AR4: Nitroglycerin v granátovém jablku

Při jednom z mých nočních brouzdání prstem po mapě ve snaze doplnit si všeobecné geopolitické znalosti narážím na jméno Salud Algabre. Nikdy dříve jsem o této revolucionářce z Filipín neslyšela. Je dost hodin, Algabre nechávám na zítřejší googlování a v rychlosti se dívám na Wikipedii, abych si přiblížila alespoň v hrubých rysech politicko-společenský vývoj na Filipínách. Narážím na poměrně překvapivou informaci o českém příteli filipínského národního hrdiny Josého Rizala. Jmenoval se Ferdinand Blumentritt.

Následujícího dne si čtu text Jindřicha Tomase, historika, který se Blumentrittem dlouhodobě zabýval.^[1] Zjišťuji, že Ferdinand Blumentritt byl středoškolským učitelem žijícím v Litoměřicích a zároveň světoznámým filipinistou, který sehrál důležitou roli v dějinách filipínských osvobozeneckých bojů. V českém kontextu není jeho jméno příliš známé. Zaujalo mě zároveň, že tento muž za celý svůj život neopustil prostor střední Evropy.  

Dnes se poměrně často mluví o tom, že u nás (v Česku a Slovensku) v současnosti teprve roste zájem o postkoloniální myšlení. Proto není nijak zarážející fakt, že významní aktéři antikoloniálních dějin zůstávají i nadále opomíjeni. Ferdinand Blumentritt ale bezpochyby patří mezi jedny z nejzajímavějších osobností 19. století. Kromě toho, že byl známý pro své otevřené postoje proti dobovému antisemitismu, byl také zapáleným podporovatelem a zastáncem celé řady filipínských bojovníků proti koloniální nadvládě Španělska a následně Spojených států amerických.

Vedle Blumentrittova nejbližšího přítele Josého Rizala je třeba připomenout také Isabela de los Reyes – velkou osobnost osvobozeneckých dějin Filipín a autora slavných folkloristických děl napsaných tzv. „z druhé strany“.^[2] Já se zde ale budu zabývat vztahem Blumentritta a Rizala, a to jednak kvůli tomu, že jejich vzájemná korespondence je natolik objemná, že by se dalo bez nadsázky tvrdit, že krom úvah těchto dvou lidí obsahuje i podrobný popis veškerého společenského dění na Filipínách té doby. Ale důležitým momentem, který mě u Rizala zaujal, je také jeho autorství historicky prvního románu kritického vůči koloniálním praktikám a navíc psaného z pozice kolonizovaného. Všechna tato zjištění mě vedla k návštěvě skromného muzea Blumentritta a Rizala v Litoměřicích, zasvěceného Filipínám a přátelství těchto dvou mužů. Muzeum, několik článků, knih a dokumentů mi pomohly celý příběh, který zde nastíním, trochu osvětlit.

Ferdinand Blumentritt a José Rizal se seznamují

Ferdinand Blumentritt se narodil v Praze roku 1853 a celý život žil v Litoměřicích, kde vyučoval dějepis a zeměpis na středních školách, později byl ředitelem litoměřického gymnázia. O historii Latinské Ameriky a Filipín se zajímal celý život, ovládal několik evropských jazyků a byl velmi činný i publikačně, přispíval do mnoha zeměpisných a etnografických periodik po celém světě. Shromáždil odbornou knihovnu o 900 svazcích, sbírku filipinik a od 70. let 19. století byl v neustálém korespondenčním kontaktu s národopisci a zeměpisci v Německu, Španělsku a na Filipínách.

První Blumentrittova práce, která vzbudila pozornost, pojednávala o obecném zřízení filipínského původního obyvatelstva pod španělskou vládou. Podobný zájem o společenskou situaci v natolik vzdálené zemi byl tenkrát věcí poměrně vzácnou. V té době Blumentritt pracoval také na slovníku španělských pojmů vlastních Filipínám, samotný jazyk však pravděpodobně nikdy neslyšel.^[3] Poté, co původní obyvatelstvo na ostrově Mindanao povstalo, publikoval Blumentritt článek, který vycházel z výkladu a rétoriky kolonizátorů a jejích mluvčích. K povstání se vyjádřil skepticky a popisoval domorodé Moros (tj. muslimské kmeny) v duchu evropských misionářů.

