AR4: Dekolonizujme umění! Dlouhý, těžký a vzrušující boj

Začínala jsem nesnášet slovo „integrace“. Celé dětství mě někdo někam integroval, aniž jsem si to zvolila; jen proto, že si to přáli mí rodiče, jsem byla integrována do společnosti vyznávající francouzské, západní hodnoty. Teprve když jsem objevila Aimého Césaira a hnutí négritude, pochopila jsem svůj původ a dokázala se alespoň částečně odpoutat od svého koloniálního dědictví.

Maryse Condé^[1]

Masmédia nechtějí, aby se ženy, a zejména ty bílé, vymezovaly vůči rasismu. Chtějí, abychom rasismus přijali jako danost, něco, s čím nic nenaděláme, asi jako západ slunce nebo sennou rýmu.

Audre Lorde^[2]

Na předsudcích tohoto druhu je nejhorší, že ačkoli se cítíte zranění, naštvaní a tak dále, začínají ve vás hlodat pochyby. Nakonec si začnete myslet: možná nejsem dost dobrá.

Nina Simone

Pčed několika lety jsem ze zvědavosti navštívila muzeum námořnictví v Paříži. Kladlo si za cíl „zpřístupnit téma moře a námořních dobrodružství všem Francouzům“ prostřednictvím „dávných i současných příběhů o moři a námořnících“.^[3] Viděla jsem tam působivé a krásné galionové figury, nejčastěji ženské alegorické postavy, překrásné makety lodí z celého světa, představeny byly velké francouzské námořní společnosti a slavné parníky počátku 20. století. Nikde nepadla ani zmínka o roli námořnictva v obchodu s černými otrokyněmi a otroky, dějinách kolonialismu, kapitalismu a imperialismu. Člověk vyšel z muzea, aniž se cokoli dozvěděl o vztahu mezi pokrokem v mořeplavbě a otrokářstvím, mezi dějinami námořnictva, lodní dopravy a dobýváním kolonií, námořními dějinami a koloniálními válkami. Bez lodí by přitom nebyli otroci, nebyl by tabák, káva, cukr, bavlna. K podobnému závěru dojdeme v mnoha muzeích: nic tu není zcela nepravdivé, vyprávění je však plné slepých míst, a vzniká tak znetvořený příběh, znetvořená kartografie. A tak se ustaluje vymazávání dějin. To totiž nemusí být vždy nápadné: může být stejně dobře prostředkováno pedagogickým diskurzem vyprávějícím příběh, který není sám o sobě nepřesný, ale zakládá se na výdobytcích, jež činí zapomnění přirozeným. Už neumíme vidět, protože jsme se vidět odnaučili. Dekolonizovat znamená naučit se znovu vidět, a to příčně, intersekcionálně, přestat chápat svět, v němž se vyvíjíme, svět vytvořený lidmi a ekonomickými a politickými režimy, jako něco přirozeného. Znamená to naučit se složit všechny dílky skládačky a studovat jejich vzájemné vztahy, koloběh, místa, kde se setkávají. Tak začnou vznikat nové, méně eurocentrické kartografie, odrážející regionalizace a globalizace, které nebudou nutně založeny na logice Sever vs. Jih.^[4] Jde o to pochopit svět kolem nás, nezanedbat malé ani velké měřítko, probádat pády, konflikty, zrady, spojenectví, solidaritu, osamění, hnutí odporu. Dekolonizovat znamená nevyhnutelně začít u obchodu s lidmi a otrokářství, jež byly nastoleny jako něco stejně přirozeného jako den a noc. Obhajovala je církev, stát, kultura i právo. Otroci byli první, kdo strhl tuto lživou zástěrku, tuto zdánlivou přirozenost, jejímž účelem bylo zakrýt jejich odlidštění, to nejbrutálnější vykořisťování, nenasytnost evropských mocností a fakt, že univerzální charakter lidských práv je pouhou fikcí. Ve své snaze prosadit svá práva se otroci nezalekli žádného nebezpečí. Strategie, jež jim umožnily přežít, žít a tvořit, zároveň napomohly uchovat, nově interpretovat, vytvořit a předat různé podoby umění a kultury vzdoru vůči vymazání z dějin. Abolicionistické a antikoloniální vzpoury a povstání přinesly dekolonizaci představivosti a narativů, novou historiografii a nové podoby vyjádření. Společenství „maronů“ (uprchlých otroků), tyto ostrovy volnosti ve světě popírajícím univerzální charakter principu svobody, kde se zrodily jazyky, umění a kultury, zůstaly pevnou součástí imaginace kdysi zotročených populací v Karibiku, Brazílii i Indickém oceánu.^[5] Postotrokářská kolonizace byla stejně ničivá, pustošící, drancující, uzurpující, stejně zlodějská. Evropská muzea celá staletí hromadila miliony objektů vyrvaných násilím svým majitelům. Ve druhé polovině 20. století, mezi rokem 1945 a polovinou 70. let na výdobytky této kulturní dekolonizace navázala dekolonizace politická, jež vedla k rozpadu velkých evropských koloniálních říší a znovunabytí suverenity. Bylo třeba odhodit bílé masky, zbavit se tendence „nahlížet na sebe zvnějšku“.^[6] Celá jedna generace umělců, filmařů, hudebníků a badatelů obnovila proces dekolonizace jazyků, umění a imaginace, protože do té doby se „vznešené zrcadlo imaginace nacházelo v Evropě a celý svět, jeho dějiny, geografie a kultura byly bez výjimky uspořádávány z tohoto centra“.^[7] Zapojila se všechna umělecká odvětví – výtvarné umění, literatura, poezie, fotografie, tanec, film, hudba, divadlo, muzeologie, design, umělecká řemesla – a na celosvětové úrovni vznikla rozsáhlá kolekce děl, obrazů a archiválií. Dnes jsou tyto dějiny a rozsáhlý archiv dekolonizace dostupné a znalost tohoto rozsáhlého korpusu je nezbytná. Všechno nezačíná a nekončí s Evropou, vše se už netočí kolem starého kontinentu.

