Bod zlomu: Ahoj, a když prochází, v duchu tiše zahvízdám

Zázraky, fantastické zvieratá, odchádzanie, sneh, najkratší deň. Markéta Lisá vyštudovala šperk, miluje kone a niekoľko rokov pôsobí v skupine Midi lidi, vlastnom hudobnom projekte Kutya a s Lenkou Vítkou v poetickom zoskupení rtf. Text, ktorý pripravila pre Artalk, je zároveň piesňou a vznikol pre rubriku Bod zlomu. Jeho súčasťou je aj zvuková zložka (tu). Rubrika Bod zlomu prekračuje hranice umelecko-kritického média a rozširuje jeho spektrum o texty zaoberajúce sa presahmi do iných umení a fascinácií.

Ahoj, a

když prochází, v duchu tiše zahvízdám.

Ahoj.

Jsem Newt Scamander.

Promiň, přeslechl jsem… Benátky severu…?

Ne, malá Paříž, perla hor, v dálavě šumí lesy. Jsou plné vzpomínek na druhou světovou válku a obepínají město, odkud v jednu chvíli skoro všichni odešli. Nikdo o tom nemluvil a nemluví, život jde dál, a komu co zůstalo z dětství v kostech, ať si už poradí sám. Ví anebo neví, a místa, kde jsme si hráli, lágr byl opravdu jen sklad uhlí, a žiďák byl jen žiďák, pár polootevřených kamenných hrobů, paní učitelka a školková třída mezi tím vším a mezi květy a zelení. Kamenné domy a dřevěné domy, klid hor a vzpomínka na lesy, které nebyly lesy, staly se jimi až později. Když koncem sedmdesátých let kůrovcová kalamita zkosila Jizerské hory a staly se z nich pláně, moji rodiče přestali na vrcholky chodit. Taky proto, že jsem se narodily my, já a moje sestra. Nahoru jsme se dostaly až po svých, pěkně na lyžích, stromy byly tak akorát vysoké, abychom ještě zahlédly, jak vypadají hory, pak s námi postupně rostly, až zase nebylo vidět nic.

Na žiďáku vyrostly paneláky, neskutečně rychle, neskutečně vysoké a zvláštně barevné.

Když odcházím

Když odcházím

Když odcházím

Odcházím.

Město na řece.

Ne, že bych nic necítila, to ne, jen některá místa si dokážou uchovat jasnost a průhlednost. To, co se zrovna děje, je možné vnímat pozorněji.

Zavírám dveře a ten za mnou mi říká: hej, tenhle klid skončí a dávej si pozor. Kontroluju ze všech sil klíče, abych si je nezbouchla, a potom… po dlouhých měsících neklidu, těkavé pozornosti, nepohody, absence, teď klidně chodím, sedím, hledím na řeku, která teče a teče. Rezidence vyzývají k nečinnosti.

Město na řece nabízí klid. Patří k němu zevlování, sbírání zbytečných klacků, litry kávy a žádní lidé. Pak jedu na návštěvu a trochu spěchám, mluvím o klíčích a ten pán mi během hodiny odkryje můj život, položí ho přede mě a řekne mi: „Hele neboj, hoď si to před sebe, a když se na to koukneš, tak se budeš míň bát.“ Znovu se přede mnou objeví staré domy, staré fotky, bezdůvodné smutky. Mluví se o dávné válce, o tom, co z ní v nás zbylo, známe ji z filmů. A kdo jsi citlivý, tak naplakej. A kdo jsi citlivý, tak utíkej, stejně neutečeš, hoď si to před sebe a koukej.

A stydíš se, a když se bojíš, stydíš se, bojíš se. A když pláčeš a neseš si svůj nepochopitelný rodinný balíček, bože, dívat se na ty věci dává smysl jenom mně.

Pak utrhne květ a podá mi ho.

Newt pohodí hlavou, kudrnaté vlasy mu padají do strany.

Tohle bych si přál.

Bojí se práce v kanceláři, i mně se uvnitř hůř dýchá. Ty vlasy, pihatá tvář a v kufru plno neskutečně krásných zvířat.

Najednou se objevil. Ne, že by se objevil v tom městě, město zůstalo čisté. Objevil se mnohem dřív, jednoho podzimního večera v podivném starém místě a strašně mě vytočil, ale strašně. Pak spadla hvězda a on zmizel a stal se z něj pomocník. Když jsem ho viděla zblízka, trochu to mnou zacloumalo, pár dní poté jsem usnula ve vlaku a probudila se jakoby ze snu. Všechno bylo jasné, schoulím se, a když se probudím…

Staň se vodou, buď vodou, vždyť víš, jak vypadá voda.

Postava přede mnou sesychá, vypadá jako starý kus dřeva, kroutí se a tuhne. Na zemi prý všechno tuhne, tuhnou lidské hlasy, skoro jen sípáme proti jasnému zpěvu našich předků. Tuhnou naše těla, staň se vodou, říkáš!

Jak vypadá voda, jak vypadám já, když stojím, tak jako jiné, v pozici madony.

Prameny jsou oči země, naše srdce pumpuje krev do celého těla a proud krve, který vytváří naše tělo, ruce a nohy, tvaruje zpět naše srdce. Jaký tvar má srdce? Moje ruce se natahují do prostoru kole mne, je neviditelný, tak jako neviditelný strach, bolest, soucit, láska. Proletí ode mne k tobě, k nim a za ním neviditelná čára, otisk, tvar. Nelze vzít zpět, aspoň příště lépe zamířím, zacílím, učím se pevnosti, pružnosti a soustředění. A každý večer neviditelná přání, a ať už konečně ovládnu jednoduché přeměňovací kouzlo, nejsem přece nečar.

Posílám ti něco, co sis objednal, zdá se mi, že sis to objednal a přál. Doufám, že balíček byl v pořádku doručen, tváříš se, jakože ano.

Za pár dnů je všechno při starém a moje ruce, nohy, hlava, venku prší, tečka zmizela. Občas něco prosviští, jen tak, abych věděl, a dál jdu sám jako předtím, jen vzduchem mohu něco malého nebo velkého poslat. Dni pomalu a rychle ubíhají, stíny se prodlužují a krátí, věděl jsi, že Venuše může vrhat stín? Všechno světlo stíny nedělá, a to nás čeká, to nás ještě čeká, už nás čeká. Rozpřáhnu ruce a vytvaruji srdce tak, abych s ním byl spokojen, písnička na začátku.