Na svůj článek dostal nečekanou odpověď od lékaře Josého Rizala v německy psaném dopise, v němž Blumentritta upozornil na to, že jeho znalosti Filipín pochází z knih, které napsali mniši, Španělé a jejich přátelé: „Píšete to vzhůru nohama! Kdybyste se byl narodil a byl jako já vychován uprostřed našich vesnic, a slyšel v co věří naši rolníci, co říkají, jak myslí a trpí, pak byste jistě smýšlel jinak o katolicismu na Filipínách…“ Rizal pesimisticky soudil, že Blumentritt si bude počínat jako ostatní, co „píší podle své přízně a podle své pohodlnosti,“^[4] ale zmýlil se. Blumentritt s Rizalem okamžitě navázal písemné spojení a toto spojení trvalo až do Rizalovy smrti před popravčí četou.

José Rizal se narodil roku 1861 v Calambě na ostrově Luzon, v oblasti obývané Tagaly. Rizalova rodina patřila k venkovské drobné buržoazii, otec byl nájemcem pozemků, které vlastnil dominikánský klášter, s nímž byl v neustálých sporech.

Rizal studoval lékařství na manilské Universidad Central, dostudoval ho v Madridě a v roce 1885 zde dokončil také studium filozofie. Mimo jiné měl literární ambice, věnoval se výtvarnému umění, ovládal několik asijských a evropských jazyků, zabýval se zoologií, etnografií, historií, problémy výchovy (teoreticky i prakticky), inženýrstvím a zemědělstvím. V roce 1885 Rizal napsal svůj první román pojmenovaný Noli me tangere (Nedotýkej se mě). Jak jsem již zmiňovala, tento román byl první kritikou kolonialismu napsanou z pozice kolonizovaného a také dílem přeloženým do několika světových jazyků.

Blumentrittova a Rizalova bašta v Litoměřicích. Foto: Ladislava Gažiová

Vůbec prvním evropským antikoloniálním románem bylo dílo s názvem Max Havelaar holandského autora Eduarda Douwese Dekkera (známého pod pseudonymem Multatuli), vydané v roce 1860. Rizal zmíněný román četl a Blumentrittovi o něm napsal: „Multatuliho kniha, kterou Vám pošlu, jakmile si obstarám výtisk, je mimořádně zajímavá. Bez pochyb je v mnohém lepší než moje. Nicméně, jelikož je sám autor Holanďan, jeho útoky nejsou tak silné jako mé útoky. Přesto, že je psána mnohem umělečtějším a elegantnějším jazykem než moje, předvádí pouze jeden aspekt holandského života na Jávě.“^[5]

Situace na Filipínách se vyostřuje

Kniha Noli me tangere, odvážně kritizující feudálně klerikální řád na Filipínách, vyšla v Berlíně a vzbudila velký ohlas. Kniha upoutala pozornost španělsko-filipínské buržoazní opozice v Barceloně a Madridu, vzbudila zájem emigrantů v Paříži a Londýně, ale také sklidila nenávistné reakce koloniálního režimu, na které v budoucnu doplatil i sám Rizal a jeho rodina. Román byl pro Filipíny převratným počinem a Rizal se díky tomu stal hlasatelem revoluce. Když se ze svého studijního pobytu v Evropě vracel domů, zastavil se i v Litoměřicích, kde strávil několik dnů. Jeden výtisk románu věnoval svému příteli Blumentrittovi, který se brzy pokusil o překlad tohoto díla do němčiny. Po Rizalově návratu na Filipíny eskalovaly negativní reakce na jeho román a anonymní výhružné dopisy a články v novinách vyhrožovaly smrtí „německému agentovi“, „kacíři“, který štve proti katolické církvi a chce přetrhat styky s „mateřskou zemí“. Z těchto důvodů Rizal odjel přes Hongkong, Japonsko a Spojené státy do Londýna.