Proces mazání dějin tím však neskončil: našel si nové podoby či použil staré dobré prostředky jako cenzura, nepřiznání finanční podpory, zamítnutí víz, krádeže či apropriace. Institucionální struktury se nezměnily, v posledních letech se však přeci jen začala pořádat setkání, debaty či výstavy spojené s tématy diverzity, hybridity, kreolizace a dekolonizace. Neměli bychom z toho mít radost? Ano, k jistému pokroku nepochybně došlo. Na trhu s uměním se Afrika prosadila jako nový prostor fascinace a „objevování“, což s sebou přináší zhodnocení děl a nezanedbatelnou finanční podporu umělců. Toto konstatování však podle nás ještě nepoukazuje na dekolonizaci. Za prvé často dochází k jisté pacifikaci umění, jež některým dílům odejme jakýkoli radikální obsah, za druhé se strukturální organizace institucí a ekonomika výroby a způsoby šíření nijak netransformovaly.

Pohledy do výstavy Kader Attia: Modern Genealogy v Galerii VI PER, 2019-2020. Publikováno s laskavým svolením umělce, Galerie Krinzinger a Galerie Nagel Draxler.

Dekolonizace umění musí v první řadě vycházet z pochopení fenoménů a procesů zamlčování, jež mohou, jak už jsme zmínili, probíhat skrytě. Vyžaduje obrovské úsilí, protože abychom se něco naučili, musíme se nejprve umět odnaučit a vyvinout si určitý druh zvědavosti, jež neustále klade otázky: jak, kdo, proč a pro koho. Vzdělávací systém nás přitom nevede ke zvídavosti, ale naopak k odstřihnutí se od světa kolem nás a světa obecně. Na to téma mě napadá anekdota, kterou vyprávěl Rabíndranáth Thákur. Jde o následující historku: jeden z Thákurových spolužáků vyšplhá ve škole o přestávce na strom a čte si na větvi. Učitel mu vyhubuje a donutí ho ze stromu slézt, ačkoli tentýž učitel děti vede ke studiu botaniky. Thákur poznamenává, že učitel „věřil v neosobní poznání o stromě, ale ne v osobní zkušenost“.^[8]

Kdo si nevzpomíná, jak ho jako dítě okřikovali, aby už se neptal, protože jeho věčné otázky dospělé „unavují“? U dětí jiné než bílé rasy to platí dvojnásob. Vše, co tvoří jejich svět, je vyčleněno z reprezentací, jediná ulice nenese jméno hrdinky či hrdiny, kteří by se jim podobali, svět, jak je jim představován, odráží zdeformovaný obraz jejich původu, náboženství, paměti, dějin. Nejenže se tváříme, jako by jejich zvědavost byla nějaká „špatná vlastnost“, musejí se také integrovat, „aniž si to zvolili…, do společnosti vyznávající západní hodnoty“.^[9] Ztracené dědictví lze tedy znovu nalézt jen za cenu velkého úsilí. „Prosadit si autonomii, vytvořit vlastní zónu odporu a pak ji, jak je to jen možné, propojit s dalšími zónami odporu… A oprostit se od jha velkého oficiálního národního narativu, abychom se tak znovu zmocnili vlastního příběhu, psali ho sami, ukázali svůj vlastní pohled na věc,“ říká Kader Attia.^[10] Musíme se odnaučit, abychom se mohli začít znovu učit, rehabilitovat všechny poškozené smysly – zrak, sluch, hmat, čich –, ale také se znovu naučit mlčet.

