AR4: Dědictví kolonialismu a nebezpečné důsledky hromadění kapitálu

Tématem tohoto čísla bude aktuální návrat k problémům souvisejícím s kolonizací, kolonialismem a kolonialitou. Návrat odkazující k nedokončenému procesu dekolonizace a v neposlední řadě návrat v souvislosti se současnými požadavky o navrácení artefaktů, objektů (i energií) vypleněných, vyvlastněných a vytěžených v (bývalých) koloniích. V úvodním příspěvku přibližuje editorka čísla Vjera Borozan jednotlivé příspěvky, které dohromady tvoří kontext současných diskuzí o umělecké reprezentaci a proměnách muzejních sbírek. K čemu samotný pojem dekolonizace odkazuje a jak souvisí s českým prostředím, kde tradičně převažuje představa, že se nás kolonialismus netýká, protože jsme žádné kolonie neměli? Jaké příběhy z českých dějin s kolonialismem souvisí? A jak by vypadala proměna kulturních institucí, které by dostatečně reflektovaly evropskou koloniální a imperiální minulost?

Hned na začátku úvodníku bych chtěla upozornit na skutečnost, že se již řada příspěvků z předchozích čísel Artalk Revue svým způsobem (do)týkala kolonialismu nebo pojednávala o současných problémech neokoloniálních a neoliberálních praktik pozdního kapitalismu. Podtrhuje se tím mimo jiné i všudypřítomnost zvoleného tématu na poli umění a teorie, v současné politice, ekonomice a v našich každodenních životech. Pětice nových příspěvku nahlíží tuto problematiku z jiných, zatím neodhalených perspektiv a stopuje a zkoumá podhoubí aktuálních požadavků dekolonizace.

Přesto, že se pojem dekolonizace poprvé objevuje už v první polovině devatenáctého století, jeho užívání, odkazující zejména k procesu získávání teritoriální suverenity (bývalých evropských) kolonií, se pozvolna usazuje ve slovnících evropských a amerických vědců a politiků až po druhé světové válce.^[1] V této době pojem dekolonizace odkazoval k řadě dalších termínů, popisujících aktuální dění v evropských zámořských koloniích jako národní osvobození, konec impérií či transfer moci.^[2] Byla to nejprve francouzština, ve které tento pojem začal intenzivněji zaznívat v souvislosti s válkou v Alžírsku na přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století. Jedním z nejvýznamnějších proponentů dekolonizace byl v této době člen alžírské Národní osvobozenecké fronty, revoluční myslitel a psychiatr Frantz Fanon. Právě jeho myšlenky a úvahy rozvíjí i řada současných teoretiků zabývajících se touto tematikou.

Dnes se zároveň pojem dekolonizace, jako velice frekventovaný imperativ, uplatňuje obecně na široké pole lidských (i nelidských) činností a působení. Používá se nejen ve spojení s boji původních obyvatel o vyvlastněnou půdu, přírodní zdroje a práva, která jim byla odebrána, ale často i v souvislosti s potřebnými strukturálními změnami různých typu vzdělávacích (škol, univerzit) či kulturních institucí (muzeí a galerií) v bývalých metropolích. Vztahuje se všeobecně k samotným způsobům myšlení a fungování západního – euroamerického – světa, po staletí formovaného dobyvatelským / vykořisťovatelským / rasistickým / suprematistickým přístupem nadřazených imperiálních a koloniálních velmocí. Stala se z něj akutní potřeba, jeden z nástrojů změn, ale i příliš snadno aplikovatelná metafora.^[3]

Jedním z cílů tohoto tematického čísla bude upozornit na stálou přítomnost imperialismu/kolonialismu jako forem strukturálního násilí, projevujících se v různých podobách a dopadech na naši současnost. Prostřednictvím vybraných příspěvků se pokusíme ukázat, jakým způsobem se manifestují v současných společnostech, a navrhnout, jak s nimi bojovat. Budeme se tázat, zda a jak je možné odčinit a napravit napáchané. Obrat, od postkoloniálního k dekoloniálnímu uvažování a praxi budeme reflektovat jako jeden z aktuálních symptomů, který je třeba podrobit přezkoumání.

