Všichni jdeme bosí v písku

Výstava Andráse Cséfalvaye v Galerii města Blanska nese název 40 Days in the Desert a okamžitě v ní rozpoznáme jeho typický rukopis, který nás vtáhne svou podmanivostí do rozhovoru mezi berberským lvem, Velociraptorem mongoliensis a americkým orlem bělohlavým. Jejich lebky k nám promlouvají o světě kolem sebe, o pokušeních, kterým byli vystaveni, o selhání, poušti, smrti. Markéta Lisá ve své interpretaci odhaluje nábožensko-spirituální, společensko-politické a ekologické orientace díla. Celá výstava sice vyznívá spíše temně a bezvýchodně, ale jak autorka upozorňuje, je třeba se podívat i na umělcova další díla, případně na rozhovory s ním, v nichž rozvíjí myšlenku, zda všechno není jednoduše jinak, zda zem není přeci jen placatá, a jde tedy udělat i nemožné a nepropadnout se do beznaděje.

Všichni jdeme bosí v písku

V jednoduché audiovizuální instalaci v Galerii města Blanska András Cséfalvay promlouvá o minulosti a budoucnosti. Tři synchronní videoprojekce, v nichž rozpoznáme autorův typický rukopis – kontrastní 3D animaci barevně laděnou do hnědo-šedo-okrových tónů staronového šerosvitu–, jsou umístěny ve středu zatemnělého výstavního sálu. Ozvučeny jsou anglicky čteným textem, který je česky vtitulkován do obrazu. Projekce diváka v patřičné vzdálenosti ze tří stran obklopují, ten potom může snadno vplout do vyprávění tří princů o třech pokušeních.

Princové jsou kostry. Představují starý svět.

Z pláten na nás pokyvují tři vymodelované 3D lebky: berberský lev, Velociraptor mongoliensis a americký orel bělohlavý. Vyprávějí o světě kolem sebe, o pokušeních, kterým byli vystaveni, o selhání, poušti, smrti. Lev jako mysl, která přichází dokázat naši odvahu, velociraptor jako duše mluvící o důležitosti trpělivosti a opatrnosti, orel, představitel srdce, připomíná důležitost potlačení vlastního já. Mluvící lebky posouvají křesťanské metafory o ďáblových pokušeních směrem k současnému jazyku člověka. Ale ne ve smyslu bezduchého přenosu reálií do dobového prostředí, vše je velmi rafinované. Je to jako krok k porozumění světu, který se od počátku, od dob Krista, proměnil v tom, jak jej popisujeme a následně čteme. Ale ve vnímání, v tom, z čeho vycházíme a kam směřujeme, zůstává stejný. Doslovně i přeneseně je stejné to, že hledíme tváří v tvář poušti, vnější i vnitřní, tak jako tehdy. Tehdy lokálně a skutečně, dnes, alespoň v západním světě a jen prozatím, je poušť (mluvíme-li o té vnější) znakem, kterému je bez přímého prožitku často těžké porozumět.

Zatímco v obraze je Cséfalvay minimalistický, velmi silný a přesný je i v textu a v jeho dramaturgii. Ve výběru slov, ve způsobu, jakým slova vynechává, i ve zkratce vytváří působivý prostor pro diváka. Nechává ho uplést si ze znaků a audiovizuálních náznaků to, co zrovna potřebuje nebo prožívá. Dokážu si zde představit celou škálu různých pochopení a následných prožití díla – podle nábožensko-spirituální, společensko-politické a ekologické orientace, množství a různosti informací, ale i dle času stráveného kontemplací nad dílem. V kontextu křesťanství, které nám nabízí název výstavy, bychom zde mohli zmínit to, že na počátku bylo Slovo. To Slovo bylo Bůh. Nyní je na nás, abychom si připomněli, že je právě na nás, jak se slovy dnes naložíme. Tento princip, přítomný i v dalších dílech Andráse Cséfalvaye, je připomenutím toho, že je (i není) jedno, co si myslíme, a v tom spočívá naše svoboda. Procesy, v nichž nás víra v pravdivost výroků od svobody odvádí, je třeba pochopit, abychom je mohli překročit jako svazující. Nejde o to planě zpochybňovat vše řečené. Jde o uvědomění si toho, co nám naše mysl jako nástroj umožňuje.

