Marie Lukáčová: 3D je totální zbraň

Po rozhovoru s Pavlou Malinovou publikujeme rozhovor s další finalistkou letošní Ceny Jindřicha Chalupeckého – s Marií Lukáčovou –, který tentokrát vedly Hana Janečková a Anna Remešová. Otázky se pochopitelně týkaly převážně témat, se kterými ve svých videích Lukáčová pracuje, ale přišla řeč i na praxi 3D modelování, na roli umělecké tvorby v prostředí aktivistické scény a na zkušenost členství v různých kolektivech.

Marie Lukáčová, Moréna Rex, 2019, záběr z videa

Anna Remešová (AR): Jak sama vnímáš tematickou kontinuitu ve svých pracích?

Když bych měla svou práci reflektovat zpětně, mám pocit, že se jedná o jeden příběh. Každé video navazuje na to předchozí. Na škole jsem řešila hodně architekturu, pak společně s Jakubem Ročkem jsme se zabývali obecně vědou a vědeckým poznáním, ale od toho jsem brzy upustila. Víc mě zajímalo, jak vědu využít a s její pomocí tvořit lepší svět. Můj přístup byl hodně naivní, což je dneska možná taky, ale už se na to dívám jinak. Zároveň jsem si začala uvědomovat, jak je pro mě důležitý narativ, v každém videu jsem pracovala s příběhovou linkou, na což jsem se nakonec zaměřila především a experimentovala jsem s příběhy a s tím, jakým způsobem se doplňují s obrazy.

Zároveň jsem začínala jako malířka, později jsem se orientovala hlavně na psaní a vytváření příběhů a autorských knížek, až jsem nakonec skončila u videa. Později, když už jsem pracovala spíše samostatně, začaly být mé věci více sociálně kritické a odrážely aktuální společenská témata. Když se dnes koukám na svá videa, která jsou stará třeba dva roky, tak vidím, že už nejsou příliš aktuální, ale to mi nevadí. Video mě právě přitahuje tím, jak je krátkodobé, nehledám v něm žádnou auru nedotknutelnosti.

AR: Když mluvíš o příbězích přítomných v tvých dílech, jaká je jejich role? Co za nástroj je příběh ve tvém videu?

Ještě před tím, než jsem měla dítě a byla jsem víc aktivistka, tak jsem dost rozlišovala, jestli pracuju spíš aktivisticky a video je tvořené třeba pro Facebook, nebo jestli dělám svou volnou tvorbu. V tom druhém si dovolím víc, můžu zde pracovat se složitějším příběhem, který chci odvyprávět. Mně se například hodně zdají sny, ze kterých vycházím. Takové sny mají nějaké znaky, nejsou úplně surrealistické, já je pak propojím s nějakou sociálně kritickou rovinou a vytvořím takovou kombinaci všeho, kterou se snažím audiovizuálně zprostředkovat. Výsledkem není film, je to jiný formát, chci především zprostředkovat nějakou emoci.

Marie Lukáčová a Jakub Roček, výstava Píliře konfliktů v Galerii UM, 10. 3. – 15. 4. 2017. Foto: Peter Fabo

Hana Janečková (HJ): Jde třeba o narušení určité konvenční formy vyprávění? Jaká mají tvoje videa jiné cíle kromě evokování pocitů? Můžeme si to například ukázat třeba na instalaci, kterou jsi do galerie UM připravila společně s Jakubem Ročkem a kterou tvořil trojúhelník videí, jež návštěvník obcházel. O co šlo v této spolupráci?

Tato instalace – stejně jako celá spolupráce s Jakubem – byla určitá laboratoř. Trojúhelník tvořily tři různá videa, která odrážela konkrétní vědecká témata, kterým se v té době Jakub věnoval. Dnes je pro mě mnohem víc důležitá vizuální stránka, kterou se snažím různě narušovat. Vytrhnout diváky z nějakého vizuální úzu.

AR: Začala jsi třeba pracovat více s fragmentarizací obrazu?

Ano, určitě. Dalo by se říct, že v tomhle mi pomohlo moje členství v různých kolektivech (Ateliér bez vedoucího, Čtvrtá vlna, Socialistická solidarita). Každý člen uskupení má totiž nárok na svoje pochopení problému, ale přesto v klíčových otázkách dojdou jako kolektiv k určité odpovědi. Specifická pro mě byla hlavně zkušenost spolupráce v Ateliéru bez vedoucího, kde jsme se tím hodně zabývali a sledovali jsme, jak lze fungovat v rámci skupiny. V určitém smyslu to pro mě bylo natolik důležité, že to ovlivnilo i způsob mé vlastní tvorby a začala jsem například více fragmentarizovat obraz ve videu. Souviselo to se zkušeností toho, kdy se jedinec stane kolektivem. Musíte se umět napojit na spoustu lidí najednou a věnovat tomu pozornost. Skrze svůj výzkum se snažím podobně pracovat s danými tématy a napojovat se na různé formy animace, které pak používám. Podobné je to i s příběhem a jeho vztahem k postavám ve videu nebo naopak. Dochází tak k narušení nějaké konvenční struktury.