V hegemonním narativu označuje pojem „trhliny“ (v umění, filmu, divadle, tanci) jen trhliny operované bílými osobami, tvořící lineární vyprávění. Vyprávění o dekolonizaci však lineární být nemůže, protože „dekolonizace je historický proces“,^[11] proces mnohostranný a komplexní, který nemůže sledovat jediný itinerář, je multiteritoriální, měl by pojmout mnohé historické paměti, jež jsou někdy vzájemně v rozporu, musí přijmout protínající se podoby prostorovosti, genderu, sexuality.

Právě pozornost věnovaná koloniální historii a jejím současným životům ve všech jejích podobách stojí ve středu procesu dekolonizace umění. Staletí kolonizace – otrokářské i postotrokářské – za sebou zanechala stopy, fragmenty, zákazy, představy a slovní zásobu, jež jsou kontaminovány rasismem. Morální odsouzení rasismu ve Francii po druhé světové válce vyvolalo falešnou představu, že rasismus je pouhý názor, eticky vadný postoj. Ve skutečnosti však všeobecná shoda na tom, že žádné „lidské rasy“ neexistují, nezabránila šíření rasismu kulturálního, rasismu bez ras.^[12] Rasismus bez ras a nerasističtí rasisté (kteří nejsou žádnou novinkou) jsou dnes sebevědomější díky politické konjunktuře, kdy se francouzské občanství stalo identitářským, spojeným s „určitou kulturou“, „hodnotami“ a fundamentalistickým přístupem k sekularismu. Neuplyne den, aniž by nezaznělo prohlášení, neobjevila se reklama či se neodehrála událost, jež si bere na paškál černošky a černochy, Asiatky a Asiaty, Maghrebinky a Maghrebince, muslimky a muslimy „jako takové“. Komici jim přisuzují vymyšlený přízvuk, utahují si z jejich kuchyně, oblečení, ve filmech jsou podáni rasizujícím způsobem. Tento efekt návratu koloniálního/rasistického, který popisuje Aimé Césaire v Rozpravě o kolonialismu (Discours sur le colonialisme), se týká i uměleckého a kulturního světa,^[13] neboť „Žádná kolonizace není nevinná, ať tedy už žádná nezůstane nepotrestána; národ, který kolonizuje, kultura, která kolonizaci – a tedy sílu – obhajuje, je nemocná, morálně poškozená a nevyhnutelně, postupným popíráním, řetězením příčin a následků, si přivolá svého Hitlera, tedy svůj trest“. Césairova analýza, vydaná v roce 1950, zůstává nicméně v uměleckém světě neznámá. Rasová strukturalizace mentalit a reprezentací má hluboké kořeny: jen si vzpomeňme na antisemitské reprezentace, v Evropě hojně rozšířené už od středověku, na stigmatizující reprezentace černošek a černochů, jež se šíří od 19. století, na evropské cestopisy rozlišující civilizovaný a necivilizovaný svět, na lidská zoo, koloniální literaturu, filmové a fotografické obrazy podporující rasistickou kolonialistickou ideologii, mizogynské a homofobní reprezentace, jež živily představivost i praxi a živí je i nadále. A i přes existující studie, díla a pojednání o tomto dlouhém vývoji jeví francouzské kulturní kasty k možnosti vlastní dekolonizace silný odpor, jenž neustále potvrzují nová svědectví. Příklady každodenní diskriminace jsou prokázány, seznam je dlouhý: od odmítnutí zvážit určitý projekt, protože „nebude lidi zajímat“, až po poznámky týkající se barvy pleti, jména, původu (skutečného či předpokládaného) či vyznání (skutečného či předpokládaného),^[14] od přisouzení nejčastěji negativních rolí každé černošce či černochovi, Asiatce či Asiatovi, ženě či muži maghrebského původu^[15] až po univerzalismus přisuzovaný bělochům, kteří mohou zastávat jakoukoli roli, od jistoty bílých umělců, že pro své instalace mohou po libosti využívat zásobník koloniální imaginace, až po kulturní apropriaci,^[16] od absence jiných než bílých osob na vedoucích pozicích v uměleckých a kulturních institucích až po absenci koloniální historie či kritické teorie vizuálních a postkoloniálních studií na francouzských uměleckých školách,^[17] po muzejní kartely, jež se uchylují buď k eufemismům, nebo přímo k zamlčení či vymazání africké přítomnosti ve francouzských městech.

Pohledy do výstavy Kader Attia: Modern Genealogy v Galerii VI PER, 2019-2020. Publikováno s laskavým svolením umělce, Galerie Krinzinger a Galerie Nagel Draxler.

