Nebezpečný surfing na vlně dekolonizace

Letošní ročník Fotograf Festivalu potvrdil, jakým směrem se přehlídka dlouhodobě vydává, a zda by v tuto chvíli nestálo za to se ve svém čtrnáctiletém běhu na chvilku zastavit. Je totiž více než evidentní, že se festival v posledních letech čím dál tím více stává institucí opouštějící své původní mediální zaměření (i když to by samo o sobě nijak nevadilo), jejíž ambicí je vždy otevřít nové téma, avšak bez nároku na hlubší či analytičtější práci s ním. Letošní ročník je toho obzvláště dobrým příkladem, který se mě navíc osobně velmi dotýká, protože se tématu vztahu českého zapojení do evropského kolonialismu věnuji ve své publicistické a akademické práci. A právě nadužívání a zaměňování pojmů dekolonizace a postkolonialismus a jejich snadné zneužití na bojišti kulturních válek ve východní Evropě vedlo k tomu, že tyto pojmy používám čím dál méně – a s velkou opatrností.

Hlavní sdělení letošního Fotograf Festivalu spočívá v tom, že západní umělecká scéna řeší již několik let evropské dědictví kolonialismu, jehož součástí je i přetrvávající rasová diskriminace. Podle kurátorské dvojice Noemi Smolik a Adam Vačkář ale nejsou do této diskuze přizváni zástupci a zástupkyně zemí střední a východní Evropy a střední Asie. Na to se pokouší čtrnáctý ročník s podtitulem Make Voices be Heard poukázat, a právě skrze čtyři výstavy v menších i větších pražských galeriích „rozšířit stávající mezinárodní diskuzi o kolonialismu, postkolonialismu a diskriminaci o perspektivy z těchto regionů.“

Budu se držet především hlavní výstavy v MeetFactory, kterou je možné stále navštívit. Zde najdeme příběhy o současných ukrajinských emigrantech v Jižní Koreji (Meiro Koizumi), o dopadech černobylské katastrofy na běloruské a gruzínské obyvatele (Keto Gorgadze), o zkušenostech členů a členek vietnamské komunity v ČR (Minh Thang Pham, Diana Cam Van Nguyen, Sráč Sam) či o kulturní hybridizaci v prostředí romské menšiny v Česku a na Slovensku (Emília Rigová). To, že jednotlivé výstavy a vybraná díla nedrží pohromadě a působí jen jako náhodný výběr přístupů, které volně propojuje téma odlišného vs. hegemonního, už dobře popsal ve své recenzi pro Art Antiques Jiří Sirůček. Já se pokusím zaměřit primárně na to, proč a jak dochází k dezinterpretaci pojmu dekolonizace.

Je každá zkušenost s impériem koloniální?

Své stanovisko dále popsala kurátorská dvojice v tematickém čísle časopisu Fotograf, kde přibližují, že jejich snahou je představit východoevropský a středoasijský region jako komplice i oběť kolonialismu. Toto vysvětlení je důležité, protože naznačuje komplikované postavení vybraného geopolitického kontextu. Bohužel jej ale pouze naznačuje a dál už nerozvádí, tak se nedozvíme, ani koho jsme kolonizovali, ani kdo kolonizoval nás. Letošní ročník tak extrémně zjednodušujícím způsobem surfuje po tématu dekolonizace, které v poslední době zpracovalo třeba Berlínské bienále (2022) pod kurátorským dohledem Kadera Attii, Kyjevské bienále ve Vídni (2023) nebo documenta 15 v Kasselu, a jako standardní metodologický přístup jej institucionalizovalo i letošní bienále v Benátkách.

V českém prostředí se tématem dekolonizace skrze uměleckou produkci nikdo vysloveně nezabývá, a to hlavně proto, že se jedná primárně o politický a ekonomický pohyb spojený s požadavkem na navrácení půdy. Ta byla v minulosti zabraná buď prostřednictvím osadnického kolonialismu nebo pro účely vytěžení surovin prostřednictvím otroctví či nucené práce. Od konce druhé světové války probíhá dekolonizace těchto území, bytostně spjatá s požadavky původních obyvatel na repatriaci půdy a životních podmínek. K tomu jsou pak přidružené další politické, ekonomické, psychologické či epistemologické souvislosti, které souvisí s přetrváváním rasismu, vykořisťování, pocitu evropské nadřazenosti a nerovnováhy moci a bohatství mezi bývalými koloniemi a kolonizátory. Proto se mluví o dekolonizaci ve školství, v kultuře nebo ve veřejném prostoru. A byť jsou tyto kulturní aspekty důležitou součástí diskuze o dekolonizaci, nelze je oddělit od historického kontextu evropského kolonialismu, který vrcholil na přelomu 19. a 20. století tzv. „rvačkou o Afriku“.

