BB9: Království kvalitního obrazu

Po recenzi Viktora Čecha se k berlínskému bienále vracíme ještě jednou, tentokrát v komentáři Marie Lukáčové. Autorka si všímá především podoby doprovodných vizuálních materiálů bienále a způsobu, jakým se na přehlídce prolínají principy komerční prezentace a galerijního vystavování, přičemž v závěru dospívá ke zjištění, že jedinou jistotou, která se současnému divákovi (a zároveň spotřebiteli) dostává, je dokonalá kvalita digitálního obrazu.

Cécile B. Evans, What the Heart Wants, 2016; Endurance Study – A Pictorial Guide I, II, III, 2016; Handy if you’re learning to fly I, II, 2016, se svolením autorky, Galerie Emanuel Layr, Vienna; Barbara Seiler, Zurich, foto: Timo Ohler

Království kvalitního obrazu

Na přelomu tisíciletí, na šifónovém, tmavě modrém sedadle čeká dítě na rodiče uzavírající hypotéku. Kontempluje a po chvíli začne nesmělými prsty probírat štosy lesklých křídových papírů s modrým logem bankovní instituce. Tajně čmárá reklamní propiskou po usměvavých tvářích a rodinných domech, nenápadně ze stolu sebere čtyři (modré) bonbony a nechává se unášet myšlenkami na výhodnou budoucnost. O patnáct let později se toto dítě pohybuje veřejno-korporátním prostorem zcela běžně. Nejistá doba s sebou přinesla papírovou architekturu, kterou prochází, nekvalitní oblečení, jež často nakupuje, a nebezpečné jídlo, co jí. Občas na něj padne strach a hledá alespoň něco, co by mohlo zmírnit obavy z přítomnosti. Ptá se samo sebe, jestli ještě existuje nějaká jistota v eskalované nestabilitě systému.

Jakoby jeho otázka prostupovala celým konglomerátem letošního berlínského bienále (dále BB9), které se společnost snaží vyléčit vizualitou kolektivu DIS, vydavatelů webového DIS Magazine (www.dismagazine.com), jejichž heslo pro BB9 zní: „Make Art Fun Again“. Lajdácké řeči „Not the Creative Directora“ Babaka Radboye ale neodpovídají zažitým stereotypům umělecké taškařice. Jsou to vycizelované narážky kumulující se v povědomých fotografiích napasovaných do formálního dress codu korporátních strategií, v nichž (podle pravidel) stačí pozměnit jen málo: jen nenápadná nuance dokáže na širokou veřejnost zapůsobit víc než kdejaký lokální aktivismus. Reklamní bannery BB9 (z dílny kolektivu DIS) mluví jazykem, kterému publikum rozumí. Nepřepálené světlo, čisté barvy a obličeje. Něco ale nehraje. Korporátní vizualita provází evropského diváka po celou dobu (nebo alespoň většinu) jeho života, a proto víceméně kdokoli dokáže rozkódovat předloženou změnu v zajetých rovnicích. Ta v případě BB9 většinou nenese vtip, ale hořko-sladkou chuť společensky neúnosné situace. Je to po dlouhé době první z možností obrazotvornosti, která opravdu dokáže cílit na veřejnost a otevřít potlačované otázky (rovnosti, feminismu, genderu…).

Narrative Devices, 2016, s Tilman Hornig: GlassPhone, vyrobil Iconoclast, se svolením Berlin Biennale for Contemporary Art

Což dokazuje módní návrhář Telfar Clemens navrhující „extrémně normální“ módu, jež „vypadá, jako by byla v kurzu před čtyřmi týdny“, Simon Denny, který v budově European School of Management and Technology simuluje reklamní prostředí a vytváří showroom svých uměleckých výrobků, nebo Shawn Maximo, jehož zásahem byly pánské toalety v KW Institute for Contemporary Art přetvořeny v interiér jako vystřižený z katalogu druhořadého koupelnového studia. Obvyklé vybavení však nahradil bezpohlavní záchodovou mísou, místnost naplnil bílým světlem a na stěny aplikoval velkorysý tisk lesní krajiny, který má stísněný prostor rozšiřovat do neexistujícího exteriéru. Celá instalace je doplněna o dva sedací pytle umístěné každý z jedné strany klozetu, jež dovolují spočinout a pozorovat reklamní video BB9 na plazmové obrazovce. Díky omezení původní funkčnosti místa je tak záměru dosáhnout genderové vyváženosti učiněno za dost – ovšem především o patro níž, na dámských toaletách.