AR: Je tohle také důvod, proč ve videích pracuješ většinou se svými přáteli?

To spíš vychází z mého omezeného rozpočtu. Kdybych na videa měla víc peněz, tak bych asi oslovovala spíše lidi na ulici, kteří by mě zaujali. Ale také mě baví pracovat s kamarády, beru to i jako takovou příležitost k tomu se s někým seznámit. To asi není moc profesionální přístup, ale v tomto smyslu mi přijde dobré se příliš neprofesionalizovat.

Marie Lukáčová, Gizd i Zgarb, 2017, záběr z videa

HJ: V některých videích – jako například ve videu Oddcher’s Eco Trip, které bylo vystavené na výstavě Civilizace na rozcestí ve FUTUŘE – jsou patrné přátelské vazby mezi lidmi, kteří ve videu účinkují. Může to odkazovat k nějakému komunitnímu společenství žen, o kterém píše v souvislosti s dějinami čarodějnictví Silvia Federici?

To je spíše intuitivní. Nejdříve jsem totiž hledala nějaké tělo, které by nebylo úplně konvenční, až jsem zjistila, že tělo, které hledám, mám sama. Proto v posledních videích vystupuju i já. Nechtěla jsem ale stát před kamerou sama, došlo mi, že každý správný raper má ve videích svou crew. A když sledujete dlouhodobě jejich blogy a vlogy, tak začnete rozeznávat, kdo je ve videu kdo, jakou má funkci atd. Intenzivně teď pracuju na založení holčičí rapové crew.

HJ: Chceš se sama dostat více do raperské komunity?

Zatím na to nemám úplně sílu, ale snažím se videa dělat tak, aby oslovila i lidi, kteří rap sledují. Největšími kritiky jsou moji studenti ze střední školy, kde učím. Ale snažím se zkoumat i českou a slovenskou rapovou scénu a hledat třeba kritické raperky. Myslím, že jich moc není a že se z raperů čím dál víc stávají chodící reklamy. Jasně, často se v jejich textech odráží stav společnosti a určitá sdílená deprese, ale podle mě je potřeba křičet o mnohem konkrétnějších věcech. O tom, jak jsme se do té deprese dostali.

Marie Lukáčová, Oddcher’s Eco Trip, 2018, záběr na instalaci v rámci výstavy Civiliazace na rozcestí v Centru pro současné umění FUTURA, 4. 12. 2018 – 17. 2. 2019. Foto: We Give You Good

HJ: Pracuješ kriticky i se samotným formátem rapu? Například v posledním videu – Magie v době konjunktury, která je právě k vidění v galerii Kostka – je patrné, že rapuješ úplně jinak než klasičtí rapeři, že tvůj rap má daleko do machistického výrazu.

To může být do velké míry dané i tím, že to moc neumím (smích). Ale ano, v tomto videu třeba rapuju tak, že stojím v kuchyni u notebooku a čtu z něj text, jako kdybych četla recept. Myslím, že se dá rapovat různými způsoby a já se pokouším najít nějaký, který by nebyl machistický. Snažím se třeba udělat písničku, kde by zazněl text „co bys dělal, kdyby tvoje máma rapovala“, ale pořád se mi to s ničím nerýmuje. Mám pocit, že každý druhý raper mluví o své matce, ale právě tím macho adoračním způsobem, že „matka je prostě žena, u které pro něj nejede vlak, protože se pro něj obětovala“. Já se ale pokouším nevystupovat z role, která je mi vlastní. Jako žena, která žije v Malešicích, na kraji Prahy, málokdy vyjde ven z domu, protože balení se na cesty s malým dítětem je dost náročné a bolí mě z nošení záda, a když už vyjdu, tak je to hodně bolestivé. Ale i já můžu mít svůj hlas. Nechci, aby to znělo aktivisticky, ale je pro mě důležité budovat „coolness“ i jinde, než kde je to „cool“, například v kuchyni.

HJ: Co se v té kuchyni ve videu Magie v době konjunktury odehrává?

Děláme si tam snídani. Souvisí to s jedním větším projektem, jehož další část bude vystavená teď v galerii Kurzor. Jde o mikropříběh ženy, která přijde pozdě do práce, protože dlouho snídala.