V době psaní románu Rizal, stejně jako většina jeho souputníků, jednoznačně rozlišoval mezi španělskou vládou a náboženskými řády přítomnými na Filipínách. Ale po několika událostech, které přišly těsně po vydání románu, se začal politicky radikalizovat. Jeho postoj změnilo především masové vystěhování, zatýkání a deportace místního obyvatelstva (včetně členů jeho rodiny) v Calambě, ale také demonstrace v roce 1888, kdy guvernér Manily obdržel veřejnou petici s požadavkem vyhoštění biskupů z Filipín. Historicky se tato petice podnícená Rizalovým románem považuje za první občanskou reakci.^[6] Skutečnost, že madridský senát prohlásil petici za podvratnou a nechal zatknout signatáře, Rizala zasáhla, rozhořčeně psal Blumentrittovi z Londýna 23. června 1888: „Věřím, že už je pozdě, většina Filipínců už ztratila naději v to, že jsou přimknuti ke Španělsku. Teď je náš osud v rukou Boha a nás samých, ale už nikdy v rukou žádné Vlády!“^[7] 

Blumentritt byl v této době již velmi činný, co se týče poznámek k politické situaci na Filipínách, kterou soustavně komentoval v různých časopisech. Spolupracoval například s časopisem La Solidaridad,^[8] kde ve svých příspěvcích brojil proti kritice španělských filipinologů a především hájil Rizala a jeho tzv. filibusterismus.^[9] Blumentrittovy články vyvolávaly v Manile zuřivý ohlas, což byl případ i jeho textu o studiu dějepisu a zeměpisu na některých evropských školách, který nepřímo, a o to drtivěji kritizoval španělský a filipínský školní systém. Vyvolal tím vlnu pobouření a nadávek, na které reagoval mimo jiné tím, že se vzdal čestného členství v různých společnostech, které dříve získal.

130. výročí příjezdu Josého Rizala do Litoměřic, 13. 5. 2017. Foto: Jana Plíhalová

V předmluvě knihy věnující se historii objevů v oblasti Filipín, která vyšla pod názvem Události na ostrovech Filipínských,^[10] Blumentritt v roce 1890 prohlásil, že hlavním „proviněním“ Rizala je především to, že není evropského původu. Rozvedl zde také úvahy nad nebezpečím rasového výkladu nadřazenosti „španělských pánů“ nad „domorodci“, kteří jsou bráni buď jako velké děti, nebo jako „spící šelmy“.^[11] Tématem rasy a jejím účelovým výkladem se Blumentritt začal zabývat pod vlivem Rizala, který v učení o rasách a rasové nadřazenosti viděl ideologickou roušku vykořisťovatelského koloniálního režimu.

V roce 1891 vyšel druhý Rizalův román pod názvem El Filibusterismo, vydaný v Gentu a pojednávající o peripetiích bohatého klenotníka Simouna. V jedné z kapitol knihy probíhá zajímavá diskuze nad připravovaným atentátem. Bomba ukrytá v lampě ve tvaru granátového jablka je směřována do řad manilské buržoazie, ze které pocházel i sám Rizal. Tato sebevražedná kritika, která se v knize objeví, je velmi silným a obdivuhodným momentem. Celý náklad této knihy byl v té době na Filipínách zkonfiskován a jeden výtisk, který je dnes součástí pozůstalosti Ferdinanda Blumentritta v Českých Budějovicích, je velkou vzácností. Do tohoto exempláře vepsal Rizal Blumentrittovi věnování: „Největšímu bojovníkovi za práva Filipínců. Jeho přítel a bratr.“^[12] Tato kniha je uvedena Blumentrittovými slovy: „Je snadné předpokládat, že filibustýr tajně očaroval ligu mnichů a reakcionářů, aby jím nevědomky inspirováni upřednostňovali a propagovali takovou politiku, která usiluje o jediný cíl: šířit myšlenky o podvracení po celé zemi a přesvědčit i toho posledního Filipínce o tom, že spása je možná jen skrze odtržení se od vlasti.“^[13]

