Kinke Kooi: Každý stud je politický, i když se týká krásy

Pojďme začít otázkou po vztahu umění a krásy – teoretička Ana Teixeira Pinto připravuje publikaci o antipolitickém obratu v umění, pro který je krása důležitým tématem. Umění i krásu spojuje něco velmi specifického: naše touha tyto kategorie zničit a zpochybnit, obě jsou zároveň politické. Jak přemýšlíte o kráse vy? 

Když jsem učila, pozorovala jsem, jak mladé dívky chtějí kreslit hezké dívky, ale když si uvědomily, že jsou na umělecké škole, udělaly těm hezkým dívkám modřiny a slzy, které jim stékají po tváři… A opravdu jsem viděla, jak tyhle ženy bojovaly s krásou, protože historicky se od nás očekávalo, že budeme krásné – to je naše jediná role. Ale pokud jste krásná, jste samozřejmě považována za naivní a hloupou. Každá žena tedy bojuje s touhou být krásná a zároveň cool, zažíváme neustále velkou ambivalenci. Proto v momentě, kdy se rozhodneme, že si zasloužíme malovat skutečnou krásu, stává se to velmi politickým a emocionálním prohlášením. Zdá se, že svět se bojí krásy, protože vidíme jen ošklivost a destrukci, a dokonce i kreativita je většinou chápána v rámci destrukce, ne jako uzdravení a budování. Protože to by bylo považováno za „ženské umění“: proto je krása tak politická!

Ano, vaše estetika je extrémně feminní. Zajímá mě právě vztah mezi ženskou/feminní a feministickou estetikou. Co primárně formovalo váš vizuální jazyk? Jak jste se ve své umělecké praxi dostala k těmto feministickým otázkám?

Vysokou školu jsem dokončila v roce 1985 a zhruba v té době jsem začala brát umění opravdu vážně. Poprvé jsem si to uvědomila, když se učitel dějepisu zeptal: „Jak vzniklo umění?“ Vysvětlil nám, že to bylo tehdy, když muži malovali na stěny obrazy své kořisti, aby se k ní přiblížili. Byla jsem šokovaná, tak jsem se ho zeptala, co dělaly umělkyně… A on odpověděl: „Možná zdobily hrnce a pánve.“ Byla jsem v šoku. V tu chvíli jsem si pomyslela: „Bože, měla bych být opravdu opatrná, pokud jde o očekávání toho, co je umění, protože možná jsou hrnce a pánve úžasné! Možná i tkaní, které má velmi složité geometrické vzory!“ A později se přišlo na to, že příběh, že umění vynalezli pouze muži jako lovci, je třeba změnit: Na stěnách nemalovali pouze muži, v mnoha kresbách se objevovaly také zážitky žen. Stala jsem se podezřívavější vůči tomu, co by se dalo nazvat „alternativní fakta“. V jistém smyslu je celá naše historie jedním velkým alternativním faktem, protože ani na základní škole jsem se o ženách nic nenaučila.

Nebyla jsem vychována nábožensky, ale jednou jsem slyšela kazatele, a když mluvil o Marii Magdaléně, cítila jsem se opravdu osvícená. Zjistila jsem si, že byla prostitutka, a rozhodla jsem se napsat diplomovou práci o prostitutkách v historii. Tyto myšlenky se ve mně vlastně vrstvily po dlouhou dobu. Díky tomu jsem pochopila, že se mohu soustředit na to, co nevidím. Je toho tolik! Teď už vím, jak zákeřné je vynechávat fakta, říkám tomu „vizuální osamělost“: Je to proces, který lze nazvat „vizuálním vyhladověním“, odpíráním obrazů, s nimiž se lze identifikovat. Když se chcete někoho zbavit, nejprve odstraníte vizuální spojení se skupinou, k níž daná osoba patří. Z hlediska mého uměleckého přístupu jsou touto skupinou ženy, ale platí to i pro každou menšinu – nejkrutější věcí je potlačit obrazy, se kterými se mohou identifikovat. A když se zamyslíte nad tím, co vidíte v hollywoodských filmech: pokud bychom hledali filmy, ve kterých mluví pouze ženy, v podstatě nic bychom nenašli… Je to velmi kruté a velmi mocné.

Takže byste řekla, že tato „vizuální osamělost“ popisuje neschopnost identifikovat se s obrazy, které nám jsou prezentovány, možná dokonce i s druhy vztahů, které nám ukazují…? 

