Více než režisér

„Chtěl jsem být pouze malířem. K filmu jsem se dostal náhodou,“ pronesl Lynch roku 2014 na tiskové konferenci k první muzejní výstavě svých výtvarných děl The Unified Field. V Pensylvánii se tehdy představila nejen Lynchova multimediální tvorba a kresby, poprvé od roku 1967 se promítal také Lynchův debut – krátkometrážní snímek Six Men Getting Sick. Jednoduchý studentský film o šesti ručně vytvořených tvářích promítaných na plátno, které opakovaně zvrací, stál Lynche 200 dolarů a vyhrál mu školní soutěž v experimentální malbě a sochařství na pensylvánské akademii výtvarných umění.

Lynchova cesta do světa výtvarného umění přitom podle jeho vlastního vyprávění sama stála na ještě větší náhodě. Jednoho večera roku 1964 se tehdy 18letý David Lynch vracel od své tehdejší přítelkyně a cestou domů narazil na známého. Ten během přátelského rozhovoru zmínil, že jeho otec pracuje jako malíř. „V hlavě mi vybuchla bomba. A v jedné vteřině jsem věděl, že to je to, čím chci být. A od té chvíle jsem chtěl být jen malířem,“ popsal své pohnutky Lynch.

Autor, který se později proslavil neochotou poskytovat vodítka ke čtení vlastní tvorby, uvedl, že ho ke vzniku prvního studentského filmu inspirovala vlastní malba. Mělo jít o obraz noční krajiny se zelenou zahradou. Při sledování malby měl Lynch najednou pocit, že se zelená barva na plátně pohybuje a vane z ní vítr. „Vždycky zdůrazňoval, že nebyl na žádných drogách,“ uvedl ke vzpomínce kurátor Robert Cozzolino. „Film je pro mě zvuk a obraz, které se pohybují v čase. Film se pro mě zrodil z malby,“ vysvětloval režisér svou motivaci.

David Lynch, All I want for Christmass is My Two Front Teeth, 2012, Zdroj: WikiArt. 

Snědené mozky i neznámé světy

Přestože kariéra režiséra byla pro Lynche zásadní (o té si lze přečíst například zde, zde, zde nebo zde), vášeň pro výtvarné umění ho nikdy neopustila. V průběhu téměř šedesáti let se věnoval malbě, kresbě, fotografii i grafice.

Zpravidla kombinoval různá média, hrál si s texturami i využitými materiály a nikdy nedal dopustit na inspiraci surrealismem. Využíval asambláže, které zpravidla doplňuje ještě text umístěný přímo na plátně, často je zároveň názvem díla, jindy přibližuje myšlenky vyobrazených postav. Na obraze Big Sheep Did Eat My Brain se postava s několika tvářemi táže: „Už jsem tu byl. Kdy?“ V malbě nazvané Bob Finds Himself in a World for Which He Has No Understanding Lynch zase zachytil drobnou postavu bez obličeje, obklopenou stromy rostoucími ze země i oblohy, mezi jejichž větvemi je vyrytý název obrazu.

Kouzelný divák

„Jeho práce je víc než jen zábava pro celebrity,“ napsala roku 2012 Rhoni Blankenhorn v eseji David Lynch’s Art Doesn’t Suck reagující na věčnou otázku: zajímal by se někdo o Lynchovo umění, pokud by jeho autor nebyl uznávaným režisérem? O poznání skeptičtěji na ni navázal Jackson Arn, který v Lynchovi vidí na prvním místě talentovaného filmaře. „Tím, že naznačuji, že Lynch jako režisér a Lynch jako umělec jsou úzce propojeni, nepopírám, že jeden je lepší než druhý. Jeho nové obrazy jsou málokdy lepší než OK a někdy o dost horší; nejčastěji prostě působí jako méně než součet svých inspirací,“ napsal o sedm let později. Tohoto rozměru své tvorby si ostatně všímal i sám Lynch. „Malíře neberou vážně, když jste známí něčím jiným. Měl bys přece dělat jen jednu věc, ne? Ale teď se to změnilo,“ uvedl roku 2018 na výstavě v Los Angeles.

David Lynch, Six men getting sick, 1967. Zdroj: WikiArt

Fascinace výtvarným uměním se promítala také do Lynchovy filmové tvorby – často záměrně odkazuje na jeho oblíbená díla. Inspiraci surrealistickými autory lze jasně identifikovat například v celovečerním debutu Mazací hlava, který kombinuje velmi reálné hrůzy ze zrození a smrti se snovými výjevy ne zcela lidských bytostí, neznámé planety a plazmatických látek. Atmosférickými scénami městského života zase Lynche oslovil americký malíř a grafik Edward Hopper. Jeho obrazy Office at Night nebo Summer Evening Lynch specificky cituje v pokračování seriálu Městečko Twin Peaks s názvem Twin Peaks: The Return, které natočil v roce 2017. Podobně se Lynch vztahoval i k dílům britského malíře Francise Bacona nebo Belgičana René Magritta.

Lynchova filmová tvorba se mísí také s jeho fotografickými projekty. V sérii The Factory Photographs, zaměřené na opuštěné průmyslové objekty v Německu, Polsku, New Yorku, New Jersey a Anglii, prostřednictvím náladových snímků sleduje především proměnu dříve žijících míst v opuštěná bludiště. I zde se umělec v kombinaci analogových i digitálních fotografií soustředí zejména na textury – kouř, mlha, déšť a stíny. Neutěšená zanikající místa Lynche fascinovala, což opakovaně dokazoval i ve své filmové tvorbě.

David Lynch si zakládal na tom, že své snímky nevysvětloval. Klíčová podle něj byla v závěru vždy interpretace diváka. A u jeho výtvarných děl, fotografií i soch tomu bylo stejně. Lynch z principu nevysvětloval, věřil, že jeho umění bude promlouvat ke svému publiku i beze slov. „Obraz, fotografie nebo film zůstávají stále stejné. Kouzelnou částí celého procesu je divák,“ říkal.

Výběr z jeho kreseb, malby, grafických technik, fotografií, designu, animace i filmu přinese na jaře pražské Centrum současného umění DOX.

Titulní foto: David Lynch, Wired man, 1998, zdroj: WikiArt