Rasizované osoby jsou přitom nuceny denně vysvětlovat, že rasismus a diskriminace skutečně existují. Žádá se po nich, aby neustále dokazovaly, že jsou součástí abstraktního lidskoprávního diskurzu – abstraktního, protože nezohledňuje třídní a genderové rozdíly, dědictví patriarchální, mizogynské a koloniální minulosti –, přestože jejich vlastní právo na rovnost je pod záminkou svobody tvorby pravidelně popíráno. My v hnutí DLA (Décolonisons les arts, v překladu „Dekolonizujme umění“) toto právo bráníme. Jsme zároveň však i pro osvobození ve smyslu kolektivní akce, jež nezahrnuje výhradně individuální tvořivost, nýbrž i uvolnění tvůrčí energie ve společnosti. Zatímco nerovnost mezi muži a ženami je dnes v uměleckém světě uznávána a proklamuje se úsilí o změnu, vůči nahromaděným nerovnostem, jejichž obětmi jsou rasizované osoby, panuje dále lhostejnost a pohrdání. Tuto situaci popisuje pojem intersekcionality, zdůrazňující fakt, že existují lidé, kteří jsou obětmi několika různých podob ovládání a diskriminace zároveň. Neustálé zdůrazňování rovnosti mezi ženami a muži je tím podstatnější, že umožňuje odsunout snahu o rovnost založenou na intersekcionální analýze na druhou kolej a že má výtečného spojence v „bílém“ buržoazním feminismu – tom feminismu, který odmítá analyzovat vztahy mezi utvářením „bílé ženy“ (nevinné, krásné, mateřské, něžné, hodné ochrany…) a koloniálními dějinami, potažmo vynálezem „černé ženy“ (Jezábel, postrádající ženskost, mateřský pud, necitelná k bolesti…). Je to jedno z hlavních es neoliberální ofenzivy v době, kdy většina ostatních karet – nadřazenost „západní civilizace“, evropské demokracie či v Evropě zrozeného umění – ztrácí kredit. Práva žen, nahlížená jako dodatek k právům jednotlivce ve světě strukturovaném kapitalismem, sice ohrožují patriarchát, jenž genderovou neutralitu kapitalismu neuznává, ale nikoli kapitalismus samotný. Rozvoj státního feminismu, femi-nacionalismu a femi-imperialismu jasně ukazuje, že kategorie „žen“ jako taková je konstrukce, jež odmítá vzít v potaz společenské rozdíly a procesy přisuzování rasových identit.

Lhostejnost a pohrdání se opírají o záměrnou neinformovanost – záměrnou, jelikož přetrvává i přes nashromážděné důkazy. Vystoupit z ní by totiž znamenalo vzdělat se, zahájit proces dekolonizace sebe sama, znamenalo by to vzdát se privilegií, jež se zakládají nikoli na nějakém vrozeném nadání či talentu, schopnostech, dovednostech či dispozicích přirozeně vyplývajících z přináležitosti k evropské kultuře, ale na dějinách plných krádeží, loupení, vykořisťování a rasizačních procesů (antisemitismus, negrofobie, islamofobie, romofobie), mizogynie a nejrůznějších podob transfobie.

Ve Francii si společnost zvykla osobní zkušenosti rasizovaných osob zanedbávat, marginalizovat je, odmítat je pod nálepkou „viktimizace“ či „komunitarismu“, často aniž by si našla čas zhlédnout nebo si přečíst díla, jež se těmito zkušenostmi inspirují. Taková díla jsou a priori nelegitimní, mají u nás zákaz pobytu nebo naopak domácí vězení v přesně vymezených narativních vzorcích (oběť, terorista, drogový dealer…). Nenechme se zmýlit: pokud se nějaká díla přeci jen zabydlí, je to jen díky dobré vůli konkrétních osob či na základě protestů.

