Pokus o model Kataríny Hládekové

Textem o práci Kataríny Hládekové z pera Jiřího Ptáčka uzavíráme sérii příspěvků věnovaných jednotlivým finalistům Ceny Jindřicha Chalupeckého 2016. Jiří Ptáček zasazuje tvorbu umělkyně do kontextu brněnské umělecké scény, jíž je Katarína Hládeková výraznou představitelkou. O její práci pak píše: "Neúplná a deformovaná informace, imerze a paradox, který ponoření do obrazu ruší, zacyklenost, zrcadlení, smyčka nebo uzavírání kruhu jsou abstraktní témata, která se v její práci objevují tak často, že se stala jakousi Kataríninou osobní značkou."

Katarína Hládeková

Pokus o model Kataríny Hládekové

Jsem v Brně. S Katarínou Hládekovou mám domluvené setkání v Solo. Založila ho s manželem, kreslířem a grafickým designerem Ondřejem Homolou, a mladým vizuálním umělcem Martinem Nytrou. Do této doby v něm uspořádali několik výstav. Od Domu umění na Malinovského náměstí to je rovně a pak doleva. Asi 5–7 minut chůze Cejlem. V jednu chvíli procházíte kolem zadního traktu divadla pro děti, který vypadá jako dřevěný koráb na souši. Model 1:1.

Katarínu zahlédnu přes výlohu. Sedí v jinak prázdném prostoru za stolkem. Nad ním jsou nástěnné hodiny, v nichž poznávám papírový model, který si před dvěma roky slepila kvůli fotografiím na jednu výstavu. Ručičky velkého počtu tehdy neukazovaly čas, ale své postavení vůči centrálnímu bodu, kolem kterého byly rozestavěny.

Vítáme se a Katarína mi ukazuje místnosti v zázemí. Nahlížíme do několika malých ateliérů. Stálý ateliér tam nemá. K práci využívá vstupní prostor. Pokud v něm zrovna není výstava. Když se coby galeristé shodnou, že by rádi výstavu uspořádali, prostor vyklidí. A když je naopak potřeba víc pracovat na vlastním, neorganizují veřejný program. „Je to niečo na pomedzí súkromného a verejného. Pre nás by to bol veľmi veľký luxus, keby to bola len galéria alebo len ateliér, pretože celú prevádzku hradíme z vlastných zdrojov a nežiadame o granty. Takže takto je to pre nás ekonomické a ekologické.“ V té době nevím, že se sem znovu podívám za týden během diplomových obhajob na FaVU.

Jdeme na kávu. Navrhnu Šestou větev, protože tam Vilém Duha zrovna vystavuje své reliéfy. Uvědomuji si, že Solo je pouze poslední z „galerií“, které jsou s Katarínou nějak spojené. Jednu vedla už na Fakultě výtvarných umění v Brně, když tam přišla z Košic. Stála uprostřed ateliéru a vypadala jako zmenšená modernistická kunsthalle. Vystavující museli vyřešit expozici v miniaturních sálech a diváci nahlíželi dovnitř okny jako Gulliverové. Později si spolu s Marií Štindlovou zřídily výstavní prostor na privátu. Jmenoval se Jádro a vznikl v takové hlubší nice na chodbě bytu. Zvaly tam autory zvučnějších jmen, než měly samy. Spolubydlící se nelíbilo, že se jí tam scházejí cizí lidé.

Když Jádro přestalo být galerií, organizovalo program na bázi exkurzí a výletů. Následoval Grau Kolektiv, sdružení mladých umělců a kurátorů, které se mimo jiné staralo hned o několik malých výstavních míst po městě. Katarína mi po cestě do Šesté větve říká, že zrovna neví, jestli Grau Kolektiv aktuálně existuje. Svého času to ale byl vcelku viditelný lokální kulturní label. Patřili k němu zakladatelé dnešních Bastl Instruments a také Klára Peloušková, která dnes vede Artalk.

V Brně pevně trvají na významu vystavování po kavárnách. Spolek, Švanda, Steiner, Kino Art, Falk, Šestá větev. Obvodové zdi a výlohy. Naopak méně často zakládají klasické galerie. Po dlouhé odmlce od zániku legendární Galerie Eskort vznikly vlastně pouze tři standardněji provozované off space – OFF/FORMAT, Tvar a Klubovna. Jenže městské a státní výstavní instituce v Brně fungují poměrně dobře a na menší scéně je vstup do nich přeci jen snazší než v Praze.

Sedíme u nápojů. Miniaturní galerie Katarína nestavěla pouze kvůli komunitní kratochvíli. Patřilo to k rozvíjejí jejího uvažování o modelech. Nejde přitom pouze o změny měřítka a nápodoby skutečnosti. „Zo začiatku ma fascinovala hlavne estetika architektonických modelov a tiež ilúzia, ktorá vzniká zmenou mierky. Postupne som o modeloch začala uvažovať ako o forme reprezentácie a to prvotnú fascináciu posunulo do úzadia. Modely som prestala ´len´ používať a moja práca začala byť viac ´o´ modeloch. To celú vec skomplikovalo a zamotalo. Vytváram modely o modeloch, čo prirodzene zahŕňa implicitnú tautológiu a cyklickosť.“ Poměrně dlouho mi vypráví o kognitivních modelech a vágnosti. „Myslím si, že ak je umelecké dielo formou reprezentácie, tak je možné uvažovať o umení aj ako forme modelu. Najviac ma inšpiruje teória zastrešujúca vedecké alebo teoretické modely. Tie sú ale určitým spôsobom opačné voči tým modelom, ktoré využívame v umení. Myslím, že je to práve vágnosť, vlastná i kognitívnym modelom, ktorá odlišuje umelecké a teoretické. Vágnosť je nepresnosť, vzniká asociatívne a intuitívne. Často je neodôvoditeľná. Napriek tomu, že svoje práce staviam na vopred daných pravidlách, v procese tieto pravidlá porušujem a nechávam priestor voľným asociáciách. Potom sa vzniknuté protiklady snažím vybalansovať. Takto postupujem už dlhšiu dobu, aj keď som to pôvodne nesledovala vedome.“