Ryan Coogler, Black Panther, 2018, záběr z filmu. Zdroj: Marvel Studios (zdroj http://www.blacklivesmatterberlin.de/event/kritische-fuehrung-durch-die-afrika-ausstellung-im-bode-museum/ a https://frieze.com/article/where-do-we-go-here-coffee-care-and-black-panther)

Ryan Coogler, Black Panther, 2018, záběr z filmu. Zdroj: Marvel Studios (zdroj http://www.blacklivesmatterberlin.de/event/kritische-fuehrung-durch-die-afrika-ausstellung-im-bode-museum/ a https://frieze.com/article/where-do-we-go-here-coffee-care-and-black-panther)

Dekolonizace v Čechách

Současné diskuze o dekolonizaci pozvolna a opatrně pronikají i na půdu českých kulturních a vědeckých institucí, zatímco politická reprezentace České republiky nadále zastává odmítavý postoj vůči přijímání uprchlíků a donedávna ho zastávala i v otázkách změny klimatu. Právě tyto dvě souběžné, spolu související „krize“ – klimatická a migrační – jsou naléhavými problémy, kterým v současnosti jako obyvatelé planety Země čelíme. Za jejich společného původce považujeme (globální) kapitalismus a s ním neodvratně spojený imperialismus a kolonialismus.

Kolonialismus byl doposud v české společnosti spíše přehlížený a samotné téma považované za okrajové a méně důležité, často jednoduše smetené ze stolu lakonickou větou „že se nás netýká, protože jsme žádné kolonie neměli“. V současné situaci ale podobná argumentace zkrátka už neobstojí. V geopolitickém prostoru a diskurzivním kontextu někde mezi střední a bývalou východní Evropou tak problematika dekolonizace dnes představuje specifické politikum.

Proč, jakým způsobem a co je možné dekolonizovat v českém kontextu, řeší ve svém příspěvku politolog Pavel Barša. Popisuje v něm specifický pohyb na osách Východ/Západ – Sever/Jih, který v českém politickém diskurzu probíhal od osmdesátých let dvacátého století do současnosti. Ukazuje, jaké „zvrácené důsledky“ vygenerovala na jedné straně oficiální rétorika a politika a na druhé straně disidentské úvahy, které inklinovaly k jednoduché logice „sympatizování s nepřáteli našeho nepřítele“. Barša výstižně analyzuje proces, ve kterém propagandistická sebelegitimizace minulého režimu spočívající na zdůraznění polarity mezi imperialistickým rasistickým Západem a utlačovaným a vykořisťovaným Jihem byla jednoduše vystřídána novou polaritou mezi imperialistickým Východem a kolonizovanou střední Evropu. Z takovéto rovnice pak utlačovaný Jih (označovaný také jako „země třetího světa“ či „periférie“) zkrátka a jednoduše vypadl. Posledním horizontem sebestředné zahraniční politiky postkomunistických nástupců v devadesátých letech se tak podle autora stal pouze Západ, respektive projekt návratu do Evropy. V současnosti, po našem zdařilém návratu do Evropy, kdy jsme „zaujali vytoužené místo mezi někdejšími kolonizátory a zároveň tím ztratili alibi kolonizovaných“, Barša spatřuje ideální moment pro zahájení dekolonizace našeho myšlení.

Pohled do výstavy Spectral-White. The Appearance of Colonial-Era Europeans, 1. 11. 2019 – 6. 1. 2020. Haus der Kulturen der Welt v Berlíně, © Silke Briel / HKW

Nečekané trajektorie solidarity

Opodstatněnou sondou do koloniální minulosti je text umělkyně Ladislavy Gažiové. Autorka nás jeho prostřednictvím vrací do osmdesátých let devatenáctého století, do doby prvních antiimperiálních povstání. Zabývá se v něm přátelstvím filipínského lékaře, literáta, národního hrdiny a zakladatele reformistického hnutí Filipínské ligy Josého Rizala a litoměřického středoškolského profesora a předního filipinisty Ferdinanda Blumentritta. Na věcném popisu této dlouholeté a neobvyklé spolupráce i na pozadí úryvků jejich společné korespondence ukazuje spletitost antikoloniálních bojů a zdůrazňuje význam role, kterou v nich sehrávala solidarita.

