Výzva karet na stole

V posledních letech jsme několikrát zažili pocit podivné jasnozřivosti. Aktéři, kteří mlžili o svých skutečných záměrech, najednou odhodili plášť. To, o čem se dalo donekonečna spekulovat, bylo najednou nad slunce jasné a karty, které byly skryté, najednou bouchly o stůl: Blafování skončilo.

Nejprve jsme tento pocit zakusili vyhlášením války na Ukrajině. Najednou bylo vidět, že ruský záměr je jednoznačně imperiální a nepřátelský, a jakékoliv omlouvání ruského vměšování se do politiky i společnosti okolních států se stalo univerzálně a jednoduše odsouditelné. Po necelých dvou letech následoval útok Hamásu 7. října a následná brutální odpověď Izraele a od té doby sledujeme destrukci Pásma Gazy a vraždění jejího obyvatelstva v přímém přenosu. Naposledy jsme pak bouchnutí karet slyšeli při inauguraci Donalda Trumpa a ti, kdo odhodili plášť, tentokrát byli superbohatí majitelé online platforem. Vedle „starých známých“ broligarchů, jako jsou Elon Musk, Mark Zuckerberg a Jeff Bezos, se odhalil naplno i CEO Googlu Sundar Pichai: Najednou není pochybnosti o tom, komu přísahali svoji věrnost.

Motiv karet se v současném umění periodicky vrací, často ve formě experimentování s formou tarotů a poznávání budoucnosti, ale stále větší prolínání herního designu a umění přináší i jiné podoby a témata. Vezměme si za příklad Ultimate Spread Logics od Filipa Hauera a Philippa Kolycheva, který tarot ironizuje. Banalita, doslovnost a bizarnost jejich karet jsou záměrné. Karty jsou naopak dle chladné kapitalistické logiky na konci výkladu kvantifikovány a z vypočteného (záporného) skóre se dozvíme, která z vyobrazených krizí nás sejme a jak moc. Nemáme před sebou tajemství, ale jen bizarní podoby násilí, vykořisťování a mocenské fantazie zprostředkované skrze nejnovější trendy a technologie.

Filip Hauer – Philipp Kolychev, Ultimate Spread Logic, 2024.

Také metafory z pokeru slýcháme relativně často (nejen v kontextu umění): idiom „jít all in“ (vsadit vše na jednu kartu) je součástí neoliberálního hustlu a výrok „you don’t have the cards right now“ („teď nemáš správné karty“, pozn. red.) jsme slyšeli od Donalda Trumpa, když se snažil Volodymyra Zelenského zahnat do kouta na jednání v Bílém domě. Kapitalismus je s hazardem hluboce provázán nejen skrze burzovní dynamiku sázek na nejistotu a v individualizovaném neoliberalismu jsme do role hazardních hráčů postaveni všichni. Neviditelnost karet v ruce, blafování a dorovnávání sázek nebo i podvádění produkuje „mlhu války“. V této mlze neznáme taktiku ani karty protihráče, jediné, co vidíme, je, kolik peněz kdo má a jak je sází. S atmosférou nejasných záměrů, psychologického tlaku a nerovného kapitálu jsme v pozdním kapitalismu dobře obeznámeni a stejně tak víme, že prohrát lze vše. Na rozdíl od pokeru, jehož pravidla všichni u stolu znají, kdy vyložení karet přichází na konci kola, si my uvědomujeme pouze, že kromě pomyslných karet protivníka zdaleka neznáme ani pravidla. Karty jsou vyloženy jako akt totální dominance hry i pravidel a my jsme v tuto chvíli tlačeni do reaktivní aktivistické pozice.

Pokud vyjdeme z Poetiky kódování Nadima Sammana, představuje věk karet na stole zcela jinou estetickou výzvu. Kritika neprůhlednosti algoritmů, produkce závislosti a dohledu není asi už pro nikoho novinkou, hezky to ukazuje Vladan Joler ve svém videu New Extractivism, kde neúprosně zobrazuje mocensko-topologickou povahu sociálních sítí. Máme vhled do jejich rozvržení a funkcí, vidíme efekty cílených reklam a prodeje dat – máme před sebou Jamesonovu kognitivní mapu. V momentě vyložení karet na Trumpově inauguraci se v metaforickém podsvětí zjevuje jeho vládce. Jinými slovy, ačkoliv jsou platformy a motivace jejich vlastníků dlouhodobě analyzovány a kritizovány, inaugurací dostala kritika nový rozměr.