Je (pro mne) vrcholně znejisťující si ve 21. století připustit, že je například Země plochá. Tuto pravdu jako myšlenkový konstrukt umělec v jedné ze svých přednášek vysvětluje videoukázkou fiktivního rozhovoru s Wittgensteinem. Na výstavě v Karlin Studios však nabídl začátečnický level hry: Je Pluto planeta? Tato hra je nesmírně zajímavá. Hra, v níž si něco myslíme, říkáme a píšeme, že něco je pravda, a před vším ostatním zavíráme dveře, je hrou o svobodě mysli.

„Rozdílnost je vždy jen částečným věděním,“ říká třetí princ – nový pták, orel.

Jednou z otázek je: kde leží to, co nám není rozdílné?

„Společně všichni jdeme pouští.“

„Všichni jdeme bosí v písku. A všichni vnímáme žár.“

A z minulosti k nám přichází síla sdíleného. Kristus byl na poušti čtyřicet dní sám. A když se vrátil, učil o společenství. Neustálý pohyb, dovnitř a ven. Pouto k západnímu, racionálnímu myšlení a materialistickému pohledu na svět umělec propojuje s odkazem na duchovní nauky křesťanství. Ten ale, podobně jako vědu, v reálném životě oklešťujeme na nezpochybnitelná fakta a hmatatelné pravdy. S nimi pak manévrujeme a argumentujeme. Stejně tak bychom je ale mohli použít jako prostředky k pochopení.

Co si tedy počít s odkazem čtyřiceti dnů na poušti, kde „past is future“? Věci jsou zde viděny jako bezvýchodné. Zdá se, že je pozdě. „Všechno: poušť k nám promluvila a dostala se nám pod kůži, do našich myslí, do naší duše a do srdce.“

Ve druhé místnosti se nachází další potemnělá instalace, na projekci je mírně osvětlená noční krajina, noční zvuky, klid bez lidí… možná jen noc. Možná. A pohybujeme-li se v materiálním světě a ve světě pravd vycházejících ze smyslové zkušenosti, skutečně „zemřeme v poušti“, která se přibližuje každým rokem o několik centimetrů.

Přes všechny tyto úvahy výstava spíše uklidňuje, než zneklidňuje. Skutečnost, že sdělení umělce o současném světě nepůsobí skrze zdrcující fakta, jež nás paralyzují (a jak píše v knize Being ecological Timothy Morton: „uvádí nás do stavu posttraumatického stresového syndromu, v němž nejsme schopni dělat nic“), ale že divákovi nabízí možnost pohled zcela převrátit a přetvořit, a tak pro záchranu světa něco neskutečného, nepředstavitelného udělat, je zábleskem, v němž současné umění nalézá svůj smysl a aktivizuje. Tak rozhodnutí mladého Andráse, který mohl být vědcem, ale stal se umělcem, protože „umění je prostředek, kterým je možno mluvit o věcech otevřeněji“ (zde vycházím z rozhovoru s umělcem), působí smysluplně a nadějně.

Konktrétně u této výstavy je Cséfalvayovo „laškování s obratem“ pro diváka poněkud skrytější, celá výstava vyznívá spíše temně a bezvýchodně. Je třeba prostudovat umělcova další díla, popřípadě rozhovory s ním. Ale i takové temnější dny zkrátka přicházejí a je jednodušší prožít je s uchechtnutím se „co když ta Země je opravdu placatá, všechno je jinak, a jde tedy udělat nemožné“, než propadnout, podlehnout beznaději. Po bolestné vzpomínce na pohlcení pouští, na selhání, při pohledu na instalaci v hlavním sále… přichází v druhé místnosti klid. Možná bez nás, možná jako poslední čas pro nás, čas tolik potřebný k usebrání se a k záchraně světa. Aktivistické umění, jak bychom je nehledali, které nabádá k vnitřnímu pohybu.

András Cséfalvay / 40 Days in the Desert / Galerie města Blanska / Blansko / 25. 5. – 7. 7. 2019

Foto: Jan Kučera