Přátelství těchto dvou mužů nedávno posloužilo i jako kulisa pro utvrzení nových obchodních vztahů, kdy guvernéři národních bank obou států v minulém roce slavnostně odhalili Rizalovu bronzovou bustu v dvoraně České národní banky. O často neuspokojivé bilanci mezi vztahy obchodními a kulturními může ledacos vypovědět i skutečnost, že málokdo z nás tuší, že jeden z prvních antikoloniálních mimoevropských románů v dějinách světové literatury, jehož autorem je José Rizal, byl věnován právě litoměřickému rodákovi Ferdinandu Blumentrittovi. Román pojmenovaný El Filibusterismo je výjimečným dílem v mnoha ohledech a tak není divu, že se mu důkladně věnuje i Benedict Anderson ve své knize zabývající se anarchismem a antikoloniální imaginací.^[4] Název jedné z nejnapínavějších kapitol románu dal název i příspěvku Ladislavy Gažiové, který v prvé řadě aktualizuje opomíjený příklad vzájemné spolupráce a soudržnosti dvou aktérů antiimperiálních dějin a nabádá nás tak k potřebnému prozkoumávání archivů solidarity.

Zvrácená dekolonizace

O výzkumném projektu s názvem Zvrácená dekolonizace (Perverse Decolonization), iniciovaném Akademií světového umění v Kolíně nad Rýnem (Akademie der Künste der Welt), jsem vedla rozhovor s polským sociologem a teoretikem Janem Sowou, který se na projektu podílel v uplynulých dvou letech. Projekt se podle autora zabýval „souběžným fenoménem pravicového zmocnění se levicových intelektuálních nástrojů a levicového obratu k politikám identit“, který ve výsledku vedl k odvrácení pozornosti od ekonomických a materiálních aspektů problémů současných společností. Za klíčové příčiny těchto procesů považuje „poststrukturalistickou epistémé“ v kombinaci s „neoliberální hospodářskou politikou“ a za hlavní důsledek tohoto neblahého spojení konzervativně-populistickou vzpouru zakládající se na oživení primordiálních identit a potvrzování různorodých partikularismů. Důležitou roli v tomto kontextu sehrála i postkoloniální studia, která projekt podrobil kritice. Sowa dále v rozhovoru poukazuje na jejich konkrétní slabiny i způsoby zneužití pravicovými politiky v Polsku. Podle něj jsme dnes zároveň (na rozdíl od předpokladů některých teoretiků modernizace ve dvacátém století) svědky zvratu základních pokroků modernity, kvůli kterému se centra čím dál více podobají perifériím. Boj proti dominujícímu a globálně jednotnému kapitálu pak spatřuje v překonávání politik identit a akcentování kulturních rozdílů, tedy různorodých partikularismů na jedné straně a na druhé straně v nalézání nových „univerzálismů“ vymezených z hlediska rovnosti, jako je např. „univerzální zdanění“, „univerzální závislost na ekosystému“ a podobné.

Po historickém exkurzu, politologických a sociologických úvahách ukotvujících prostor a kontext bývalé východní Evropy do širších geopolitických souřadnic, nyní obrátím naši pozornost směrem k současným symptomatickým pohybům na poli kulturních/institucionálních politik. Doplním zde proto úvodník Artalk Revue o dvě kapitoly, ve kterých se ve zkratce pokusím zachytit jejich trajektorie.