Přesně tak. Já jsem cis žena, ale i pro mě je dost nudné sledovat všechny ty cis filmy, protože jsem stále tlačena do očekávání, se kterými se nemohu identifikovat. Takže vlastně queer filmy jsou pro mě mnohem zajímavější, protože nabízejí mnohem více možností, stylistických rozdílů, různorodosti. Když se narodila moje dcera, tak jsem se děsila toho, co uvidí, co se dává za vzor ženám, jako je ona.

Vraťme se k tématu výstavy. Vaše výstava v Národní galerii se jmenuje Naslouchající tělo. Jak byste představila výběr svých kreseb, které jsou zde vystaveny? Čím je tato výstava specifická?

Kurátorky vymyslely, že hlavní část budou tvořit látky, které jsou krásné. Textil je pro mě také politickým tématem: látka nemá páteř. Moderna a její se architekti se velmi soustředili na konstrukci: většina architektů nechtěla fotografovat své domy zařízené, protože by se pak setkali s látkou a tím, že něco vždy zakrývá. Ale já mám látky ráda, mám ráda polštáře, mám ráda měkkost. Pro mě je látka spojena s tělem, s tkání. A v tomto smyslu je konstrukce kostrou. Mimochodem, mnoho cool mužů miluje kostry, protože si myslí, že jsou upřímné a tělo je pouze skrývá. Takže všechna moje díla na výstavě jsou hlavně o těle, ale také o látce a závislosti těla na páteři. Páteř si myslí, že může stát sama, ale to je individualistická myšlenka patřící minulosti, která podporovala osobnosti, které nebyly závislé na nikom dalším. Já tvořím věci, které jsou závislé na něčem jiném. Proto mám ve své výstavě popínavou rostlinu: potřebuje strom, aby mohla růst, je symbolem závislosti, považovaným za nejkrásnější, nejvábivější, nejelegantnější… Vytvořila jsem tu popínavou rostlinu tak, aby měla oporu ve svém okolí. Myslím, že instalace je také o podpoře. A když jste podporovatel, nejde o vás, jde o někoho jiného. A tak i když celé moje dílo obsahuje mnoho témat, tím hlavním jsou vztahy.

Vztahy vnímám skrze tvrdý přístup a měkký přístup: Je tu včela vyvinutá s ohledem na tvar květů a květina uzpůsobená pro včely, takže je tu dvojstrannost. Ale ve výstavě mám taky meč, který způsobuje ránu, a ta rána je zranitelností, ale hlavně je jednostranná. Je to, jako bych se rozhodla, že někomu ublížím a mám k tomu vlastní důvod. Nikdy se nezeptám: „Je v pořádku, když tě říznu?“ V tom se podle mě opravdu projevuje krása: Protože pokud opravdu považujete něco za krásné, je to emocionální vztahová věc, velmi opravdový pocit. A jako ženy se za to většinou stydíme.

Ale já miluji krásu. Každá žena se musí oblékat, muži se také musí oblékat, většinou ovšem s pomocí žen. Ale myslím si, že tento proces ladění je také umění, a nemluvíme o něm, protože je považován za marnivý. Marnivost, která je také něčím, co pomine a zmizí, je pro mě velmi zajímavým tématem a protíná se s tématem krásy…

Zmínila jste některé odkazy na dějiny umění – jaký je váš vztah k dějinám umění? Zejména pokud jde o ženy…

Třeba Meditace o gravitaci je o Jorisovi van de Paeleovi, který pověřil Jana van Eycka, aby ho namaloval vedle Marie, pouze s tím, že jeho pohled by měl směřovat k vyššímu cíli. Naopak modernismus byl v jistém smyslu postreligiózní, protože hovořil o čistotě a povznesení lidí. A to z dobrého, idealistického důvodu. Na druhou stranu je čistota nebezpečná věc, protože znamená, že někteří jsou čistí a jiní ne. Je exkluzivní, založená na výběru. Jako žena jsem vždy měla pocit, že jsem ta, která je vyloučena. V důsledku toho opravdu důvěřuji svým pocitům.