Jedno je jisté – v několika posledních letech se rasizované umělkyně a umělci chopili svých osobních zkušeností, propátrali archivy, kde našli zapomenutá vyprávění a postavy a odkud vynesli na světlo vzpomínky, dodali artefaktům biografii, jež zrcadlí jejich dlouhou a složitou cestu a transformaci. Těmto umělcům nejde o to dát odpověď Evropě a jejímu západocentrismu v nějakém čelním střetu, nýbrž o to osvobodit se z jejich područí a prozkoumat jiné imaginace, periodicity, prostorovosti a spirituality. Cílem není přímo psát dějiny, ale inspirovat se jimi, revidovat či reinterpretovat vyprávění, obrazy i zvuky, prozkoumat postavu oběti, ale i postavu kata. Nelze sestavit vyčerpávající seznam těchto děl, ale jako příklad zmiňme ta, jež se inspirují příběhy obchodu s lidmi a koloniálního otrokářství, oživují zapadlé vzpomínky na koloniální války – Madagaskar, Kamerun, Vietnam, Alžírsko –, masakry a represe, k nimž došlo po roce 1962 – květen 1967 na Guadeloupu, mrtvé na ostrově Ouvéa, děti deportované z Réunionu –, znovuobjevují velké postavy bojů za nezávislost a antikoloniálních hnutí, narušují mlčení, jež zastřelo oběti událostí 17. října 1961, kdy pařížský prefekt Maurice Papon nařídil policii střílet do alžírských demonstrantů protestujících proti zákazu nočního vycházení, jmenují je a nechávají zaznít jméno nejmladší oběti, Fátimy Bedar; prozkoumávají pojmy mizogynie a misogynoir (mizogynie vůči ženám černé pleti), rasismu a sexismu, islamofobie, negrofobie, romofobie, homofobie a transfobie; nahlížejí do propastí současných katastrof – terorismu, války proti migrantkám a migrantům, znečištění, důsledků jaderných testů, podrobují kritice dominantní představy o kráse, utváření genderů a sexualit. Nic nesmí být tabu. Proti tomuto hnutí se zformovala ofenziva, která názorově spojuje krajní pravici, část levice a určitou podobu feminismu, jež čerpá – jak ukázala Sara Farris – z rasistických stereotypů a ekonomických zájmů.^[18] Ta se pokouší vnutit západoevropské představivosti univerzalizující, ale ve skutečnosti partikulární reprezentace a konceptualizace. Pod záminkou ochrany „hodnot“, jejichž přitažlivost se ve světě, kde staletí trvající nadvláda Západu pomalu bere za své, vyčerpala, útočí tyto síly na vše, co podle nich ohrožuje jejich hegemonii. Zatímco se snaží prosadit svůj řád – jenž je jen ne-řádem v mnohotvárnosti světa – my chceme pochopit, jak se děje současný svět, svět chaotický, problematický, plný neklidu a nebezpečí, ale i nadějí. Domníváme se, že tváří v tvář reakcionářským a konzervativním silám a nacionalistickému rasismu nestačí vyzývat k jakémusi abstraktnímu univerzalismu a principům, jež budou stejně potupeny. Bojovat s rasismem neznamená potýkat se s předsudky, ale bojovat za sociální spravedlnost a proti destruktivnímu kapitalismu.

Bereme v potaz hluboké psychické rány způsobené rasismem, jimiž nadále trpí jednotlivci i celé populace. Hloubku těchto zranění ilustrují slova velkého amerického zpěváka Paula Robesona: „I když černoch dokáže, že se vyrovná bělochovi (a tento důkaz se musí zakládat na výkonu převyšujícím očekávání), nesmí nikdy a žádným způsobem zpochybnit nadřazenost bílé rasy. Můžete stoupat po společenském žebříčku, zůstaňte však skromní. Neustále dávejte najevo vděčnost. A hlavně nedělejte nic, co by je mohlo vylekat, jelikož v takovém případě vás pěst útlaku, jež občas poněkud povolí stisk, dozajista rozdrtí.“^[19] Rasizované umělkyně a rasizovaní umělci – od Billie Holliday, která příteli, jenž se jí jednou na newyorské avenue zeptá „jak se má Lady Day“, odpoví „to víš, pořád jsem černá“, až po umělkyně, jež v roce 2018 deklarují „být černá není moje povolání“ – docházejí ke stejnému konstatování (jež potvrzují i svědectví rasizovaných umělkyň a umělců, s nimiž se setkáváme v DLA: hereček a herců, studentek a studentů, režisérek a režisérů) – chceme-li být vyslyšeni, musíme být pokorní, nedat najevo nic ze svého hněvu, anebo přijmout, že budeme pošpiněni, jak popisuje Toni Morrison v Milované: „[…] kterýkoli běloch vás mohl použít bůhví k čemu, jen z pouhého rozmaru. Nejenomže vás dřel z kůže, zabil a zmrzačil, ale pošpinil vás. Pošpinil tak hrozně, až člověk už nesnášel sám sebe. Pošpinil tak, až jste zapomněli, kdo jste, a nemohli si už na nic vzpomenout.“^[20]

Dekolonizace znamená osvobození od této špíny, vysvobození z duchovní poroby. Emancipate yourself from mental slavery, zpíval Bob Marley: našeho ducha totiž nemůže osvobodit nikdo jiný než my sami. „Utkáme rubáš starému světu,“ zpívali v roce 1844 canutové^[21] – rubáš evokuje tkalcovskou práci těch, jimž zničila ruce, chudých, anonymních žen a mužů, bez nichž by však neexistovala krása – neviditelných architektů divů světa.