Návrat uloupených „artefaktů“

Aktuální diskuze o dekolonizaci v kontextu současného institucionálního provozu na poli kultury mají řadu podob. Za jednu z nejvíce zpolitizovaných a medializovaných můžeme považovat diskuzi o návratu uloupených artefaktů akcelerovanou v listopadu 2017 slibem, který zazněl v proslovu francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, proneseném na univerzitě Ouagadougou v Burkina Fasu.^[5] Tento slib začal nabírat konkrétnější obrysy přesně o rok později, kdy vyústil do podoby tzv. Zprávy o restituci afrického kulturního dědictví^[6] – (Rapport sur la restitution du patrimoine culturel africain), kterou si prezident nechal vypracovat senegalským ekonomem a spisovatelem Felwinem Sarrem a francouzskou historičkou umění Bénédicte Savoy. Tento dokument doporučil mimo jiné návrat celkem 90 000 objektů z francouzských muzeí do zemí původu, povětšinou do zemí subsaharské Afriky. Prozatím nedošlo k navrácení žádného z artefaktů obsažených ve zprávě, včetně 26 ceremoniálních sošek z Beninu, odcizených francouzskou armádou v devatenáctém století, nacházejících se dnes ve sbírkách pařížského Musée du quai Branly. Jejich promptní návrat přislíbil prezident Macron ihned po obdržení reportu.^[7] Místo urychlené cesty objektů zpět do země původu však Francie v červenci minulého roku Beninu nabídla půjčku ve výši dvaceti miliónů eur na výstavbu nového muzea v Abomey, kde budou zmíněné objekty k vidění. Nezbývá, než si položit obligátní otázku, jak moc bude půjčka francouzské rozvojové agentury pro Benin výhodná, a zároveň doufat, že se proces „dekolonizace“ evropských muzeí, který nyní sledujeme, nestane pouze nekonečnou fraškou.

Pohled do výstavy Spectral-White. The Appearance of Colonial-Era Europeans, 1. 11. 2019 – 6. 1. 2020. Haus der Kulturen der Welt v Berlíně, © Silke Briel / HKW

A zatímco bychom mohli dlouze pokračovat ve výčtu obdobných kauz či desítky let v řadě čekajících žádostí o návrat „artefaktů“, navrhuji se ještě podívat na celou záležitost z jiné perspektivy. Návrat objektů, které byly získány v bývalých koloniích násilím a způsoby, které jsou dnes právně či jinak neospravedlnitelné, je morální a etickou povinností a může nás pouze udivovat skutečnost, že jsme na něj tak dlouho čekali. Nyní však probíhá zároveň s migrační krizí, a tak souběžně sledujeme, jak se evropské hranice stávají v jednom směru propustné pro kdysi uloupené objekty, zatímco v opačném směru jsou opevňované a obehnané dráty. Sledujeme snahu navracet objekty odcizené v minulosti lidem z bývalých kolonií současně s navracením občanů prchajících z těchto zemí, kde prostřednictvím nadnárodních korporací, toxických infrastruktur a nově vznikajících nástrojů a technologií, mimo jiné i kvůli našim starým a novým spotřebitelským návykům, podporujeme pokračující exploataci jejich obyvatel a přírodních zdrojů. Utužujeme tak staré a generujeme nové nerovnosti.

Ve své poslední – nedávno publikované – knize teoretička Ariella Aïsha Azoulay v rozsáhlé kapitole pojmenované Plenění, objekty, umění, práva zdůrazňuje, že koloniální krádeže artefaktů nelze vnímat pouze jako „odcizení objektů“.^[8] Poukazuje tím na skutečnost, že právě tato drancování zásadním způsobem ustavovala ničení politického a materiálního světa, jenž kolonizovaní obývali. Světa, který pak následně degradoval v procesu profesionálních procedur a protokolů imperiálních formací (muzeí, galerií, dějin umění…), jež proměnily tyto objekty na umělecká díla. Jejich status a nově získaná identita uměleckých objektů musí být podle Azoulay odvolána, aby tak byla rozpoznána i práva vepsaná v uloupených objektech: „… jejich rozpoznání se pak může stát podkladem pro poskytnutí místa obětem těchto masových plenění – ne jako pouhého azylu v blízkosti jejich objektů a umožňující jim spojení s objekty v různých podobách“.^[9]