HJ: Výstava v Kostce je také plná zvířat, která vstupují i do videa. Je tam lev, kráva…

A taky blecha. To jsou takové intuitivní obrazy nadcházející katastrofy. Animace, která je ve videu nebo na stěnách, právě vykresluje katastrofu přírody, která podle mě přijde. Týká se to jak vyhynutí některých zvířat, tak i jejich přemnožení. Například blechy se hodně přemnoží. Na některých místech se objevují medvědi, kteří migrují do vesnic, u nás ale budou představovat ekologickou katastrofu blechy. Protože jak v zimě tihle paraziti nevymrznou, tak budou všude. My jsme je měli u nás doma před měsícem. A nejsou to jenom blechy, ale týká se to třeba i vší.

Marie Lukáčová, výstava Magie v době konjunktury v galerii Kostka, 15. 2. – 7. 4. 2019. Foto: Tomáš Souček

AR: Budeš i v Kurzoru pokračovat s tématem bank a jejich rolí v současném společenském systému, což je jeden z motivů, který zazní v písni v tvém aktuálním videu?

Ano, tomu se teď chci věnovat primárně. Finanční tok a role bank je úplně zásadní i pro naše přemýšlení o nějaké možnosti změny. Je to úplně abstraktní věc, která má ale například ohromný dopad na podobu krajiny. Chtěla bych ale také řešit to, jaké existují třeba alternativní měny. Teď mezi ně patří například zpětný formulář – například když se svezeš taxíkem, tak ti daná aplikace strhne peníze, ale dýško není klasické dýško, ale počet hvězdiček, které taxikáři dáš a který vytváří vztah mezi tebou a jím. On je na tebe třeba milý a hodný, ale ve skutečnosti se bojí, aby se mu nesnížil rating. Takové ohodnocení se stává určitou alternativní měnou, protože taxikář je pak spokojený podobně, jako kdyby dostal peníze navíc.

AR: Jak uvažuješ o své práci po zkušenosti s tvorbou videí pro Čtvrtou vlnu?

To byla podstatná zkušenost. Člověk zjistil, jak komunikuje a jak fungují sociální sítě. Na jednu stranu je Facebook samozřejmě hrozně nebezpečná platforma, není volná a shromažďuje informace, ale zároveň dost pomáhá tomu samotnému videu. Video je ohromně emancipační nástroj, každý může dělat videa a otevírat diskuze. I lajky jsou důležitý, ale popravdě je dost těžké zjistit, jaký dosah to opravdu má. Na druhém pólu stojí moje umělecká videa, která sice dávám online, ale to je spíš praktická věc, abych je mohla posílat skrze odkaz. Mnohem důležitější je, jak funguje to které video přímo v galerii. Aktivistická videa jsou oproti tomu hodně omezená, musí mít určitou formu, určitou délku…

Živa, 2018, záběr z videa

AR: A jak jsi se sama dostala k feminismu?

To přesně nevím. Studovala jsem na FaVU, kde jsem potkala Dominika Formana, který mě dostal do Socialistické Solidarity. Tak se ze mě stala socialistická aktivistka, jeden čas jsem byla i komunistka, a postupně jsem se začala dostávat k různým tématům, i k feminismu. Pak přišla Hana Kuncová, která se zrovna vrátila z Kanady, a řekla, že tu chybí platforma, která by na různé feministické otázky poukazovala, a my se daly dohromady s Evou Svobodovou a Martinou Smutnou. Do té doby jsem feminismus nijak explicitně neřešila, spíš jsem ho měla v balíku celkové revoluce. Teď zpětně si uvědomuju, jak jsem byla naivní. Když jsme šly s holkami do Radia Wave mluvit o Čtvrté vlně, tak jsem si ráno vyhledávala, jaké jsou vlastně ty jednotlivé vlny feminismu. Bylo to na začátku hodně intuitivní.

HJ: V uměleckých videích si třeba můžeš dovolit jít o do méně populárních feministických témat, jako je polyamorie nebo čarodějnictví… Je to tak?

Ano, ale nevnímám čarodějnice jako výhradně feministické téma, pro mě zosobňují i něco jiného, určitou formu odplaty. Že mi třeba někdo něco udělá a já ho začaruju. A pak se mi uleví. Je to takový feminismus na druhou, a self-care.

Moréna Rex, 2019, záběr z videa

HJ: A co dělají čarodějnice v bankovnictví?