A když dojde k chybě, začnu o tom přemýšlet. A tak vznikla tato díla, snažila jsem se přijít na to, jak mohu vytvořit obraz o pozici ženy. Z myšlenky, že v naší společnosti existuje velký celek obrazů, kterým ženy opravdu rozumí… Mnoho žen za mnou přichází a říká: „Je tak těžké vysvětlit, že chcete vytvořit něco krásného. Proč je krása tak nebezpečná?“ A když se podíváte na války, jsou tak ošklivé. Znamená to, že se lépe vztahujeme k ošklivosti než ke kráse? A v jistém smyslu je umění vizualizací: je to vize, vidění. Je tedy velmi důležité vizualizovat pro příští generaci.

A podle čeho si vybíráte tyto odkazy? 

Dá se říct, že jsem byla vychována v duchu diktátu dobrého vkusu a je pro mě opravdu těžké se přes to přenést, ale musela jsem se z toho vymanit. I když moji učitelé byli dobří a měla jsem je ráda, existovalo velké normativní chápání, proti kterému jsem musela bojovat. Je to docela těžké a bolestivé. Lidé se za mě styděli, pobuřovalo je, když jsem začala malovat obrazy o ženách a kráse.

Skončila jsem uměleckou školu velkými gesty, a pak jsem si říkala, proč to vlastně dělám. Byly to všechno velké a divoké obrazy, které říkaly „je mi to jedno“. Ale potom jsem si uvědomila, že mi na tom vlastně záleží! Po škole už komentáře nebyly tak důležité, tak jsem se rozhodla, že už nebudu mít takový odstup. Můžu být přesná, protože bez odstupu může být perspektiva špatná, ale alespoň se do toho zapojím a budu se tomu věnovat…

Chce to ale odvahu být tak zapojená, přiblížit se k sobě. Myslím, že pro studentky je to těžší, vzhledem k těm hranicím, se kterými se musíme vypořádat a které nám říkají, k čemu máme přístup a k čemu ne…

Ale teď je to zase aktuální téma, po čtvrté vlně feminismu. Feminismus se opět stal velmi nepopulárním; v současné době mám dojem, že má špatnou pověst. Před čtyřmi nebo pěti lety lidé, včetně všech možných umělců a teoretiků, neustále zmiňovali feminismus. A teď, když došlo k reakci, se tím nechtějí zabývat…

A proč patriarchát nedostává žádnou reakci?

Je to zajímavé, že? Předstírají, že k negativní reakci dochází, ale ve skutečnosti tomu tak není…

Měli bychom začít od začátku: Kdo to začal? Muži začali potlačováním žen. Jeden známý se zeptal svých studentů: „Kdo z vás podporuje rovnost mezi muži a ženami?“ Všichni zvedli ruce. On řekl: „Takže teď jste všichni feministé.“ Je to tak jednoduché! Vždy se předpokládá, že pokud chceme být rovnoprávní, musíme nahradit muže, což ve výsledku vede k tomu, že se muži dostávají výš. Takže pokud chceme být rovnoprávní, musí se sami muži trochu snížit, abychom se mohli potkat uprostřed.

V souvislosti s uměním i genderem často zmiňujete pojem status. Na svém webu jste tento bod ilustrovala příběhem o tom, jak s rostoucím počtem žen v profesi klesají mzdy. Uvádíte příklad Číny, kde ženy-lékařky začaly zastávat rovnocenné pozice a mzdy pak výrazně poklesly. Řekla jste však také, že vás tato teze o ztrátě statusu do jisté míry vzrušuje. To se zdá být provokativním tvrzením – mohla byste to vysvětlit?

Pokud chcete být inkluzivní, nutně ztratíte status. Myslím si, že bychom se opravdu měli pokusit prozkoumat, jak vypadá skutečná inkluzivita. Proto mě tak přitahuje téma pohostinnosti, protože všechny ženy, pokud mají heterosexuální vztah, jsou k mužům pohostinné – jen o tom nemluvíme. Ale chcete být inkluzivní vůči všem mužům? Pak by nás považovali za děvky. Jak se tedy vypořádat s pohostinností? Ještě nevím… Moje matka byla velmi aktivní žena v domácnosti. Milovala to, každý mohl přijít a ona byla otevřená všem. Neměla vlastní pokoj. To je inkluzivní. Ale zároveň byla ženou v domácnosti, neměla žádný status. Kdyby se jí někdo zeptal, jaké má povolání, řekla by, že žádné. Myslím, že si musíme udělat čas na to, abychom přemýšleli o pohostinnosti a jejím vztahu k exkluzivitě a inkluzivitě, a myslím, že bychom měli praktikovat jak inkluzivní, tak exkluzivní přístup.