Uvolněný kánon, inkluze perspektiv a náprava kulturních institucí

Současné pokusy o reformy, probíhající v kulturních institucích na mnoha úrovních,^[10] se týkají i změn v přístupu vytváření jejich programů a prezentaci vlastních sbírek. Kulturní politiky některých evropských států tak mimo jiné podporují vznik nových institucí, programů a výstav předkládajících nové kritické narativy, které hlouběji reflektují problematiku jejich imperiální/koloniální minulosti. Jedním z mnoha příkladů v tomto směru může být i program Globálního muzea realizovaný Federálním kulturním fondem v Německu. Ten v řadě institucí podnítil sérii výstav, jejichž hlavním tématem bylo redefinování prezentace vlastních sbírek z „nezápadních perspektiv“.^[11] V článku pojmenovaném Loose Cannons, publikovaném v roce 2017 ve Frieze Magazine, jeho autorka Ana Teixeira Pinto uvažuje o zmíněném programu, poukazuje na problematické momenty nové koncepce globálního muzea i současných muzeálních regulací kulturních jinakostí. V politice inkluze (hlasů, narativů a perspektiv) spatřuje snahu o nápravu eurocentrického přístupu a jisté odčinění dějin podrobení a kolonialismu. Zároveň však upozorňuje na skutečnost, že vykořisťování mimoevropských (původních/domorodých) společností může pokračovat i v kulturním zhodnocování jejich dědictví. Problém napáchaného násilí (ať již symbolického, či reálného) podle ní tak nelze odčinit pouhou inkluzí, začleněním a rekontextualizací narativu. Je zároveň třeba podrobit důkladnému přezkoumání samotné koncepční a normativní kategorie, na nichž západní kánon spočívá.

Dekolonizujme umění!

Problematikou dekolonizace umění se v tomto čísle Artalk Revue obšírněji zabývá příspěvek Françoise Vergès. Její text pojmenovaný Dekolonizujme umění! byl součástí publikace, kterou v září 2018 připravil stejnojmenný kolektiv tří editorek a patnácti umělkyň a umělců.

Francouzská teoretička a feministka v něm začíná svou analýzu na příkladech problematického fungování kulturních a vzdělávacích institucí, které stále neprošly dostatečnou proměnou. O tom podle ní svědčí skutečnost, že v nich i nadále postrádáme přítomnost koloniální historie, kritické teorie vizuálních a postkoloniálních studií. Autorka v textu poukazuje na hluboké kořeny rasové strukturalizace mentalit a reprezentací, na procesy vymazávání a zamlčování, jež probíhaly často skrytě a zakládaly se na „výdobytcích, které činily zapomínání přirozeným“. Vrací nás k počátkům otrokářství, obchodu s lidmi-otroky, jejichž existence poukázala na „zcela fikční charakter univerzálních lidských práv“. Znalost rozsáhlého „archivu dekolonizace“ Vergès považuje za nezbytnou a jeho ignorování za „záměrnou neinformovanost“. Zdůrazňuje dále náročnost a úskalí procesu dekolonizace, jeho mnohostrannost a komplexnost. Tento proces podle ní začíná u schopnosti a ochoty odnaučit se (naučenému) a vzdát se určitých privilegií. Jeho výsledkem je pak možnost učit se znovu vidět věci jinak a „přestat svět, vytvořený ekonomickými a politickými režimy, chápat jako něco přirozeného“. Jako feministka a aktivistka zdůrazňuje nepostradatelnost intersekcionality a potřeby překonávat vlastní rozepře. A právě z těchto pozic jako jeden z hlavních cílů dekolonizace pak vytyčuje úsilí o překonávání „fragmentarizace vnucené patriarchátem, sexismem, rasismem a kapitalismem“.^[12] Místo závěru svého příspěvku Françoise Vergès nabízí výčet konkrétních návrhů k diskuzi, které mohou najít uplatnění i v našem lokálním kontextu.