V té naší krásné Francii není rozdíl

mezi mou minulostí, přítomností a utrpením

být v hloubi propasti, či na povrchu

vždy však na svém místě, po libosti nenáviděn

jizvy mám plné stresu

plné rasistických fórků, co mě tíží,

modřin, cyst, bolestí a těžkých řetězů

pro domorodce, kteří jim přinesli jejich jmění

ubližují nám, a tak ubližujeme

 

mlátili negry a znásilňovali negerky

rány máme hluboký, v hlavě samá úzkost

a v bunkru klesá morálka

další blokáda našich životů

náš rodokmen je v učebních osnovách

jak se mám přestat zlobit

když je kolonizátor krutej jak esesák?^[22]

Casey^[23]

^{Pohledy do výstavy Kader Attia: Modern Genealogy v Galerii VI PER, 2019-2020. Publikováno s laskavým svolením umělce, Galerie Krinzinger a Galerie Nagel Draxler.}

V DLA neoddělujeme dekolonizaci umění od skandálu nepotrestaných policejních zločinů, kriminalizace solidarity, zákonů, jež oslabují sociální ochranu, či od nespravedlností, nerovnosti, rasismu a ničení životního prostředí v pevninské Francii i „zámořských“ teritoriích. Protože rasismus podle nás nelze oddělit od sexismu, mizogynie a etnického nacionalismu (ty spolu dokonce bývají v symbióze), připadáme si jím jakožto bojovnice a bojovníci proti rasismu zvláště dotčeni. Pozorujeme pustošivý vliv neoliberalismu a individualismu, jež vedou k útokům na hnutí osob z bývalých kolonií, žen, trans a queer osob či autochtonních národů. Jsme si vědomi/y, že je třeba rozlišovat mezi znepokojením a nečestnou agresí, žádostí o vysvětlení a obviněním.

Těm, kdo chtějí „pochopit“, vzkazujeme: můžeme se vám přiznat, jak nás unavuje, když nás neustále žádáte, abychom vám poskytovali školení, přestože informace (například o transpozici fenoménu blackface do Francie) jsou na dosah ruky? Proč připouštíte, aby se k otrokářství, kolonialismu a současným podobám koloniální závislosti vyjadřoval kdokoli, kdo se přitom ani nesnaží sehnat si informace o jejich dlouhých a složitých dějinách? Proč podporujete bludnou představu, podle níž kolonialita moci skončila v roce 1962? Proč se nikdy nezamyslíte nad způsobem, jakým jste získali privilegia? Nespokojujte se s tím, že si přečtete jednoho černošského spisovatele nebo zajdete na výstavu barevné umělkyně. Provinilost k ničemu nevede, svou křehkost a slzy si nechejte pro sebe, ani ony nic nepřinášejí: vám ani nám. Přijměte svůj zmatek, nepříjemné pocity, najděte si čas na zamyšlení. Ochotně souhlasíme s tím, že v oblasti vědění není nikdy nic dáno jednou pro vždy, že můžeme mít předsudky, že dekolonizace není výdobytek, ale proces.

Svým spojenkyním a spojencům, přátelům a přítelkyním chceme říct, že si uvědomujeme, jak může být těžké najít kolektivní cestu, že je však důležité to udělat. Zásadní je ochota naslouchat, pozornost a solidarita, stejně jako diskuse nad tím, na čem se neshodneme, abychom pokaždé obnovili společný terén. Décolonisons les arts bude hnutí nepříjemné a bolestivé, ale i veselé a radostné, protože se vztahuje k intimnímu i kolektivnímu já. Našeho hněvu se nemusíte bát, protože, jak napsala Audre Lorde, „exteriorizovat náš hněv, proměnit ho v čin sloužící naší vizi a naší budoucnosti, přináší objasnění, jež nás osvobozuje a dodává nám sílu, protože teprve díky tomuto namáhavému procesu uvedení do praxe rozpoznáme, kdo jsou spojenci, s nimiž máme určité neshody, a kdo naši skuteční nepřátelé“.