Politika inkluze je vždy problematická, protože zároveň nutně někoho vylučuje. Musíme se s tímto faktem vypořádat, stejně jako s tím, že ne vždy víme, koho vylučujeme. Jak se s tím vyrovnat?

No, musíte se na to alespoň pokusit podívat, abyste mohli činit měkká, emocionální rozhodnutí, protože ne každý chce či může být inkluzivní, nebo možná někdo chce být inkluzivní částečně, ale ne úplně, každopádně ale musíme být jemnější. A to je to, co mám na mysli tím nožem, způsobem, jakým řeže: jako hranice, jako pravítka – to je problém neřezaného a řezaného. Můj přístup je jemný řez, což nespočívá jen v přemýšlení o těchto věcech, ale v tom, že se na ně opravdu podívám a vytvořím obrazy toho, co vidím.

Toto téma můžeme pozorovat také v květinách, které se ve vašich dílech hojně vyskytují. Často vyrůstají z tělních dutin a záhybů a membrán. Často jsou velmi svůdné a vášnivé, balancují na hranici nadbytku a nadprodukce. Jaké tělo je zde prezentováno? Co má dělat? A jak souvisí vaše vlastní tělo s těmito díly?

Kdo rozhoduje o tom, co je kýč? Možná se od dob modernismu stala kýčem příroda… To je velmi postreligiózní pojetí. Miluji přírodu, je nadměrně produktivní! Neustále roste, nepřestává bujet, a proto i já pracuji až do okraje papíru. Nemám sebekázeň, jsem všude a neustále rostu. Miluji tu estetiku – třeba dekorace. Vždycky obklopují věci, jako například okno, takže nikdy nemají svůj vlastní tvar. Potřebují rám – aby ho mohly obklopit – jinak by byly všude. To nás přivádí k diskusi o poddajnosti: látka je velmi poddajná, je měkká a nelze v ní udělat ostré rozdíly. Proto do ní vkládám nůž. Nůž je totiž znakem vyloučení: tonhle je tady povolené, tonhle se odřízne. A důvod, proč lidé v obleku vypadají tak „ostře“, je výsledkem toho, že byla odstraněna veškerá přebytečná látka, vše, co není nutné. Naopak folklór pracuje s celou látkou tak, aby nic nezmizelo, což je inkluzivnější.

Opravdu se snažím najít tvary, které odpovídají mé estetice, a vždy se dostanu k věcem, které jsou modernismem zakázány. Ale pokud se stydíte za něco, co děláte, je to proto, že se jedná o politický statement. Každý stud je politický, i když se týká krásy nebo květiny, protože jakmile se stydíte, můžete se zeptat sami sebe: „Proč?“ A pak se vám objeví spousta problémů a to je podle mě velmi vzrušující.

Ten vztah k ornamentům a dekoracím spočívá v tom, že se necháte unést, odmítáte disciplínu…?

Myslím, že je to tělesné, nedokážu se držet pravidel. A není to jenom proto, že jsem tvrdohlavá. Dokážu žít jen podle vlastního vedení, a pokud se musím držet cizích pravidel, ztrácím své vedení.

Vrátím se ještě k výstavě a otázce, jak souvisí Vaše vlastní tělo s vystavenými díly: Vytváříte mnoho záhybů a dutin a někdy vypadají jako mořští tvorové, jako prvky něčeho podsvětního, souvislého, barokního…

Ano, miluji estetiku moře: v moři neexistuje gravitace, takže mnoho vodních zvířat nemá páteř. Chobotnice nemá páteř. A náš svět má většinou hrůzu z toho, když jsou věci blobovité… a myslím, že velká část žen tak vnímá i své vlastní tělo: Pokud trochu přibere, nebo pokud je těhotná. Ale těhotenství nemá žádnou estetiku. Tělo těhotné ženy může nabývat různých tvarů, což je také považováno za hrůzu, protože muž je velmi přímý a neměnný. A naše nálady se mění kvůli menstruaci a pak menopauze: Ženy jsou velmi proměnlivé. Musím to zmínit, protože jsem si dřív neuvědomovala, že muži tyto fáze nemají. A přesto si ženy myslí, že musí být jako oni, a bojují proti svému vlastnímu tělu!