^{130. výročí příjezdu Josého Rizala do Litoměřic, 13. 5. 2017. Foto: Jana Plíhalová}

Rizal se vrací na Filipíny

Koncem září 1891 napsal Rizal Blumentrittovi, že se musí vrátit na Filipíny. „Život se stává břemenem, musím dát příklad, nesmím se bát smrti… Jdu vstříc svému osudu. Jestliže zemřu, zůstaneš ty. Pro mne je však život v Evropě nemožný. Lepší je zemřít než bídně žít!“^[14] Po návratu na Filipíny byl Rizal přivítán tagalskou buržoazií a inteligencí pro svůj proklamovaný nenásilný „asimilismus“, naopak širší lidové vrstvy z měst a vesnic viděli v Rizalovi především neohroženého „filibustýra“ hlásajícího nevyhnutelný boj se Španěly.^[15]

Je zajímavé, že Rizal a jeho spolupracovníci si vytvořili takovou strategii, kdy navenek prezentovali mírnější reformní postoje, avšak ve skutečnosti byli mnohem radikálnějších názorů. Postupovali tedy „dvojitou“ strategií reforem a separatismu.^[16] V dopise datovaném 30. ledna 1892 Blumentritt varoval Rizala: „Především Vás žádám, abyste se nezapojoval do žádného revolučního agitování! Protože ten, kdo rozpoutává revoluci, by měl předpokládat alespoň nějakou pravděpodobnost úspěchu, pokud nechce zatížit své svědomí zbytečným krveprolitím. Kdykoliv se lidé vzbouřili proti dominujícím vrstvám nebo kolonie proti vlasti, nezávisel nikdy úspěch revoluce na vlastních silách vzbouřenců. Americká Unie se stala svobodnou, protože se s ní Francie, Španělsko a Nizozemí spojily. Španělská republika se osvobodila díky tomu, že ve vlasti vypukla občanská válka a Anglie a Severní Amerika poskytly zemi peníze a zbraně. Řekové získali svobodu, protože je Anglie, Francie a Rusko podpořily. Rumuny, Srby a Bulhary osvobodili Rusové. Italové se osvobodili díky Francii a Prusku a Belgičané díky Anglii a Francii. Kdykoliv se lidé spolehli pouze na svou vlastní sílu, byli rozdrceni zákonným vojskem: Italové v letech 1830, 1848 a 1849, Poláci 1831, 1845 a 1863, Maďaři v letech 1848 a 1849 a Kréťané v roce 1868.“ ^[17] A dále Blumentritt strategicky argumentoval tím, že revoluce bude mít šanci na úspěch, jen pokud „(1) bude součástí vzpoury také nepřátelská armáda a námořnictvo, (2) vlast je ve válce s jiným národem, (3) peníze a zbraně budou dobře dopředu připraveny, (4) a pokud cizí mocnost oficiálně či potajmu povstání podpoří“. K tomu Blumentritt dodal, že „žádná z těchto podmínek [dnes] na Filipínách splněna není“.

130. výročí příjezdu Josého Rizala do Litoměřic, 13. 5. 2017. Foto: Jana Plíhalová

V roce 1892 založil Rizal organizaci Liga Filipina, ale dříve než si Liga stihla vybudovat síť poboček, byl Rizal zatčen a vypovězen do Dapitanu, na severní pobřeží ostrova Mindanao. Téhož dne (7. července 1892), kdy bylo zveřejněno jeho vypovězení, byla na manilském předměstí založena jiná politická organizace – tajná společnost Katipunan (Sdružení synů lidu). Hybnou silou sdružení byl člen Ligy Flipina Andrés Bonifacio. Katipunan byl úspěšnější než Liga, co se týče počtu členů a míry rozsáhlosti sítě poboček, dokonce vydával v Manile tajný časopis Kalayaan (Svoboda). Program Katipunanu navazoval na Ligu, ale byl radikálnější. Hlásal nutnost odtržení Filipín od Španělska revoluční cestou.