Kromě dekolonizace umění a dekoloniálnímu feminismu se Françoise Vergès věnuje také současné diskuzi o dopadech klimatického rozvratu na obyvatele zemí globálního Jihu. Ve svých úvahách poukazuje zejména na jeho hluboké kořeny v kolonialismu a kapitalismu a jejich současnou konstelaci pak označuje pojmem „rasový kapitalocén“ („racial Capitalocen“).^[13] Upozorňuje také na skutečnost, že obyvatelé globálního Jihu a menšin nejsou pouze primární oběti ekologických katastrof způsobovaných pokračujícím korporátním kolonialismem, ale že se také zásadním způsobem podíleli na jeho analýze i hledání nových způsobů vzepření se rasizovaným environmentálním politikám (environmentálnímu rasismu). Není náhodou, že se i nedávná celosvětová klimatická konference v Madridu podle mnoha komentátorů vyznačovala především zřetelně narůstajícími rozpory mezi státy globálního Jihu a Severu. Klimatický rozvrat a s ním související otázky environmentální spravedlnosti můžeme považovat za ožehavá témata současnosti.^[14] V  tomto čísle Artalk Revue je mimo jiné ve svém příspěvku rozvíjí teoretička Denise Ferreira da Silva.

Krize evropské představivosti

Denise Ferreira da Silva pod zastřešujícím označením „krize evropské představivosti“ diagnostikuje současný nedostatek kapacit potřebných pro etické řešení dvou vzájemně propojených a souběžně probíhajících krizí – migrační a klimatické. Autorka obě definuje jako koloniální, způsobené a poháněné extraktivistickou logikou globálního kapitálu. Dále v něm ukazuje, jak kolonialita (coloniality) a rasovost (raciality) v současnosti operují jako dva klíčové nástroje globální politiky, a jako řešení migrační krize rezolutně odmítá oprašované humanistické recepty Kantova kosmopolitismu/světoobčanství i Derridovu absolutní pohostinnost. Abychom náležitě odpověděli na stávající krize, je podle ní třeba zcela nového „popisu světa“, vyžadujícího redefinici moderních epistemologických a etických řádů, na kterých dnes spočívá koloniální extraktivistická infrastruktura. V požadavku dekolonizace pak zkrátka spatřuje „konec světa tak, jak ho známe“.

V kapitole výstižně pojmenované Teplo a Práce Ferreira da Silva dále spekuluje nad příčinami současné změny klimatu. Na půdorysu úvah podnícených zákonem zachování energie, Empedoklovou filosofií či teorií fraktálů spatřuje v naakumulovaných skleníkových plynech, způsobujících oteplování naší planety, globální hrozbu v podobě transformovaných energií extrahovaných převážně z práce a zdrojů získaných v koloniích. Opomíjeným tématem v rámci diskuzí o klimatickém rozvratu je podle autorky především násilí, jež stálo a stojí v jeho základech. A jeho řešením je pak antikoloniální přístup ke globálnímu kapitálu, vyžadující obnovení/přeměnu energií extrahovaných ze zemí/půdy a těl rasových Druhých Evropy.

Představme si stávku jako způsob péče

Opětovný přesun našeho zájmu zpět k příčinám imperiální a koloniální exploatace, k útlaku, vyvlastňování a nerovnostem, jež způsobují, k jejich ekonomickému i politickému pozadí a k násilí, které stojí v jejich základech, můžeme považovat za jeden ze záměrů a úkolů aktuálních diskuzí o dekolonizaci. Dalším naléhavým úkolem je hledání možností náprav a řešení v současné situaci, kdy nás dostihla temná a nevyřešená minulost, zatímco budoucnost se zdá být ještě temnější.