A samozřejmě jste zmínila „naslouchající tělo“, což je název výstavy. I tam jde o vnitřní pohyb: Zobrazuji meč, ale pochva brání meči v ostrosti, dokud jsou spolu, pochva je pro meč pohostinná. Jsme většinou soustředěni na meč, ale pochva je taky důležitá část – což je samozřejmě odkaz k vagíně. Když nasloucháte, je to akt přijímání. Všimla jsem si, že mnoho mužů má potíže s nasloucháním, protože tím, že přijímají, ztrácejí svůj status. Vždycky jsem se divila, proč nejsou schopni naslouchat, a opravdu si myslím, že je to proto, že je pronikáte svými slovy. A oni si myslí: „Já nejsem proniknutelný! Já pronikám, mluvím s tebou…“ I na obrázcích modelek jsou ženy zobrazeny s mírně pootevřenými nebo otevřenými ústy, aby se dovnitř mohlo dostat cokoli, zatímco muži mají velmi úzké oči a zavřená ústa. Poselství je jasné: ženy jsou tu proto, aby do nich někdo pronikl, a muži se chtějí tvářit, jako by byli neproniknutelní.

Zmínila jste, že název výstavy, Naslouchající tělo, má také velmi přímý vztah k zemi…

V tomhle kontextu je naslouchající tělo díra v zemi. A země nás poslouchá, zatímco naše tělo poslouchá zpět. Možná se s tím nechceme ztotožňovat, ale zejména my ženy máme schopnost být pohostinné. Jak ale můžeme tuto skutečnost ukázat? Já to zkouším zrcadlit v obrazech.

Přemýšlela jsem o myšlence naslouchání vlastním tělem jako o jakési politické strategii pro budování empatie. To zmínila Veronika Čechová ve svém textu k výstavě a já jsem na to chtěla navázat. Jaká jsou potenciální rizika tohoto přístupu? Když přemýšlíme o empatii, znamená to například mít empatii ke všem? Můžeme to opravdu udělat, i kdybychom chtěli? Jaká jsou možná rizika naslouchání svému tělu, jak jste to zde popsala? 

Do svých kreseb píšu malými písmeny „Empatie jako politické prohlášení“. Chci tvrdit, že empatie je politická. Pokud byste však byli empatičtí ke všem, mohli byste se z toho trochu zbláznit – je toho příliš mnoho. A není zaručeno, že když budete empatická k někomu, bude on empatický k vám. Kapitalismus je navíc ochoten všechno zneužít. Já to ale vidím spíše jako způsob meditace, nebo jinak řečeno, velmi věřím v sílu obrazu. Je mnohem větší než síla slov. Ne z hlediska poezie, protože ta je také obrazem, ale z hlediska pravidel jazyka. Myslím, že by se každý měl snažit to ztělesňovat, být otevřený, alespoň na začátku. Ale možná, pokud by byli všichni empatičtí, mohli bychom se zhroutit a převážit misky vah na druhou stranu, a pak bychom potřebovali zpět část té ostrosti. Jako vždy, jde o udržení rovnováhy. Ale jako výchozí bod si myslím, že každý by se měl snažit být otevřený. Snažím se o to, ale často selhávám.

Když jste v přírodě, jste šťastní. Můžete se snažit porozumět květině nebo včele, nebo se snažit být otevřenější vůči ostatním lidem – těm, o kterých si myslíte, že nejsou váš typ. To vnímám jako poetická prohlášení. Na druhou stranu ale náboženství opravdu doufá, že opustí Zemi, jako Elon Musk, a existuje velký strach z matky. A přesto Země zůstává otevřená; když zemřete, přijme vaše shnilé tělo bez jakéhokoli soudu. Proto si myslím, že je pro nás velmi důležité vidět to jako obraz, jako celek. To je to, čemu věřím. Do svých kreseb píšu: „Všechno dobré přichází zdola.“ A snažím se to obrátit: a také to tam směřuje…

Kinke Kooi / Naslouchající tělo / kurátorky: Veronika Čechová a Barbora Ciprová / Společnost Jindřicha Chalupeckého / Veletržní palác – Národní galerie Praha / Praha / 7. 10. 2025 – 11. 1. 2026

Foto: Jan Kolský