Nový jazyk staré apokalypsy

Aktuální výstavu v MeetFactory, kterou připravili kurátoři Christina Gigliotti a Jan Zálešák, kriticky zhodnotila Marie Lukáčová, která se ve svém textu soustředila především na téma apokalypsy a na vystavená díla usilující o zpřítomnění pocitů. Lukáčová se pak ptá, jak vyřešit rozpor, který v takové situaci vystává: „Jak něco neviditelného a nehmatatelného přetransformovat do vizuálního sdělení tak, aby nevyvolávalo majetnický přístup, ale zároveň si ponechalo kulturní status a oprostilo se od tržní komodity, kterou už ve své podstatě kritizuje?“

Nový jazyk staré apokalypsy

Podle slov tiskové zprávy je aktuální výstava v MeetFactory volným pokračováním předešlých galerijních projektů Jana Zálešáka Apocalypse Me (Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem, 2016) a Letting Go (Trafó Gallery, Budapešť, 2017), které se soustředí "na pomezní oblasti lidského světa – na oblasti, kde se rozpouští hranice lidského a nelidského." Výstavu doprovází publikace Apocalypse Me, jež rozšiřuje komentáře k uchopení palčivého tématu samotné apokalypsy. Tu autor knihy nespojuje s příchodem vesmírného střetu nebo úderem přírodní katastrofy, nýbrž je podle něj dávkována po malých kouscích a své těžiště hledá právě v jednotlivých vlivech, které postupně konstruují apokalyptický obraz planety.

Jde tedy o konec světa, tak jak jej známe, postrádá však slibované znaky pátečních velkofilmů založených na stále se zdokonalujících technických možnostech greenscreenu a nekonečných rozpočtech. V těchto snímcích je navíc apokalypsa zobrazována jako krátkodobá událost, jež najednou a nenadále mění běh a uspořádání společnosti. Zálešák však přemýšlí nad apokalypsou jako nad souborem politických rozhodnutí datovaných do nejasného letopočtu daleko v minulosti a utvářejících stav současné společnosti. Nejde tedy o spektakulární střet s meteorem ani o děsivou scenérii tsunami narážejícího na pobřeží, co by společnost mělo zdolat. Tím by měla být například hrůza samotného života obyvatel čínského Lin-Fenu nebo pouhý fakt, že bojové plyny pocházející z ukrajinského Doněcku nezpůsobily největší škody v místech válečného použití, ale v místě své trvalé výroby a uskladnění.

Nakonec i po návštěvě MeetFactory se zdá, jako by celá instalace výstavy Afterbirth of a Dream, složená především z předmětů evokujících určitou trashovou materialitu, odkazovala k faktu, že zásadní pro přijetí zkázy není skutečnost zkázy samotné, ale to, jakou podobu od ní privilegovaná – s velkou pravděpodobností euroamerická – společnost očekává.

Zkoumané informace a obrazy protékají skrze několik platforem najednou a nabývají v nich bizarních obrysů, v nichž se stejná informace dělí do nekonečného množství výrazů. Zsófia Keresztes například k jedné ze svých soch na webovém portálu idoart.dk podotýká: „V mé práci s názvem Raw Mountain je Yosemitská hora z obalu iMacu dokonalou fotografií, která je v kontrastu s nekvalitní replikou, jež se dere z povrchu prázdné krabice. Přesto ale stále obě hory tvoří jakýsi druh symbiózy.“ Obě hory tak existují jako důkaz několika pravd souznějících vedle sebe. Její socha Lonely Dinner, zastoupená na výstavě Afterbirth of a Dream, dodržuje vizuální skrumáž obdobného formálního přístupu kašírování a výběru ze zbytků po kreativním odpoledni, nicméně již opouští svět dokonalého předobrazu a vytváří si vlastní symbiózu pravidel.

Lonely Dinner s divákem komunikuje skrze něžnou barvu, surový materiál a abstraktní tvary s možnou animální částí jako zatuhlý model neznámého života, který snad někde může existovat. Světlemodrorůžovofialový objekt nejspíš v kompozici výstavy navazuje na zelenočervenočernou instalaci Fake People Problems Theatre Anny Slamy a Marka Delonga. V působivém psychedelickém spacu tvoří nekonkrétní tvary objektů z textilií (evokujících patchwork, Studio kamarád a hot scény z Divokých koček) silně dominující piedestal, jenž prohlubuje zážitek z připravené scény. Namodelovaný pocit jakožto médium vycházející z reálné situace je tak nejlepším sokem, který dokáže polemizovat s tokem virtuálních vizuálních informací, jenž postupně zahltil a propojil veřejnou sféru a soukromí. Dle očekávání se reálný prožitek stává stále více exkluzivním. Pořád je to ale objekt/komodita, která je na výstavě činitelem citu.