Pro mě je finanční investování takové čarování s tím, kam se pošlou peníze, aby mi něco vydělaly. Ani nevím, čí je to pak všechno zodpovědnost. Když se třeba investuje do těžby uhlí… Funguje to tak, že máš určité portfolio, na kterém máš třeba deset milionů korun, a to je rozdělené do několika složek, z nichž každá reprezentuje jinou věc. Jednak tam jsou takové stabilní věci jako zlato, ale potom i takové, které můžou rychle spadnout. Podobně si vytváříš i své portfolio, podle toho, kolik chceš maximálně utratit. To pak ale znamená, že část třeba investuješ do stavby větrných elektráren a část zase do uhlí, a to mi přijde signifikantní. Investuješ všude, protože chceš zisk. A tu magii vidím v tom, že ty něco uděláš, něco zainvestuješ a v reakci na to se zničí třeba celý prales.

HJ: Proč si k těmto nebo podobným příběhů vybíráš prostředí současného kapitalismu – ať už je jím showroom kuchyní, nebo prodejna elektroniky v Palladiu? O čem vypovídají tato pozadí?

Jde o určitou strategii při výběru komunikačního kanálu. Je to vizuální jazyk, kterým mluví nebo chce mluvit velká spousta lidí. Výstava v Palladiu byla reakce na zadání „umění ve veřejném prostoru“ a vyhovovalo mi, že je to výstava, která se obejde bez galerijní instalace. A krásná designová kuchyň má být zase takové příjemné prostředí, které je čisté, nové a zároveň evokuje domov nebo kuchyni, kterou každý chceme. A já pak takové prostředí naruším rapem, který tam nesedí, a mluvím o tématech, která nejsou tak příjemná na poslouchání. Abych o nich ale mohla komunikovat, musím použít nějaký komunikační úzus, na kterém jsme se všichni shodli. Kuchyně je nějaká sdílená skutečnost, která je pak snáz uchopitelná pro většinové publikum.

Instalace videa I become a man who I love to be with v obchodě Euronics OC Palladium, Fotograf Festival, 4. 10. – 3. 11. 2017. Foto: Dita Havránková

AR: Zeptala bych se ještě na samotnou formu tvých videí. Zajímalo by mě, jak jsi začala pracovat s 3D modelováním a jestli je těžké se s tím naučit pracovat?

Já vlastně moc modelovat neumím. Jak je video totálně emancipační prvek, tak 3D modelování je totálně nebezpečný prvek. Protože určitým způsobem láme realitu. 3D používám pro zhmotňování svých snů, ale nemám ambice tím vyvažovat realitu, nechci, aby to vypadalo reálně. Dneska se programy na 3D modelování velmi rychle zlepšují a realita pak bývá těžko rozeznatelná. Ani předměty se už dneska nefotí, ale rendrují.

Každopádně si nemyslím, že je těžké naučit se 3D modelování. Dá se to odkoukat i z Youtube tutoriálů, ale pořád je dobré mít na paměti, že 3D je totální zbraň. Za deset let oko nerozezná rozdíl mezi 3D a realitou. A fake news budou úplně běžná věc, protože bude možné důkaz vymodelovat. To je fakt nebezpečné.

HJ: Třeba se oko naučí s tím nějak kriticky pracovat a bude umět porovnávat s tím, co bylo předtím. Třeba se vyvine zase nějaká jiná schopnost, která to bude umět rozlišovat.

Já si myslím, že se oko bude zlepšovat, ale že tělo obecně zaostává za technologiemi. Je možné se zlepšovat, ale strategie vizuálního obrazu je čím dál geniálnější a je velmi jednoduché oko ošálit.

HJ: Třeba se pak rozvinou jiné smysly jako vůně například. A budeme komunikovat skrze vůni.

AR: A jak se připravuješ na finální výstavu Ceny Jindřicha Chalupeckého? Už víš, s jakými tématy budeš pracovat?

Budu pokračovat v rapu, cash flow a bankovních investicích.

---

Marie Lukáčová (1991) se narodila v Opavě, v roce 2015 absolvovala bakalářský program v Ateliéru malířství 1 na brněnské FaVU. V témže roce nastoupila na magisterský program do Ateliéru supermédií na pražské UMPRUM. Věnuje se propojením 3D animace s médiem dokumentu a inscenovaného videa. Ve své práci reflektuje sociální problémy spojené s určitými typy urbanismu, genderovou vyhraněností nebo s projevy pozdního kapitalismu. V minulosti byla členkou kolektivů Socialistická solidarita, Čtvrtá vlna a Ateliér bez vedoucího a věnuje se také tvorbě aktivistických videí, ve kterých převážně tematizuje diskriminaci založenou na principech patriarchátu a sociální nerovnosti. V současnosti vyučuje multimediální tvorbu na soukromé střední škole Arcus.