Pokud se máme bavit o analýzách a práci se sociálními sítěmi, můžeme se podívat, jakou proměnou prochází umění, které operuje v médiu sociálních sítí. Nedokážu zde nabídnout objektivní souhrn všech přístupů a jejich proměn, ale pokusím se vystopovat jisté tendence. V „klasickém postinternetu“ umělectvo zkoumalo způsoby interakce online, hackovalo vzhled a funkce sítí a estetizovalo jej. Autorstvo z první půlky desátých let jako Laimonas Zakas aka glitchr, F.A.T., Molly Soda, Rafaël Rozendaal a mnoho dalších působilo outsidersky a tématem byla rodící se identita netizenství: tematizovaly se vzhledy interface, konstruovaly se podivné persony a tématem byla spíše platforma jako médium. Připomeňme rozbíjení Facebooku, které glitchr prováděl skrze Unicodové znaky. V této době vzniká též online bienále Wrong.

Od konce desátých let ale pozoruji spíše útlum tohoto mediálně specifického žánru. Souvisí to též s přesunem aktivity z Facebooku a Tumblru na Instagram a Tiktok. Instagram je mnohem víc vizuální, ale oproti Facebooku má menší možnosti interakce. Mnoho umělců a umělkyň, kterým Instagram nestačí coby portfolio, se tedy namísto dekonstrukce interakcí obrací k afektivitě nalezeného obrazu – jako například Nick Vyssotsky nebo Crisis Acting – anebo k tvorbě memů jako Jaakko Pallasvuo aka Avocado Ibuprofen. Další forma, která se zkoumá, je influencerství: zde namátkou připomínám Brada Troemela, který začal vytvářet kritické videoeseje doprovázené shitpostováním, nebo Jakuba Polácha, který vytváří ambivalentní videokoláže asistované AI, které systematicky tematizují české a slovenské mikrocelebrity a politické influencerstvo.

Sociálněsíťové umění má jisté prvky subkultury a zároveň se prolíná s avantgardními meme accounty. Právě memy se též v první půlce desátých let přesouvají z fór na Facebook a Instagram a procházejí formální i obsahovou proměnou: přibírají vrstvy ironie, stávají se komplexnějšími a absurdnějšími. Rozmazává se hranice mezi tvůrci a tvůrkyněmi memů a uměleckou scénou. Zároveň se rodí postava autora či autorky. Memy byly do té doby anonymní, tvořené skrze nekonečné iterace na imageboardech typu 4chan nebo fórech reddit. Autorství přináší kromě vyhraněného stylu taky politizaci a vedle alt-right memů s Pepe the Frog se tak šíří i queerness, levicové a antiautoritářské postoje, na které platformy často reagují mazáním příspěvků i celých účtů anebo shadowbany (příspěvek nebo účet není smazán, ale není viditelný pro ostatní). Weird Facebook meme scéna čelí neprůhlednosti algoritmů a nečitelnosti majitelů platforem prakticky od začátku skrze protesty a provokace, stále silněji a častěji se situuje doleva v opozici vůči alt-rightovému hnutí.