Důležitou roli v tomto procesu sehrávají různé formy solidarit a spojenectví, které budou nutné pro přemožení všech typů útlaku, vykořisťování a politik, udržujících chod toxické akumulace kapitálu a potřebné pro to, abychom mohli společně, spravedlivě a eticky řešit migrační krizi i klimatický rozvrat. V současné době můžeme sledovat, jak tyto solidarity a spojenectví vznikají a postupují v průběhu různorodých protestů, na náměstích, v ulicích či v institucích po celém světě. Nebo v průběhu celosvětových stávek, které jako účinný nástroj používají nově vzniklá klimatická hnutí. Ideu stávek šitých na míru nám, pohybujícím se v uměleckém provozu, rozvíjí ve své již zmiňované knize teoretička Ariella Aïsha Azoulay. V barevně odlišených kapitolách knihy, tištěných na šedém papíře, podněcuje naší představivost návrhy na potenciální stávky profesionálů ze světa umění, teoretiků i praktiků, pracovníků muzeí, galerií, archivů, akademií, ale i návštěvníků těchto institucí. Právo na stávku Azoulay odvozuje od práva odolávat útlaku,^[15] zároveň ji však chápe i jako možnost pečovat o svět, který sdílíme. Pečovat formou odmítnutí se podílet na jeho ničení.

Jejími vlastními slovy můžeme na závěr podotknout že, ... „pokud práci pojímáme jako formu našeho bytí ve světě, neměli bychom v jejím pozastavení vidět jen jeden z cílů protestu. Škodí-li naše práce sdílenému světu a podmínkám, za kterých jej sdílíme, měli bychom stávku vnímat jako způsob existence, která se odehrává prostřednictvím aktů odmítání a vyhýbání se. Ve světě utvářeném imperiální mocí je stávka příležitostí se společně imperialismu odnaučit, přestože už se zdá neoddělitelnou součástí profesního života. Stávkovat znamená využít svého práva neúčastnit se destruktivních praktik, nebýt utlačovatelem a spolupachatelem a nejednat podle norem a pravidel, jež vznikly s cílem reprodukovat imperiální a rasově podmíněné kapitalistické struktury.”[16]

^[1] viz Todd Shepard, Voices of Decolonization. A Brief History with Documents, Boston/New York: Bedford/St. Martin’s, 2014, s. 8 a 9.

^[2] Přesto, že i v současnosti existuje ještě několik málo evropských zámořských kolonií, povětšinou se za konec dlouhé „éry dekolonizace“ považuje rok 1997, kdy Spojené království navrátilo Hongkong Číně. Vzhledem k tamějším recentním událostem a současnému dekolonizačnímu diskurzu je tato skutečnost obzvláště symptomatická.

^[3] V tomto kontextu bych chtěla odkázat čtenáře na kritický článek s názvem Decolonization Is Not a Metaphor, https://www.researchgate.net/publication/277992187_Decolonization_Is_Not_a_Metaphor, vyhledáno 2. 1. 2020, ve kterém jeho autoři Eva Tuck a K. Wayne Yang poukazují na problematické stránky této „metaforizace“ podílející se na rozostření hranic, kamuflování provinění hlavních aktérů koloniální minulosti i neokoloniální přítomnosti.

^[4] Benedict Anderson: The Age of Globalization, Anarchists and the Anticolonial Imagination, New York/Londýn: Verso, 2005.

^[5] Vyjednávání o návratu artefaktů, uloupených evropskými kolonizátory v Africe v průběhu 19. století, bylo nastartováno již o dekádu dříve v roce 2007 tzv. jedenáctým článkem deklarace UN (Spojených národů) týkající se práv původních obyvatel / domorodých komunit. S tímto cílem pak bylo ve stejném roce založené konsorcium evropských muzeí pod názvem Benin Dialog Group.

^[6] Příznačná pro celou diskuzi je také diplomatická volba slov, při které se častěji než repatriace či návrat uloupených artefaktů (násilně přivlastněných kulturních objektů, kvalifikované jako koloniální zločin proti původním vlastníkům / domorodým komunitám) používá slovo restituce.

