Vrátit se v čase k rozehřáté peci

Výzkumy teploty lidského těla ukazují, že se jeho teplota za posledních sto let snížila přibližně o jeden stupeň – lidé se tedy ochlazují, zatímco planeta se otepluje. Je zajímavé pozorovat souvislosti mezi chladnutím mezilidských vztahů a vývojem techniky. Je zajímavé podívat se na snahu obnovovat staré rituály jako na způsob, kterým je možné generovat mezilidské teplo. Shodou okolností jsem byla na semináři věnovaném léčebným účinkům tepla na člověka v době vernisáže výstavy Smazat hranice času, která je hřejivou připomínkou, že teplo je jedním ze základních potřeb našeho těla.

Tři místnosti Galerie U Dobrého pastýře jsou čisté a bílé, včetně podlahy. V prostorách jsou střídmě umístěny objekty, několik menších akvarelů, dva velkoformátové textilní obrazy, na zdech jsou texty. Objekty jsou především z přírodnin, část z nich tvoří sesychající větve jabloní i s plody, zdobené barevnými stužkami z povoskovaného, na proužky natrhaného plátna, část jsou suché vzrostlé byliny v různých seskupeních. Poslední místnosti dominuje velký bílý krb ve tvaru stylizované lví hlavy, zapuštěný do stěny místnosti přímo pod oknem. Vstup do místnosti stráží dva štíhlí kníratí panáci vyrobení z konstrukce staré dřevěné postele. Ti jsou ověšeni jemnými popínavými rostlinami a zakulacenými suchými plody. Prostorem zní praskavé zvuky z videa, které postupně střídá ženský hlas.

U vstupu do výstavy skrze jasně modré dveře staré skříně mě procházející návštěvník bezděčně informuje o tom, že na prahu leží fenykl. Dveře jsou velmi jasným předělem, po překročení prahu je svět bílý a vizuálně mluví v náznacích a odkazech. Oschlé větve stromů s jablky, texty na zdech – útržky z deníků spojené se silnými zážitky – okamžiky strávené v přírodě, pálení ohňů a s ním spojené odevzdávání, drobný osobní rituál, atmosféra horkého léta a popis přemístění kostry zemřelé krávy na místo posledního odpočinku.

Tkané obrazy Evy Brodské jsou úchvatné, je na nich západ slunce, let do dálky, bílá oblaka, ranní chlad vyhaslého ohniště. Na akvarelech o kousek dál je oheň a dým. Barvy hovoří samy a náznaky tvarů jsou překvapivě přesné, přesnější než to, co se skrývá za tvary písmen a významem slov. Nápisy na zdech místností jsou bílé na černošedém kouřovém – uhlovém podkladu. Tytéž černošedé stopy ohně jsou vidět v tlamě velkého lva, v krbu, který je naplněn dalšími svazky suchých bylin. Modrá skříň je bránou do jiného světa, jemuž dávají smysl plameny: dřevo, které prošlo ohněm, dým na stěnách, krb, slunce, usychání, letní rituály spojené s tepelnou přeměnou.

Video Dany Balážové umístěné v poslední místnosti je promítané zezadu na skleněnou dvouvrstvou plochu. Ta je částečně průsvitná – bílá v obraze neexistuje. Celá projekční plocha je ukotvena k podlaze mohutným železným plátem, který je s ohledem na jemnost a střídmost okolní instalace velmi výrazným prvkem. Je to jediný prvek, který působí rušivě. Ve videu žena v zahradě mluví z osobní zkušenosti o rostlinách, zpomalení, vychýlení ze středu, vnitřním muži, ženě a dítěti, kruhu, duši, duchu. O květinách, bytostech, celku. Zahradu střídá jízda jižní krajinou a scéna pohřbení kostí velkého přežvýkavce. O rituálu přemístění kostry krávy se dozvídám v jednom z deníkových záznamů na zdi. Obrazu i zvuku na chvíli dominuje oheň, ústřední a zároveň nepřítomný motiv výstavy.

Kulturní prostory nejsou aktivní přítomnosti živlů z bezpečnostních důvodů příliš nakloněny a umělkyně i publikum se musí spokojit s obrazem nebo odkazem. Celkově však výstava opakovaně odkazuje k tomu, co se odehrává jinde v čase nebo prostoru, a skrze útržky z deníkových záznamů se vztahuje k tomu, co se stalo a co nechceme zapomenout. Prostřednictvím hromádek bylin, které natrhala Lucie Králíková a jež teplem schnou, se vztahuje k magické síle rostlin a k obřadům s nimi spojeným. Rituály a lidové zvyky, jak je dlouhodobě poznává, prožívá a uskutečňuje kolektiv autorek výstavy, jsou úzce spojené s přírodou a ročními obdobími. To, co ještě naši prarodiče dělali automaticky (zvyk), umělkyně vědomě oživují a uskutečňují jak v soukromí, tak jako umělecko-společenská gesta ve spojení s kulturními institucemi a veřejností. Rituál ve výstavě existuje v odkazu, je tam jeho zbytek – suché květy, obraz ohně, vzpomínka. Život je někde jinde a v pocitu může převládat chlad.