Česko do této diskuze vstupuje se zkušeností z Rakouska-Uherska, jež nepatřilo mezi ústřední koloniální velmoci (jako Francie nebo Anglie), ale bylo podstatným komplicem evropského kolonialismu, stálo u podpisu důležitých dohod, které vojenské/politické/právní obsazení neevropského území mělo legitimizovat, a hlavně se jeho obyvatelé a obyvatelky podíleli na šíření kulturních a ideových aspektů evropské nadřazenosti nad neevropskými národy. Mezi tyto jednotlivce patřili cestovatelé, vědci a podnikatelé (občas mezi nimi byly i ženy). Po vzniku Československa pak můžeme mluvit o zapojení samostatného státu do nerovných vztahů mezi globálním Severem a Jihem. A to například skrze podnikání (prodej zbraní, anebo třeba soukromé podnikání Tomáše Bati nebo Georga Schichta vlastnících plantáže), národní politiku vylučující etnické menšiny či kulturní reprezentaci rasistických stereotypů. To vše bylo součástí dvojího pohybu: vymanit se z područí německého kapitálu (nebýt vykořisťován) a zároveň ukázat, že patříme mezi „vyspělé“ evropské národy (tedy vykořisťovat). V této pozici mezi ekonomickým jádrem a periferií setrváváme dodnes.

Na tom, jaká slova používáme pro tyto ekonomické, politické a kulturní vztahy, záleží. Dobře tuto problematiku popsala historička a teoretička Maria Todorova ve svém proslovu na letošní květnové konferenci v Rijece Postcolonial, decolonial, postimperial, deimperial, když hned na začátku položila dvě otázky: „Je každé impérium koloniální? A je každá zkušenost s impériem koloniální?“ Ve svém proslovu pak dále popsala, že je třeba zvláštní citlivosti a pozornosti ke každému danému kontextu a jeho specifikům. A to obzvláště, pokud mluvíme o předmoderní říši či koloniální říši v moderním slova smyslu.

Jako příklad uvedla Todorova Osmanskou říši, jejíž rozpínání dává do kontrastu k anglickým a francouzským koloniálním projektům. Rozdíl spočíval v tom, že v případě Osmanské říše nevznikala institucionální či právní propast mezi metropolí a závislými územími, expanze říše nebyla hnána ideou civilizační mise (s výjimkou arabských provincií v posledních desetiletích císařství) a post-osmanské období na daných místech nezůstalo poznamenáno kulturními rezidui srovnatelnými s jazykovou hegemonií angličtiny či francouzštiny. Jako výjimku zmiňuje Todorova kvazi-koloniální postavení Bosny a Hercegoviny před okupací Rakousko-Uherskem a určitě by bylo možné dále argumentovat například rozšířením islámského náboženství. To však nic nemění na tom, že naprosté rozvolnění diskurzu, kdy je jakákoliv rasová diskriminace a stereotypizace považována za kolonialismus nebo je podporována představa, že jakékoliv národní hnutí musí být nutně antikoloniální, nám nijak neumožňuje rozšířit naše historické poznání. Naopak dochází k zamlžení podstatných termínů, které jsou vysoce existenciální a emancipační.

Vezměme si například historii vietnamské komunity v Československu. První vlna emigrace do Československa proběhla v roce 1966, tedy v době, kdy zde probíhala intenzivní americká invaze ostře kritizovaná sovětským blokem (s podporou a dodávkami zbraní z ČSR). K emigraci docházelo na základě dohod mezi Vietnamem a Československem, kdy hlavní motivací bylo vzdělat a zaškolit vybrané vietnamské příslušníky v těžkém průmyslu (a dalších odvětvích). Iniciativa vzešla z vietnamské strany, která si také diktovala podmínky. Následovalo pak několik dalších vln emigrace, později už mnohem méně organizovaných, a to především z hlediska integrace a poskytnutí důstojných pracovních podmínek. Již během éry před rokem 1989 se jednalo o etnickou menšinu, která se musela potýkat s neporozuměním a rasismem, ten se ale naplno rozhořel až s rostoucí ekonomickou nejistotou na začátku devadesátých let, která vedla k fyzickým útokům na Vietnamce a Vietnamky v České republice.