V době, kdy na Filipínách docházelo ke skutečnému ozbrojenému povstání, zveřejnil Blumentritt sérii optimistických článků o údajné síle filipínských separatistů v časopise Española en Filipinas. Po ozbrojených srážkách s policií obsadily revoluční síly v čele s Andrésem Bonifaciem a dalším Rizalovým „žákem“ Emiliem Aguinaldem střední část Luzonu a provincii Cavite. Španělsko následně vyslalo vojenské posily, které povstání potlačily. José Rizal byl postavený před vojenský soud a demonstrativně odsouzen k smrti za podílení se na organizaci povstání. Ráno 30. prosince 1896 byl na manilské promenádě Luneta veřejně popraven zastřelením.

V noci před popravou napsal Rizal dva dopisy, jeden své matce a druhý Blumentrittovi, v němž ho ujišťuje, že „nemá vinu na povstání a umírá s klidným svědomím“.^[18] Blumentritt po smrti Rizala již neměl dostatek informací a rychlý vývoj událostí na Filipínách nestíhal dost pohotově sledovat. Ve stejné době umírají na Filipínách a v Madridu i jeho další známí a Blumentritt začal publikovat pod pseudonymem. V mezičase přerostlo filipínské povstání počáteční fázi, bylo potřeba reorganizovat Katipunan a následkem toho došlo v revolučním táboře k vnitřnímu boji, v rámci nějž byl popraven Andrés Bonifacio.

1. listopadu 1897 byla vyhlášena ústava, která deklarovala nezávislost Filipín zakládající se na buržoazních demokratických svobodách. O lidových požadavcích se už nemluvilo. Následující rok po zničení španělského loďstva americkou flotilou v Manilské zátoce byla opět vyhlášena nezávislost Filipín – tentokrát Američany – a po podepsání tzv. Pařížského míru získaly Spojené státy od Španělska Filipíny za 20 milionů dolarů. K prvním srážkám mezi Filipínci a americkými oddíly došlo v únoru 1899. Proti surovému zákroku Američanů na Filipínách a na Kubě vystoupila řada amerických spisovatelů a politiků, kteří svolali ve stejném roce do Chicaga Protiimperialistický kongres (Anti-Imperialist Congres). V době po zmíněném kongresu Blumentritt obrátil svou kritiku proti imperialistické politice Spojených států, kterou nejostřeji formuloval ve svém článku Strýček Sam na Filipínách.^[19]

Částečně dochovaná je i další Blumentrittova práce: objemný rukopis (přes 500 dvojarchů) s pracovním názvem Amerika, jehož ústředním tématem je snaha vysledovat souvislosti mezi kapitalismem a katolicismem. Propojení církve s nejbohatšími vrstvami a politiky zde popisuje jako „rakovinu státního a společenského života Spojených států“. V roce 1911 začal Blumentritt publikovat v hongkongském časopise The Philippine Republic vydávaném skupinou filipínských emigrantů v čele s Vicentem Sottou, se kterým aktivně komunikoval. Až do konce svého života se Blumentritt zajímal o socialistické hnutí na Filipínách a dopisoval si také s Isabelem de los Reyes, který stál u zrodu první filipínské dělnické organizace Unión Obrera Democrática. Blumentritt zemřel 20. září 1913. Poslední článek mu vyšel v Hongkongu po jeho smrti, a to pod názvem Jeho poslední slova. 