^[7] Aby se návrat všech artefaktů z Francie uskutečnil a přestal být jen planým slibem a rétorickou figurou v politickém proslovu, je třeba vytvořit a implementovat legislativní rámec, který musí být schválen francouzskými politiky v parlamentu. Na tyto kroky ze strany francouzského státu v současnosti netrpělivě čekáme.

^[8] Ariella Aïsha Azoulay, Potential History. Unlearning Imperialism, New York/Londýn: Verso, 2019, s. 65.

^[9] Ibidem, s. 65.

^[10] Na strukturální úrovni řeší problematické mechanismy jejich nastavení, otázky financování a v některých případech i samotný raison d’être jejich existence. Diskuze probíhají uvnitř institucí prostřednictvím sdružování a organizování samotných profesionálů/zaměstnanců – například skupina Museum Detox založená v Británii v roce 2016, nebo mnohem častěji díky medializovaným vnějším tlakům aktivistů z řad nově vznikajících iniciativ, jako jsou například Decolonise This Place nebo NotAnAlternative.

^[11] Na tomto místě bych chtěla uvést několik výstav, které byly v rámci zmíněného programu realizované: A Tale of Two Worlds v MMK ve Frankfurtu nad Mohanem (2017–2018), Microhistories of Ex-centric Modernism v K20 v Düsseldorfu (2018–2019), Global Resonances v berlínském Hamburger Bahnhof (2016) a výstavy vzniklé pod hlavičkou projektu Kanon-Fragen v Haus der Kulturen der Welt v Berlíně.

^[12] Podnětným článkem na toto téma, vycházejícím z postkoloniální feministické teorie, disability studies, queer teorie a women of color feminism, je: Manu Vimalassery, Juliana Hu Pegeus and Alyosha Goldstein, On Colonial Unknowing, in: On Theory and Event, 19/4, 2016, Baltimore: Johns Hopkins University Press. https://muse.jhu.edu/article/633283 (vyhledáno 18. 12. 2019)

^[13] Viz Françoise Vergès, Racial Capitalocene: Is the Anthropocene Racial?, Verso blog, 30. 8. 2017, https://www.versobooks.com/blogs/3376-racial-capitalocene, vyhledáno 18. 12. 2019.

^[14] K tématům reflektujícím environmentální/klimatickou spravedlnost viz např. Naomi Klein, Let Them Drown: The Violence of Othering in a Warming World, in: London Review of Books, 38/11, 2016, http://www.lrb.co.uk/v38/n11/naomi-klein/let-them-drown, vyhledáno 17. 12. 2019; Rob Nixon, Slow Violence and the Environmentalism of the Poor, Cambridge, Massachusetts/Londýn: Harvard University Press, 2011; a Vandana Shiva, Soil Not Oil: Environmental Justice in an Age of Climate Crisis, Brooklyn/Boston: South End Press, 2008.

^[15] Jak sama autorka zmiňuje v duchu radikálního pojetí stávky rozvíjeného Alexem Gourevitchem, viz ibidem s. 157 a https://www.jacobinmag.com/2018/07/right-to-strike-freedom-civil-liberties-oppression, vyhledáno 2. 1. 2020.

[16] Ariella Aïsha Azoulay (footnote 8), p. 158.: “In other words, if one´s work is conceived as a form of being-in-the-world, work stoppage cannot be conceived only in terms of the goals of the protest. One should consider the strike a modality of being in the world that takes place precisely by way of renunciation and avoidance, when one´s work is perceived as harming the shared world and the condition of sharing it. In a world conditioned by imperial power, a collective strike is an opportunity to unlearn imperialism with and among others even though it has been naturalized into one´s professional life. Going on strike is to claim one´s right not to engage with destructive practices, not to be an oppressor and perpetrator, not to act according to norms and protocols whose goals were defined to reproduce imperial and racial capitalist structures.” Překlad z angličtiny: Anna Remešová.

Artalk Revue 4: Návrat / editorka: Vjera Borozan, 2020. 

PDF ke stažení v české i anglické verzi.