Těm ostatním, kteří si za každou cenu hájí své vymezené políčko a přitom se tváří, že brání univerzalismus, vzkážeme: váš univerzalismus maskuje váš partikularismus, proměnu vaší individuální kultury v kulturu univerzální, i vaši nechuť zabývat se současnými podobami rasismu. Váš antirasismus je morální, nesnaží se odhalit, jak rasismus pronikl do praxe a státních institucí. Proti konkrétním příkladům rasismu stavíte velké abstraktní principy. Spojené státy necháváte hrát roli strašáka, a posilujete tak obraz Francie jakožto spravedlivější, více rovnostářské země. My však víme, že v případě obou zemí se pokroky, k nimž došlo, mohly odehrát jen díky nátlaku, boji, ne na základě uplatnění principů. Viníte Spojené státy z puritánství, z toho, že ohrožují francouzskou nevázanost, že byly v minulosti mnohem rasističtější (segregace, lynčování). Ale právě tady, ve Francii, vznikl Černý zákoník (Code noir) a Zákoník o domorodcích (Code de l’indigénat), zde bylo uzákoněno vyvlastnění kolonizovaných národů, zde se rozhodlo o krvavých válkách na Madagaskaru, v Indočíně, Kamerunu či Alžírsku, zde byli s poctami přijati diktátoři, jimž Francie prodávala zbraně, zde nejvyšší představitelé státu přijali identitářské hnutí, jež se hlasitě vyslovilo proti sňatkům gayů a leseb, zde byla ze škol stažena obyčejná vzdělávací brožura o rovnosti pohlaví, zde byly pod nátlakem krajní pravice zakázány konference, zde nedostali aktivisté slovo na univerzitách, zde byli antirasističtí aktivisté jmenovitě udáni v protokolech kolujících po ministerstvech. Vy, kdo odmítáte humanismus, jenž může být pouze konkrétním, politickým antirasismem, vězte, že naše odhodlání je skutečné. Není vaší rolí říkat nám, která minulost je důležitá, vaše rozkazy jsou pouhé překážky, pouhé tření v utváření komplexnějších narativů. Naši protivníci si budou muset zvyknout na naši „překážející“, radostnou a znepokojivou přítomnost.

My, kdo jsme se do procesu dekolonizace umění zapojili, vězme, že cesta bude dlouhá, obtížná a vzrušující. Budeme muset dekolonizovat vlastního ducha, překonat vnitřní rozepře, zamyslet se nad svými vlastními předsudky, neustále vyvíjet úsilí o to, abychom překonali fragmentarizace vnucené patriarchátem, sexismem, rasismem a kapitalismem. Buďme však svobodní ve výběru forem, jež chceme rozvíjet. Odmítněme přidělená témata, problematiky a formy. Vymaňme se z politiky serióznosti, osvoboďme se od nutkání „být součástí“ za cenu devastujících kompromisů. Ve světě tvořeném překážkami, nejistotami a svévolností rozviňme metodologickou, epistemologickou kritiku koloniality, dekolonizujme umění, a překonejme tak odlidštění, jež stálo v centru hegemonizované modernity.

Žádné téma není zakázané: máme názor na navrácení ukradených afrických artefaktů z francouzských muzeí i na intelektuální kanibalismus, jenž pohlcuje naše obsahy, ale ponechává si řízení institucí a jejich programy. Zavazujeme se, že budeme bojovat proti rasismu, protože dekolonizace umění je v našich očích součástí dekolonizace francouzské společnosti. Domníváme se, že naše hlasy, vyprávění, příběhy, způsoby vyjádření a reprezentací si zaslouží být uznány i podrobeny kritice. Dobře víme o pokusech si je přivlastnit. Nárokujeme si právo zneklidňovat, bořit, ale i právo chybovat.

Namísto – nevyhnutelně dočasného – závěru několik konkrétních návrhů k debatě:

• Rozšířit a prohloubit povědomí o všech iniciativách, akcích, experimentech a praktikách rozvíjených na uměleckých školách a v kulturních centrech umělkyněmi a umělci, studentkami, studenty a vyučujícími, které přispívají k dekolonizaci poznání a metod; vyučovat na uměleckých školách koloniální historii – ta je samozřejmě nutnou součástí výuky na všech školách, naším cílem zde je však položit následující otázku: je vůbec možné být umělkyní/umělcem, ať už jsou mnou zvolená témata a formy jakékoli, nemám-li povědomí o tom, co přispělo ke vzniku světa, kde žiji – otroctví, kolonialismus, rasismus, sexismus…?
• Program afirmativní akce s cílem změnit podobu výběrových komisí, pozice kurátorů a vedení kulturních, uměleckých, filmových a mediálních institucí tak, aby nezůstalo u pouhé parity pohlaví či nominace několika osob „rozmanitého původu“ a byla nastolena větší transparentnost. Aby mohl tento program nabrat na intenzitě, publikovat každoročně studii věnovanou formám intersekce diskriminací ve světě umění a kultury.
• Revize kartelů v muzeích.
• Vytváření výstav postavených na dekolonialistické metodologii, jež posouvá úhel pohledu a nestaví se do polohy zrcadlící západní svět.
• Rozpracovat muzeografii k tématům otrokářství a kolonizace, jež zpochybňuje lineární vyprávění a ústřední pozici artefaktu a pokouší se vizualizovat/sonifikovat katastrofu, deportace, konstrukci rasizovaných genderů a sexualit, predátorskou ekonomiku, nejrůznější hnutí odporu, kritiku modernity a jejích reprezentací a jejich různorodé temporality a spaciality.
• Udržitelná místa ve Francii i v „zámoří“, kde bude možné pořádat debaty, setkání, výstavy a podněcovat uvažování o procesu dekolonizace umění.

^[1] Maryse Condé, La vie sans fards, Paříž: JC Lattès, 2012, s. 101–102.