Existuje mnoho variant prezentace produktů a způsobů, jak docílit jejich úspěšného včlenění do tržního systému, a divák BB9 je o tom neustále přesvědčován. Vždyť to, co se kurátoři v rámci přehlídky snaží konkretizovat a předvést, je ona abstraktní, ale vždy v určité podobě přítomná virtuální informace, která se jako taková v rámci prezentace stává právě tou komoditou, po níž divák touží. O její přesné podchycení a vyjevení se přitom stará tým profesionálů, který zájem o ni podněcuje přetvořením jejího bezprostředního okolí. Prostor bienále je těmito showroomy tak přehlcen, až to vypadá, jako bychom procházeli Ikeou. Ale znovu něco nesedí: ocitáme se přímo uprostřed reklamy na vytoužený sen, který si ovšem koupit nemůžeme.

Shawn Maximo, #3, 2016, se svolením autora, foto: David von Becker

Obdobný pocit má i – dnes dospělé - dítě z prvního odstavce, které se vydává „na západ“. Prochází cizími ulicemi a při žvýkání currywurstu zjišťuje, že si kdokoli z kolemjdoucích svým zevnějškem příliš nezadá s tvářemi, které jsou ve vysokém rozlišení vytištěny na plakátech všude kolem, a ti, které míjí, by bez potíží mohli figurovat na dalších. Nezáleží, jestli je cizinec dítětem, adolescentem, důchodcem, vyznavačem anarchismu (jehož znak se ve videích prezentovaných BB9 hojně využívá jako jakési symbolické doplnění postapokaliptických vizí), protože každý má poměrně jasný předobraz, do nějž se stylizuje. Podobně je to i v případě BB9, kde kurátoři předvádějí, že kult mládí odvál čas a všemi možnými způsoby prezentují kult 4K obrazu, který částečně přebíjí samotnou dějovou linii a sdělení jednotlivých videí.

Technologie 4K obrazu, která vychází ze čtyřnásobného dělení obrazového pixelu (z uznávaného HD rozlišení), byla vynalezena roku 2009. Roku 2013 pak přišlo další dělení pod označením 8K obraz. Tento princip se v současnosti dále násobí a exponenciální řadou vzniká 16K obraz. Otázkou zůstává, jak bude pixel vypadat potom. Jisté však je, že tento zdánlivě nekonečný vývoj má nevyhnutelná omezení, pokud jde o lidské fyzické schopnosti. Oko člověka dokáže rozlišit rozdíl mezi 4K obrazem a full HD obrazem, rozdíly 8K absorbuje stěží a o 16K ani nemluvě. Divák má díky neskutečné hloubce ostrosti pocit, že sleduje přesný záznam situace, která se někde odehrála. Jistotu sugeruje i saturace barev, která neviditelně deformuje realitu a přináší oku dojem kvalitního, formálně vyváženého obrazu. Přemoženému lidskému smyslu je podsouvána spektakulární fikce obsahující přesné, formalizované sdělení, že virtualita je jasnější než realita. Což, jak dokládá produktové portfolio BB9, je i jediná věc, na kterou se společnost v post-současnosti může spolehnout.

Speculative Ambience, 2016, vyrobil Iconoclast, se svolením Berlin Biennale for Contemporary Art

9th Berlin Biennale for Contemporary Art / The Present in Drag / kurátorský tým: DIS: Lauren Boyle, Solomon Chase, Marco Roso, David Toro / Akademie der Künste / ESMT European School of Management and Technology / KW Institute for Contemporary Art / Berlin Blue-Star výletní loď / Berlín / Německo / 4. 6. – 18. 9. 2016