Závěrem

Vůdkyně povstání Sakdalů na filipínském ostrově Luzon – Salud Algabre – ve svém známém výroku z roku 1935 prohlásila: „Udělali jsme to, o čem jsme (filipínský pracující lid) sami rozhodli jako svobodní lidé, a moc žije v lidu. To, co jsme vykonali, je naším dědictvím. (…) Rozhodli jsme se vzbouřit, povstat a srazit k zemi zdroje moci. Řekla jsem: ‚Jsme Sakdalové! Požadujeme okamžitou, celkovou a absolutní nezávislost.‘ (…) Poražené povstání neexistuje. Každé povstání je krokem správným směrem.“^[20]

José Rizal ani Ferdinand Blumentritt nebyli přímými aktéry revolučních událostí, přesto jejich myšlenky a činy inspirovaly jak vznik revolučního Katipunanu, tak i sakdalistické hnutí. Jejich práce se stala oním „krokem správným směrem“. Blumentritt díky své schopnosti uvědomovat si vlastní chyby a naslouchat prošel cestu od dobově konvenčního etnologa k sociálně smýšlejícímu kritikovi imperialismu a kolonialismu. Jeho práce tak může být dokladem lidské schopnosti překonávat hranice kultur, předsudky či (dnes už vyvrácenou) koncepci rasy, a to i přes to, že zemi svého zájmu – Filipíny – nikdy v životě nenavštívil.

Chtěla bych tento text ukončit výrokem Josého Rizala, který jeho myšlení a dílo nejvýstižněji shrne: „…rasy existují jen pro antropology, pro pozorovatele národního života existují pouze sociální třídy.“^[21]

^[1] Jindřich Tomas, Litoměřický profesor Ferdinand Blumentritt a jeho styky s Filipínami, zvláště s Josém Rizalem, in: Litoměřicko-vlastivědný sborník, Litoměřice 1977, s. 96–114.  

^[2] Respektive ze strany kolonizovaných. Mezi nejznámější folkloristická díla Isabela de los Reyes patří El Folk-Lore Filipino (1889). První tři kapitoly této publikace přeložil Ferdinand Blumentritt do němčiny.

^[3] Pro podobné vědecké praktiky konce 19. a začátku 20. století se používá pojem „armchair anthropologist“. Tento termín definuje antropologa, který obcházel důsledné vědecké postupy (např. terénní výzkum), své soudy stavěl na výpovědích a zkušenostech kolonizátorů/misionářů a přitom často využíval i vlastní fantazii. Podobné postupy vedly k problematickým závěrům podněcujícím uvažování v rasisticky stereotypních kategoriích.

^[4] Josef Polišenský, F. Blumentritt a Filipíny mezi španělským kolonialismem a americkým imperialismem, in: Československý časopis historický, Praha 1963, s. 148.

^[5] „Multatuli’s book, which I will send you as soon as I can obtain a copy, is extraordinarily exciting. Without a doubt, it is far superior to my own. Still, because the author is himself a Dutchman, his attacks are not as powerful as mine. Yet the book is much more artistic, far more elegant than my own, although it only exposes one aspect of Dutch life on Java.“ Překlad z angličtiny: Vjera Borozan. Benedict Anderson, The Age of Globalization. Anarchist and the Anticolonial Imagination. London and New York 2005, s. 45.

^[6] Floro Quibuyen, Towards a Radical Rizal, in: Philippine Studies, Manila 1998, s. 161.

^[7] „I believe that it is already late; the majority of the Filipinos have already lost the hope they have pinned on Spain! Now, we await our fate from God and from ourselves, but never any more from any Government!“ Překlad z angličtiny: Vjera Borozan. Ibidem, s.156–157.

^[8] La Solidaridad byla organizace založená v roce 1888 filipínskými exulanty, kteří studovali v Evropě a později vydávali vlastní stejnojmenný časopis. 

^[9] Filibustero, původně španělský výraz pro „piráta“ v 16. století, se později používal ve vztahu k osobám zapojeným v povstaleckých nacionalistických bojích na území Latinské Ameriky, Karibiku a v jiných španělských koloniích.

^[10] Jedná se o knihu Sucesos de las Islas Filipinas napsanou Antoniem de Morga v Mexiku v 17. století. Rizal knihu nově vydal s předmluvou od Blumentritta.

^[11] Josef Polišenský (pozn.4), s. 153. 