Kdo se již delší dobu zajímá o politiku v online prostoru, si samozřejmě všímá příklonu platforem k neokonzervativním postojům a zálibě v rozdmýchávání politických vášní. Kauza Cambridge Analytica odhalila, že sbíraná data je možné využít k vysoce sofistikované politické manipulaci na masové úrovni. Mainstreamové sociální sítě se též postavily velice laxně k boji s dezinformacemi, které se skrze ně začaly šířit bezprecedentní rychlostí. A poslední vývoj ukazuje, že zbroj odhodily zcela a ignorují stále sílící dezinformační scénu. Obětí fact-checkingu se stávaly například i ověřené informace o covidu-19. Mark Zuckerberg stanul v roce 2018 před americkým kongresem, kde se zodpovídal z neprůhledného zacházení s uživatelskými daty a ohrožování demokracie. Sociální sítě se staly nesymetrickým politickým bojištěm. Když v roce 2022 Elon Musk koupil Twitter, polevil z kontroly ultrapravicového extremistického obsahu a přestal blokovat boty. Od té doby pak platforma přejmenovaná na X zažívá masivní exodus, což s sebou nese mnohé otázky, zejména pro novináře a novinářky, kteří na něj dlouho spoléhali.

Právě úpadek Twitteru (respektive X), který využívala tradiční média a sloužil jako oficiální komunikační kanál řady státních institucí, podnítil novou vlnu uvažování o roli sociálních médií. Sociální média se stala agorou, ale zároveň nastavovala pravidla hry, zaváděla cenzuru a vytvořila nový druh dohledu. Velká část mezilidské komunikace byla privatizována. Odchod ze sociální sítě je stále individuální záležitostí, a pokud se nepřistoupí k systémovým řešením, bude znamenat narušení sociálních vazeb. Pro umělectvo znamená odchod ztrátu portfolia i možnosti skrze něj networkovat a spíše funguje jako jakési mučednické aktivistické gesto. Rozloučení coby manifest je pak sdílen ostatními ve víře v solidaritu.

Avocado Ibuprofen (Jaakko Pallasvuo), meme, Instagram Avocado_ibuprofen, 12.11. 2024.

Jak tedy fungovat jinak? David Graeber a David Wengrow v knize Úsvit všeho definují tři základní svobody: svobodu odejít, svobodu neuposlechnout a svobodu vytvářet či měnit společenské vztahy. Umění mělo vždy moc vytvářet enklávy svobodné tvorby a ukazovat jiné světy. Nedávná návštěva Valochovy sbírky v Pražákově paláci Moravské galerie pro mě byla obzvlášť dojemná: Kolektivní tvorba rozprostřená skrze dopisy, citlivé performance a instrukce napříč železnou oponou vyjadřovala jakési kolektivní snění, hru a optimismus. V současné době dočasně unikáme na ravy, které se odehrávají mimo města anebo v jeho skulinách. Malíři a malířky jako Šimon Sýkora, Štěpán Brož či Kateřina Kábová zobrazují idylku toulání se a bezčasého lelkování, z digitálního prostředí můžeme též připomenout Thea Triantafyllidise a jeho Pastoral.

Pokud jsme byli donuceni hrát hru s cinknutými pravidly, je možné změnit strategii, upravit pravidla anebo přestat hrát? Tváří v tvář kartám na stole potřebujeme estetizovat a znovu promýšlet, co pro nás znamenají platformy, internet, sdílení, ale i socializace a komunikace jako taková. Bylo by ale škoda se pokusit o návrat offline a vylít tak vaničku s dítětem. Dovolím si tedy na závěr několik konkrétních návrhů. Asi nejsnadnější, co je možné udělat, je zajímat se o vlastní digitální stopu a participovat na menších a uzavřenějších skupinách, což sice přinese nové podoby lokálnosti, ale může působit elitářsky. Aktivistická pozice spočívající v hackování a nabourávání platforem je vždy možná. Dál se můžeme poohlédnout po transparentnějších a etičtějších platformách jako např. Mastodon a vytvářet kolektivní tlak, aby se přesouvala i širší infrastruktura uměleckého světa. S tímto krokem můžeme též budovat větší povědomí a konsenzus o etice fungování v platformách. Nebo můžeme považovat sociální síť a platformu za uměleckou formu a otevřít ji hře a experimentům. Vyžaduje to samozřejmě, abychom více přijali programování a vývoj aplikací jako uměleckou praxi. Na úrovni umělecké produkce má smysl využívat Creative Commons, trvat na demokratičnosti dat a bránit projekty jako Internet Archive. Chtějme internet takový, jaký měl být původně: demokratický, otevřený, zábavný a poučný.