Dobře známý dualismus přírody a kultury je podobný vztahu objektu a subjektu nebo rovněž – z pohledu subjektu – užívaného a uživatele. Jde o maximálně nerovný vztah dvou světů, přičemž tato nerovnost je příčinou oné apokalypsy, v niž se věří. Na výstavě Afterbirth of a Dream je snaha o symbiotické uvažování více než patrná ve dvou zmiňovaných instalacích. U ostatních vystavených děl není dialog příliš patrný a topí se buď v instalačním procesu a galerijní dispozici, nebo selhává v jasnějším vyznění. Jen v hlavách návštěvnic a návštěvníků pořád hučí otázka: Proč u příležitosti této komunikace vidíme řadu objektů, které své místo už dávno našly v zajeté tržní trati a jsou samy o sobě určitou hnací silou otáčejícího se kapitálocénu? Není reakce v podobě fetiše na téma apokalyptické současnosti jen dalším retro pokusem, kterým současnou situaci nevyřešíme?

„Myslím, že bouřka již nepřichází z minulosti. Dnes vane vítr z budoucnosti, která je vyčerpána zdroji a nadějí, a navádí lidi zpátky do minulosti. Jsme vedeni k děloze – nebo k jejímu předpokládanému původu – nikoliv k hrobu. Všichni tito staří lidé, kteří se snaží vypadat mladě a bláznivě, jsou známkou toho, že bouře fouká z kolabujícího budoucího vývoje směrem k roztříštěné minulosti.“ (zde)

Těžko říct do jaké míry je možné hledat zlepšení v minulosti a snad se i oprostit od technologií, ve kterých mnozí vidí budoucnost a jiní úpadek. Výstava Afterbirth of a Dream nabízí jako jedno z možných řešení prezenci pocitu/citu. Jak ale něco neviditelného a nehmatatelného přetransformovat do vizuálního sdělení tak, aby nevyvolávalo majetnický přístup, ale zároveň si ponechalo kulturní status a oprostilo se od tržní komodity, kterou už ve své podstatě kritizuje? Možná odpověď snad existuje v efemérních performancích či imateriálních monumentech souvisejících s přímou komunikací s publikem a kontextem místa, tomu se však výstava v MeetFactory vyhýbá.

Otázka citu uzavírá také zmiňovanou knihu Jana Zálešáka Apocalypse Me, která se ve svém posledním odstavci zaměřuje na lásku. Označuje jej za rozhodnutí, které je založeno na principu nesobeckého přístupu a jež se snaží vytvářet vztahy nepodléhající trhu a kapitálu. Tvorba sociálních vazeb, jejichž pojítkem není ekonomie, ale láska, je zásadní pro silné struktury, schopné solidárně uvažovat nad nerovností, ekologickou krizí nebo genderovou či rasovou diskriminací. Stejně tak jako musí do katastrofického filmu vstoupit silný bílý heterosexuální muž (v posledních letech smí i bílá hetero-sexy žena) a hrdinským činem ničivou sílu porazit – anebo alespoň zachránit elitní hrstku, je tak i v reálném životě potřeba činu, jehož nedílnou součástí semusí stát právě neautoritativní a nemajetnický přístup k lásce. Požadovaný čin se ale nenachází v objevu nebo hrdinské smrti, jde o zdlouhavý proces. Vytrvalou péči. Dlouhodobé vytváření nehierarchizovaných úkonů v nekonečném kolektivu. Samotná výstava tak sice ukazuje kritickou realitu, do které bychom se měli jako věčně spící probudit, nechává nás ale v ranní depresi ze situace, z níž už není úniku a žádnou možnost záchrany ani nenabízí.

Jan Brož, Leon Eisermann, Zsófia Keresztes, Estrid Lutz & Emile Mold, Carl Palm, Anna Slama & Marek Delong, Pavel Sterec / kurátoři: Christina Gigliotti & Jan Zálešák / Afterbirth of a Dream / Galerie MeetFactory / Praha / 10. 6. – 5. 9. 2017

Foto: Tomáš Souček