Pohled do instalace výstavy Obrazy tohoto blogu v Galerii Kabinet (Galerie TIC), Brno, 2015, foto: Michaela Dvořáková

Centrálním objektem její loňské výstavy Obrazy tohoto blogu v Galerii Kabinet v Brně byl válec, na který návštěvník posouváním navíjel dlouhý papír s textem Mariky Kupkové. Rychlost posouvání po podlaze odpovídala rychlosti čtení textu. Také tento válec byl modelem – materiální verzí virtuálního svitku běžně užívaného v prostředí internetu. Text nebylo možné vidět celý, podobně jako před čtyřmi lety nemohly být najednou viděny všechny čtyři fotografie na výstavě v mé Fotograf Gallery. K nim si Katarína postavila papírové modely výstavního sálu, do kterých umístila čtyři navzájem se podobající objekty. Divák si při troše pozornosti všiml, že se nedívá na fotografickou dokumentaci prostoru s obrovským trojrozměrným objektem. Nemohl ale poznat, že se nejedná o jediný objekt fotografovaný ze čtyř různých stran. Skrze čtyři snímky čtyř objektů mu ale přesto v mysli vznikl model viděné věci. Reprezentované skutečnosti neodpovídající realita, objektivně neúplná a ovlivněná limity naší paměti, přesto ale taková, že k ní zaujímáme důvěřivý postoj.

Neúplná a deformovaná informace, imerze a paradox, který ponoření do obrazu ruší, zacyklenost, zrcadlení, smyčka nebo uzavírání kruhu jsou abstraktní témata, která se v její práci objevují tak často, že se stala jakousi Kataríninou osobní značkou. Její projekty mají často charakter hádanky či hlavolamu. Jejich vyřešením, včetně případného rozpoznání odchylky a porušení pravidel, můžeme pocítit radost, jakou pociťuje dítě, když vyřeší úkol, a zároveň si uvědomit, že její racionálně podložená díla jsou metaforou našeho vztahu k obrazovým reprezentacím.

Pohled do instalace výstavy Second-Best, Fotograf Gallery, 2012, foto: archiv autorky

Ve fotografiích sleduje nečitelné pomezí, kdy sérii obrazů začínáme považovat za kontinuální sekvenci. V objektu z výstavy Rozdělat oheň v brněnské Fait Gallery Preview (2014) zase využila odrazu keramického modelu větve uvnitř zrcadlového patnáctistěnu k vyvolání efektu jejího zanimování. K plnohodnotnému zážitku přitom bylo nutné začít objekt obcházet. Rozpohybovaná větev, uložená na rudém podkladu, a přeskakování jejího obrazu před očima pozorovatele z jednoho zrcadla na druhé ale zároveň volně asociovaly strhující, neredukovatelný zážitek hořícího ohně. Jedno z možných řešení, jak vytvořit model ohně. Model, který vyvolává emocemi prohřátý obraz, jenž v sobě nosíme.

Povídáme si také o projektu na finále Ceny Jindřicha Chalupeckého. Protože text dávám dohromady výrazně později, raději se ještě ptám, jak svůj záměr rozvinula. Píši jí a ona mi odepisuje: „Chcem vytvoriť niečo, čo pôjde po povrchu, bude opisom opisu alebo tematizovanou tautológiou. Nakoniec som sa rozhodla pre tri objekty. Sú to drôtené modely typografických symbolov. Zároveň slúžia ako inštalačné moduly pre zbierku vernakulárnych nájdených obrazov, ktoré v ďalšom pláne rozvíjajú motívy cyklickosti, slučky alebo rovnováhy. Súvisí to s tým, ako sami projektujeme svet, ako vnímame objekty, ako odraz deformuje informáciu, ktorá sa k nám dostáva. Jeden z modulov nesie zrkadlo, ktoré by ideálne malo opisovanú situáciu obracať do skutočnosti. Naschvál nepoužívam typografiu písmen, ako jednotiek pre stavbu slov. Vybrala som špeciálne znaky, ktoré nesú vlastné významy. Dôležitá pre mňa bola symbolika ich tvaru, ktorá opakuje zdelenie uzavretosti a cyklickosti.“ A upřesňuje, že základním tématem tohoto pro ni manifestačního díla je problematika symetrie a její estetické a emocionální působivosti. „Hovorí sa, že človek považuje za krásne to, čo je symetrické a postavené na centrálnej kompozícii. V umení sa mi často zdajú centrálne kompozície nudné a zachádzajúce do dekoratívnosti. V náväznosti na zbierku ilustrácií z knihy I am a Strange Loop od Douglasa Hofstadtera som začala zbierať fotografie tematizujúce uzavretosť v slučkách, ktoré sú obyčajne symetrické, ale zároveň sa mi zdajú atraktívne. To, čo ma na nich oddiaľuje od toho, aby som sa nudila, je práve ich zasadenie do určitej sociálnej a časopriestorovej skutočnosti. Je to niečo, čo by mohlo byť označené za vágnosť, ale zároveň niečo, čo vyvoláva záujem.“

Foto: Peter Fabo (pokud není uvedeno jinak)