Velká tkaná plátna však mluví, tichým hlasem, pomalu a monumentálně. Hovoří jemnými barvami a jednoduchými tvary, tahy svázanými s materiálem. Zřetelná mluva obrazů pro mne zde spojuje minulost se současností. Srozumitelný jazyk výtvarných artefaktů, hmotných uměleckých děl, spolu s tím, jak pracují myšlenky vedené jazykem dalších médií použitých ve výstavě, umožňuje po kratším zkoumání mezi sebou propojit vše velmi jasnými vazbami. Z bílých prostor něco ale trčí ven: sochařský objekt, který sahá z okna na nádvoří. Ve vzduchu visí vědro, na zdi je přilepený beránek, na horní části mohutného geometrického soklu, který stojí na dvoře galerie, je přilepená postava, vedle ní zahnutá roura. Jde o pec, jediné místo, kde je na výstavě skutečně přítomen oheň, vymístěný na dvorek. Je to cesta ven. K tomu, co by se stát mohlo, byliny v krbu jsou připravené na obřad, texty na zdech ožívají jako důležité vzpomínky, které zahřejí, než se pec roztopí v rámci doprovodných programů.

V letním, trochu bezmyšlenkovitém oparu, je v instalaci výstavy přítomné to, co mluví o skutečném životě a prožitku, prostřednictvím událostí, které se odehrály jindy a jinde. Je v tom jistá melancholie a beznaděj, zároveň i jemná pobídka k činu: možnost – pec. Obloukem se ke mně vrací skepse spojená s virtuálním světem a sociálními sítěmi a skrytý smutek bleskového sdílení na sítích. I přesto, že se chci vyhnout zjednodušujícím přirovnáním, dělí se přede mnou svět na žité a zprostředkované. Podobně jako jsou stromy ve městě vlastně přírodou – i přesto, že přišly o své divoké vazby – je i náznak rituálu vystavený v galerii spjatý s původním prožitkem. Na cestě k němu je nutná touha po uskutečnění a aktivita. To je možné jak uvnitř, v duchu nebo v představě, tak i v přímé realizaci. Možnost realizoval kolektiv autorstva výstavy už na vernisáži společným pečením chleba v peci, která je zároveň uměleckým příspěvkem Petra Švolby k výstavě. Další akcí, která proběhla na dvoře galerie u sochy-pece, bylo společné pálení bylin, rituální proměna suchého a starého v dým, oběť rostlin pod bezpečným dohledem sošky svatého Floriána nad pecí, který s vědrem v rukou připomíná přísloví o sluhovi a pánu.

Motiv ohně ve výstavě je obrazem živlu, který je neviditelně spojen s oteplováním naší planety. Na dvoře je přítomný fyzicky a spaluje, peče, proměňuje hmotu. Od něj vede z pece cesta přes sochu beránka do jiného – vyššího světa (1. patro galerie), kde oheň působí na rovině imaginace. Přeneseně tak hovoří o vnitřním teple potřebném k udržování mezilidských vztahů a o sepětí, které vzniká mezi lidmi i přírodou prostřednictvím rituálů.

Výstava je kolektivním činem, v němž jsou zastoupena díla umělkyň a umělce ve společné instalaci. Individuální díla ale nejsou nijak označena a po autorství jednotlivých kusů není kde pátrat, snad jen v doprovodném textu. Z toho lze vyvozovat, že to není důležité a že hlavní energie je směřována do společného sdělení. Výstavu provází touha vytvořit něco společně, nezdůrazňovat příliš individuální zásluhy, ale ani kvůli celku nepotlačovat rozmanitost sebevyjádření. Znovu si tak připomínám jemnost kvalit ohnivého živlu a jejich spojení s lidmi a přírodou, které je v protikladu k chladnému individualismu.

Dana Balážová, Eva Brodská, Lucie Králíková a Petr Švolba / umělecká spolupráce: Max Lysáček / Smazat hranice času / kurátorky: Ivana Hrončeková a Marika Kupková / Galerie U Dobrého pastýře – TIC / Brno / 14. 8. – 9. 11. 2024

Foto: Eva Rybářová, Galerie TIC