměrný, příliš bez života, než aby mohl být něčím víc, než čím se tváří být. Pod povrchem se však skrývají vtipy, subtilní, ale vtipné (podcast o opravách spotřebičů se jmenuje „Jak opravit lidstvo“), které odhalují skutečné lidské myšlenky a pocity v pozadí. Prezentace na tabletech vložených do kmene stromu mě vedla původně k myšlence, že průvodcem je kůrovec (poznat jej od želvušky není v generovaném světě snadné), což jsem měl tendenci komentovat nepříliš subtilním komentářem k rozkladným účinkům současných médií na naši pozornost a kritické myšlení, a zároveň by rehabilitace kůrovce jako roztomilého neonově růžového maskota výstavy mohla být chápána i jako ostřejší komentář ke schopnosti umělecké instituce kooptovat jakoukoli kritiku. Želvuška je nakonec daleko generičtější postava.

Videopříspěvky konspiračních influencerů i rozhovory s želvuškou reflektují současnost práce jako (minimálně z části) nutnou sebepropagaci. Existuje však i druhá strana mince, a to neviditelnost práce, díky níž se moderní život jeví jako bezproblémový: jako třeba krmení a trénování modelů umělé inteligence.

Na konci výstavy stojí monolit Alzaboxu, jedna z mála viditelných částí rozsáhlé lidské a technické infrastruktury. Nabízí nám neúnavně bezkontaktní dodání elektroniky a sušeného manga do druhého dne. Automat stojí před tištěným pozadím ustupujícího ledovce a hrozivě hučí, i když zdroj a účel tohoto zvuku nejsou zřejmé. Pokud jste dítě, galerie vám poskytne „sadu průzkumníka“. Postupujte podle pokynů v „Badatelském deníku“ a dozvíte se, jak najít šestimístný kód do Alzaboxu. Uvnitř najdete kousek papíru a pokyny, abyste si napsali přání, složili ho do papírového letadélka a hodili ho přes Měsíc v první místnosti. Gamifikace výstavy s tak jasným cílem pomáhá propojit mnohé, někdy i poměrně volně související části (jsou zde také hodiny, ryté láhve, kameny z lomu, textová díla). Nakonec jsem byl rád, že jsem do Humpolce jel se svým dítětem. Jako otec zažívám mnoho novinek v kultuře zprostředkovaně, často to může být matoucí a znepokojující, ale i když je důležité být kritický, je zároveň třeba zůstat empatický. Tato výstava to, zdá se, dokáže, je hravá a chaotická, vážná a trochu vyhýbavá. Je to taťkovské umění v tom nejlepším slova smyslu. Jen je škoda, že kostýmy průzkumníků nejsou k dispozici i v dospělých velikostech.

Rafani / Všichni mají nárok na všechno / 8smička / Humpolec / 14. 6. – 19. 10. 2025

Foto: Eva Bystrianská