^[12] José Rizal, El Filibusterismo. Gent 1891. fond Pozůstalost F. Blumentritta v knihovně Jihočeského muzea v Č. Budějovicích (FB 64.). Věnování 28. září 1891: „Dem grösten Vertheidiger den Philippinischen Rechte. Sein Freund und Bruder. José Rizal“.

^[13] „Easy it is to assume that a filibuster has bewitched in secret the league of friars and reactionaries, so that following unconsciously his inspirations they would favor and promote that policy which only aspires to one aim: to spread the ideas of subversion throughout the entire country and to convince the last Filipino that no other salvation exists outside of separation from the Motherland.“ José Rizal, El Filibusterismo, Makati City 1996, s. 1.

^[14] Josef Polišenský (pozn. 4), s. 154.

^[15] Ibidem, s. 155. 

^[16] Floro Quibuyen (pozn. 6), s. 156–157.

^[17] “Above all, I beg you not to get involved in revolutionary agitation! For he who stages a revolution should at the least have before him the likelihood of success, if he does not wish to have his conscience burdened with useless bloodshed. Whenever a people has rebelled against another people dominating it, [or] a colony against the Motherland, the revolution has never succeeded solely on the basis of its own strength. The American Union became free because France, Spain and the Netherlands allied with it. The Spanish republics became free because civil war raged in the Motherland, and England and North America provided money and guns. The Greeks became free because England, France and Russia offered their support. The Rumanians, Serbs and Bulgarians were liberated by Russia. The Italians were liberated thanks to France and Prussia, and the Belgians thanks to England and France. Everywhere, those peoples who relied solely on their own strength were crushed by the soldiery of Legitimacy: the Italians in 1830, 1848, and 1849; the Poles in 1831, 1845, and 1863, the Hungarians in 1848 and 1849, and the Cretans in 1868.” Benedict Anderson (pozn. 5), s. 124. Překlad z angličtiny: Anna Remešová.

^[18] Josef Polišenský (pozn. 4), s. 157.

^[19] Ferdinand Blumentritt, Onkel Sam auf den Philippinen, in: Ost-Asien, 1900, s. 546–549. Překlad z němčiny: Zuzana Škapová.

^[20] “We did what we ourselves (Filipino working people) had decided upon—as free people, and power resides in the people. What we did was our heritage. (…) We decided to rebel, to rise up and strike down the sources of power. I said, “We are Sakdals! We want immediate, complete, and absolute independence.” (…) No uprising fails. Each one is a step in the right direction.” Překlad z angličtiny: Vjera Borozan.

Salud Algabre (1894–1979) byla členkou Sakdalu, filipínské rolnické organizace založené Beningem Ramosem v roce 1930. Tato organizace aktivně vystupovala proti mainstreamové nacionalistické politice prováděné prezidentem Manuelem Quezonem. Algabre se výrazně podílela na povstání organizovaném Sakdalisty 2. května 1935 ve městě Cabuyao, kdy vedla skupinu povstalců, která zablokovala železnici, přeřízla telegrafní vedení a převzala kontrolu nad hlavní silnicí. Salud Algabre byla zatčena a postavena před soud. Za členství v nelegální organizaci byla odsouzena na šest až deset let vězení, byla však předčasně propuštěna po necelých dvou letech. Po druhé světové válce Salud pokračovala v boji proti velkostatkářské politice až do své smrti ve věku 85 let. Citát Salud Algabre pochází z rozhovoru s Davidem Sturtevantem publikovaném in: E. San Juan Jr., Toward Filipino Self-Determination: Beyond Transnational Globalization, Albany 2009, s. 1. Překlad z angličtiny: Anna Remešová.

^[21] ”…races exist only for anthropologists, for the observer of national life only social classes exists”. Překlad z angličtiny: Vjera Borozan. Resil B. Mojares, Jose Rizal in the World of German Anthropology, in: Philippine Quarterly of Culture and Society, University of San Carlos Publications 2013, s. 177.

Artalk Revue 4: Návrat /editorka: Vjera Borozan, 2020. 

PDF ke stažení v české i anglické verzi.