^[2] Audre Lorde, De l’usage de la colère. La réponse des femmes au racisme. Dostupné z http://infokiosques.net/imprimersans2.php?id_article=387.

^[3] Viz. http://www.musee-marine.fr/content/musee-en-renovation.

^[4] Srov. například mapu středověkých cest 11. a 12. století, vytvořenou na merchantmachine.co.uk uživatelem redditu s nickem martinjanmansson, jež odhaluje vztahy mezi Afrikou, Asií a Evropou: Konstantinopol byla propojená s čínským Liang Zhou, městský stát Kilwa ve východní Africe s východní Asií.

^[5] Viz Timothy J. Lockley, Maroon Communities in South Carolina, Columbia: University of South Carolina Press, 2009; Sally Price, Richard Price, Les arts marrons, La Roque d’Anthéron 2005, dostupné z: http://www.une-saison-en-guyane.com/n03/arts-marrons-focus-sur-lart-tembe/; hudba: Drums of Defiance: Maroon Music from the earliest Black Communities of Jamaica, 1993; Flavio dos Santos Gomes, Freedom by a Thread: The History of Quilombos in Brazil, New York 2016.

^[6] Ngugi wa Thiong’o, Décoloniser l’esprit, Paříž: La Fabrique éditions, 2011, s. 41.

^[7] Ibidem.

^[8] Rabíndranáth Thákur, „My school“, přednáška prezentovaná v USA a publikovaná v Personality, Londýn 1933. Text v celém znění je dostupný na: http://www.swaraj.org/shikshantar/tagore_myschool.html.

^[9] Maryse Condé, op. cit.

^[10] http://www.lofficiel.com/art/kader-attia-macval-palais-de-tokyo.

^[11] Frantz Fanon, „De la violence“, Les Damnés de la terre (1961), In Œuvres, Paříž 2011, s. 451– 452.

^[12] K rozvoji rasismu bez ras srov. Étienne Balibar in É. Balibar – I. Wallerstein, Race, Classe, Nation, Paris 1988.

^[13] Aimé Césaire, Discours sur le colonialisme, 1950.

^[14] K barvě pleti viz svědectví kolektivní eseje Noire n’est pas mon métier, Paříž: Éditions du Seuil, 2018.

^[15] Viz studie Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (Conseil supérieur de l’audiovisuel), www.csa.fr.

^[16] Kulturní apropriace nemá nic společného s oběhem, výpůjčkami, setkáváním a jinými možnými podobami hybridizace. Popisuje proces, jímž se dominantní kultura zmocní kódů kultury minoritní a reprodukuje je za účelem zisku, přičemž opomíjí dějiny útlaku, existující asymetrii v podmínkách produkce a distribuce, jež poskytují západnímu, bílému světu výhodu.

^[17] To, že se vůbec vyučuje, je dáno jen vůlí a odhodláním několika vyučujících na univerzitách a uměleckých školách, kurikulum s požadovanými vyučovacími předměty týkajícími se koloniální historie a s ní spojených reprezentací ani program pozitivní akce směřující k náboru jiných než bílých vyučujících a studentů chybí. Ty se soustředí spíše na rovnost genderovou.

^[18] Sara Farris, In the Name of Women’s Rights: The Rise of Femonationalism, Durham: Duke University Press, 2017.

^[19] Cituje Jim Sparrow v No Way but This. In Search of Paul Robeson, Melbourne: Scribe Publication, 2017.

^[20] Toni Morrisonová, Milovaná, přeložila Hana Žantovská. Praha: Knižní klub, 1996, s. 251. 

^[21] Canutové [kanytové] byli lyonští dělníci zaměstnaní v tkalcovském průmyslu. Jejich vzpoury významně ovlivnily sociální a politické myšlení 19. století.

^[22] Aucune différence dans cette douce France / Entre mon passé, mon présent et ma souffrance / Être au fond du précipice ou en surface / Mais en tout cas sur place et haï à outrance / Mes cicatrices sont plaines de stress / Pleines de rengaines racistes qui m’oppressent / De bleus, de kystes, de peines et de chaînes épaisses / Pour les indigènes à l’origine de leur richesse / On nous agresse donc on agresse / Ils ont battu des nègres, violé des négresses / Donc nos plaies sont grosses et mon crâne endosse / Angoisse et moral en baisse dans mon blockhaus / C’est le blocus sur nos vies en plus / On signale nos pedigree dans nos cursus / Comment veux-tu que ma colère cesse / Quand le colon est cruel comme le SS?

^[23] Úryvek z písně „V našich příbězích“ (Dans nos histoires), http://genius.com/Casey-dans-nos-histoires-lyrics.

Artalk Revue: Návrat / editorka: Vjera Borozan, 2020. 

PDF ke stažení v české i anglické verzi.