Tiché Polcarovy věci 

Je s podivem, jak tiché Polcarovy věci v klatovském kostele jsou, přestože objekty v hlavní lodi jsou vytvořeny z těžkého a z principu trochu neohrabaného betonu. Sochař zde zcela opomíjí tradiční sochařské hmoty spojené s věčností a pamětí, bronz nebo kámen.

Betonová hmota kopíruje autorovy představy bez historického zatížení, a stává se symbolem růstu, stejně jako dnešního pohledu na minulost. Tvary asociují archeologické pozůstatky, cáry času, fragmenty rozložené v prostoru, nabídnuté návštěvníkovi ke katalogizaci a analýze. Sochař s kostelním prostorem nepracuje prvoplánově v duchu parafráze bohoslužebného rozvrhu, přesto se některé liturgické momenty v instalaci projevily.

Tomáš Polcar, absolvent pražské AVU v ateliérech Huga Demartiniho, Aleše Veselého a Milana Knížáka, se rozhodl vstoupit do prostoru kostela svatého Vavřince několika objekty ze svého posledního cyklu Kyklos a s obrazy ze série Sóma. Kyklos je založen na kruzích, tvarech obývaných člověkem, Sóma vyzdvihuje šestiúhelníky spojené s včelími plástvemi a geometrickým uspořádáním plochy. Mezidobí (= Intervallum) Tomáše Polcara je gestem překvapivě minimalistickým, bez ohledu na rozměrnost a tíži do prostoru vložených artefaktů.

V nikách kostela je rozmístěno šest převážně černošedých obrazů a celkem sedm instalačních konfigurací. Polcarovy obrazy na nás nepůsobí skrze hédonickou radost z barev. Koncept ne-barevnosti je odvozen z tradiční uměřenosti černobílé dokumentní fotografie. Ale stále je to malba, tisícileté médium, komentář jdoucí mimo čas. Nejblíže oltáři autor vyskládal monumentální objekt ve tvaru okruží studny. Plošný kruhový útvar našel své místo na zemi ve střední ose kostela. Dynamiku nejistoty a potenciálního pohybu vnášejí do celku dva šestiúhelníkové objekty umístěné symetricky. Každý je složen ze dvou stejných tvarů zaklesnutých do sebe. Tyto velmi jasné formy provázejí dvě skupiny mnohem méně jednoznačné. Zatímco předchozí objekty se svými tvary vztahovaly k elementární geometrii, dva další soubory objektů lze nazvat pozůstatky. U vchodu je umístěna vertikální instalace Růst, přichází z jiného světa, nápadně biologického. Celek působí v prostoru svou nebarevností velmi nenápadně až skromně. Výsledný dojem se od architektoniky a historických odkazů zvolna přeskupuje k tvarům s esencí přírody.

V Polcarových objektech a jejich instalaci je cosi prvopočátečního. Frekventovaným útvarem je kruh, symbol celku nebo nekonečna a šestiúhelník. Hexagon je zajímavý svým vztahem k ploše, šestiúhelníky se dají skládat vedle sebe bez jediné mezery a tvoří tak dokonalou rovinu. V kostele se hexagon objevuje na (nepůvodních) výplních dveří za oltářem. Dveře se přirozeně stávají součástí každé instalace, nikam dál už pro návštěvníka nevedou. Tím podporují představu absurdního dramatu, který se tu mohl odehrát.

Kostelní prostor, byť obřadně nepoužívaný, se od tradiční galerie v bílé kostce maximálně liší. Není prázdný. Zůstává v něm paměť setkávání s odpouštějící, trestající nebo chápající a přijímající entitou. Vzývá ke svatební hostině, což je ustálená metafora kontaktu s křesťanským Bohem.

S přesvědčením, že soudobé umění dokáže důstojně vstoupit do tohoto druhu prostoru, získala klatovská galerie kostel Svatého Vavřince k výstavní činnosti v roce 2005. Po příslibech počátků (Jeff Talman, Olga Ziemska, František Lozinski, Aldin Popaja, Startpoint) začal být kostel užíván spíše jako kulturní dům. Teprve projekt Intervallum Tomáše Polcara a kurátorky Lucie Šiklové se navrací k autentické myšlence ctít daný prostor a komunikovat s ním a s diváky cíleným a promyšleným autorským přístupem.

Sakrální prostory sloužící výstavní činnosti nejsou tak neobvyklé, jak bychom si možná mysleli. Vystavuje se v kostelech sekularizovaných josefinskými reformami i v místech stále probíhající náboženské praxe. V Klatovech se současné umění musí vyrovnávat s tradičním liturgickým uměním minulých století pouze skrze architekturu. Ani zde se nedá vyhnout představě transcendence, kterou umění může a dokáže nést. Tomáš Polcar má s obsazenými prostory své zkušenosti. Jeho výstava u sv. Ignáce v Chomutově v roce 2010 byla čistě malířská. Loňské expozici v Ambrožově sboru v Hradci Králové dominovaly znaky, sochařsky i malířsky velmi úsporné. Polcar realizoval také projekt ARCHÉ v Kapli Pohřebního bratrstva Židovské obce v Lounech.

Projekt nazvaný Intervallum se zabývá mezidobím, odstupem, prostorem, což jsou možné významy latinského výrazu. V mezidobích nejsou vždy věci a pojmy jasné, přecházejí z jedné úvahy do druhé. Tématem Tomáše Polcara je rezonance, s níž přistupuje i ke klatovskému prostoru. Fyzikální pojem si představujeme jako chvění, rozkmit, oscilaci, ale i ohlas, odezvu, ozvěnu nebo souznění. Polcar hledá tyto frekvence, vztahy mezi tvary, nepochybně s ambicí vyvolávat odezvu také v návštěvnících, vyzývat nás ven z nás samých. Jde o rezonanci, nikoli o splynutí, jak píše v katalogu Lucie Šiklová, která označuje Polcarův přístup za neexpanzivní, respektující a přitom svrchovaně autorský. Polcarův záměr si kostel dominantně nepodřizuje, ale ani se v něm submisivně neztrácí, to je asi nejsložitější aspekt k pochopení. Ale právě v tom je možné hledat skutečnou paralelu k dávné liturgii v původním významu tohoto slova – veřejné službě.

Přestože je kostel utilitárně užívaný už sto padesát let, stále má sílu, založenou na rozlehlosti, kvalitní architektuře i historii, které autora oslovily. Polcar se zamýšlí nad tím, co skrze čas a prostor přetrvává, a jak je toho málo. Rezonující k Polcarovu projektu může být i leccos z dějin kostela. Například beton v barvě prachu a popela lze spojit se Svatým Vavřincem (upečeným na rožni) a jeho názorem na bohatství chrámu, jímž nebyly poklady, ale chudí, zmrzačení, slepí a trpící.

____________________________________________________________

Tomáš Polcar: Intervallum / kurátor: Lucie Šiklová / Galerie Klatovy Klenová: Kostel Svatého Vavřince / Klatovy / 26. 7. - 31. 10. 2015

____________________________________________________________

foto: archiv Tomáše Polcara