Vztah Čechů a Češek k vietnamské komunitě, který se projevuje stereotypizací a rasismem, tak má svůj vlastní kontext, a podobně jako rasizované násilí a diskriminace vůči Romům a Sintům v ČR je na jedné straně posilován představou o národním příslušníkovi českého státu (který má bílou barvu pleti a mluví česky), na straně druhé jej aktivizuje sociální a ekonomická frustrace. Možná nám současná diskuze o dekolonizaci v kultuře napomáhá rozpoznat, jak se rasismus projevuje v kulturních institucích (například ve školství či v muzeích), a nabízí nám nástroje, jak jej v nich nereprodukovat (například zahrnutím členů a členek daných etnických skupin do příprav expozic), ale to vyžaduje vždy specifickou práci s danou institucí a taky s danou skupinou lidí nebo historickým kontextem. Česko-vietnamský vztah totiž nebyl koloniální, Češi Vietnam nekolonizovali a otázka je, co tedy dnes ve vztahu k Vietnamcům máme dekolonizovat. Problém pak spočívá v tom, že pojmová nepřesnost může vést k mylným představám o dějinném vývoji a zjednodušené porovnávání rozličných kontextů k dezinterpretacím.

Možnosti dialogu mezi postkolonialismem a postsocialismem

Samotný pojem dekolonizace se dočkal rozšíření a někdy tato pojmová neposlušnost může být naopak přínosem – obzvlášť když rozšiřuje imaginaci o perspektivu Druhého a zásadním způsobem pak proměňujeme naše vlastní poznání. Je ale třeba rozlišovat mezi plodnou a obohacující výměnou na jedné straně a rigidním opisem na straně druhé. Jako příklad uvedla Todorova přístup Sharada Chariho a Katherine Verdery, kteří ve své akademické eseji z roku 2009 ukazují možnosti a limity dialogu mezi postkolonialismem a postsocialismem. Tyto dva pojmy nesměšují, ale ukazují, jak se vzájemně mohou obohatit. Podle nich „stejně jako se postkolonialita stala kritickým pohledem na koloniální současnost, mohl by se postsocialismus stát podobně kritickým stanoviskem k přetrvávajícím sociálním a prostorovým účinkům moci a vědění studené války“.

Důležitý moment, který zde chci zdůraznit, je, že například na střední Evropu ve vztahu k Sovětskému vztahu po roce 1948 nemůžeme nahlížet stejně jako na kolonizaci evropskými impérii na konci 19. století. Stejně tak hegemonní povaha západní Evropy a USA během studené války neznamenala pro střední Evropu koloniální nadvládu. Položit si tedy otázky „Jak dalece mají oba tyto pohledy [západní a sovětský – dopl. AR] na země střední a východní Evropy a střední Asie koloniální povahu. A jestli není na čase začít dekolonizovat i tyto pohledy?“, nedává smysl a nijak nám to nepomáhá složitou současnost více pochopit.

To všechno jsou komplexní otázky a témata, ve kterých jsem často velmi nejistá, dělám chyby, zjednodušuju a zkresluju. Pomáhá mi ale být co nejvíce konkrétní a nepředpokládat, spíše pátrat po souvislostech. Proč ale podrobnější výzkum v rámci Fotograf Festivalu chybí? Je to přeci jen poměrně velká přehlídka, má mnoho pozornosti a nemálo prostředků na produkci. Proto bych očekávala, že zde na to prostor bude.

Bohužel si ale nemyslím, že chyba je jen na straně kurátora a kurátorky, problém vidím i v teoretickém zprostředkování letošního ročníku – textům v časopise Fotograf chybí obsahová editace (esej Joanny Warszy a Jana Sowy, jež původně vyšla na webu muzea MoMA, které ji zase přebralo z projektu v berlínském SAVVY Contemporary, je nesmyslně zkrácená a ještě nadvakrát vytržená z kontextu) –, což by měla být zodpovědnost celého týmu festivalu a editorů a editorek časopisu. Vím, že všichni v kultuře pracujeme nadoraz, nemáme čas ani kapacity se důkladně všemu věnovat, navíc v době, kdy dáváme dohromady koncepci do grantové žádosti, většinou vrcholí program v aktuálním roce, naše práce je podfinancovaná a do toho bojujeme o pozornost diváctva, které se nechce do složité problematiky ponořit. Všichni jsme unavení. Ale výsledkem této únavy by nemělo být, že budeme cyničtí a vykašleme se na důslednost a citlivost. Ale spíše to, že se na chvíli zastavíme a možná se pokusíme něco na téhle neudržitelné situaci změnit.

Yevgenia Belorusets, Alina Bliumis, Ptuška & Keto Gorgadze, Miero Koizumi, Jeanna Kolesova, Diana Cam Van Nguyen, Minh Thang Pham, Marta Popivoda, Emília Rigová, Sráč Sam / Make Voices Be Heard: Chapter Four / Galerie MeetFactory / Praha / 25. 10. 2024 – 6. 1. 2025

Foto: Jan Kolský