Byl zde Beuys

Výcvik na letadle Stuka, s nímž byl později v husté vánici sestřelen nad Krymem, absolvoval Joseph Beuys v Hradci Králové, kde leží vojenské, dosud funkční letiště. A také divadlo Drak, kde se kurátorka Radka Schmelzová pokusilo o recyklaci Beuysových tvůrčích principů. 

V reakci na první výstavu Josepha Beuyse v Praze (1991-1992) Věra Jirousová napsala, že považuje německého performera za nejvýznamnějšího umělce druhé poloviny 20. století. Beuys jí nepochybně imponoval nejen svou formulací koncepce nové duchovní identity Evropy přispívající k reflexi viny německé společnosti a vycházející z utrpení prožitých během 2. světové války, ale pravděpodobně ji oslovil i svým životním příběhem. Také autoři projektu Beuys Was Here probíhajícího v prostorách Labyrintu divadla Drak v Hradci Králové se vrací k mýtu charismatické osobnosti, která s velkou pravděpodobností vystavěla svůj tvůrčí kult na poutavém, nicméně vykonstruovaném příběhu o fascinujícím setkání s milosrdenstvím krymských Tatarů v momentě bezprostředního ohrožení smrtí.

Smyšlený osud spojený s transformačním šamanským rituálem pak posloužil Beuysovi k prosazování vize rozšířeného pojmu umění. Nejen umělcovy strategie a teze, ale také jeho příznačný obrazový jazyk i historická fakta, potvrzující Beuysovu přítomnost v Hradci Králové, podrobují autoři ironickému experimentu, jehož součástí je bizarní humor a volná intuitivně-racionální citace jeho uměleckých i myšlenkových procesů. Za parafrázováním jeho práce se však stejně jako u umělce samotného skrývá explicitní potřeba iniciovat aktivitu uvnitř místní navzájem izolované umělecké komunity i mezi diváky.

Řečeno Beuysovým jazykem projekt chce vzbudit zájem o reálné přijetí principů sociální skulptury, kdy k rozvoji společnosti může přispět každý jedinec specificky tvůrčím způsobem, a vychází přitom jak z minulosti, tak ze současného dění ve městě.

Do východočeské metropole se Beuys, jenž se do armády přihlásil jako dobrovolník, dostal někdy v zimě roku 1942, aby tu ve školícím středisku Luftwaffe prošel výcvikem palubního radiotelegrafisty. O mnoho let později (v roce 2011) se na zdejším tzv. Gočárově schodišti objevil nápis "BEYUS WAS HERE" a po důkladném pátrání se zjistilo, že autorkou street artové nálepky, jejíž motto se stalo leitmotivem právě probíhající výstavy, byla tehdejší studentka pedagoga královéhradecké univerzity Pavla Doskočila Jana Papáčková.

O rok později Doskočil plánoval v rámci provozu galerie WTG (Walkthrugallery) Podchod Hradec Králové realizaci projektu založeného na slovní hříčce „Joseph Beuys Was Here/Joseph Beuys War Hier“, aby připomněl, že ve městě, kde leží vojenské, dosud funkční letiště, za války Beuys absolvoval výcvik na letadle Stuka, s nímž byl později v husté vánici sestřelen nad Krymem.

Primárně bylo cílem zamýšlené akce vybrat na základě výzvy umělcům a studentům uměleckých škol ideovou koncepci díla, jež by bylo následně realizováno ve veřejných prostorách letiště, kde by připomínalo nejen umělcův někdejší pobyt, ale také jeho společensko-umělecký význam.

K myšlence recyklovat Beuysovy tvůrčí principy se přiklonila kurátorka Radoslava Schmelzová společně s kolegou z DAMU, scénografem a iniciátorem site specific projektů Tomášem Žižkou, a s přizvanou umělkyní Adélou Součkovou, která mimo jiné studovala v Drážďanech právě u jedné z Beuysových žaček, Ulrike Grossarth, pro niž nezávislá kritická reflexe skutečnosti i sociálních událostí představuje nezbytné východisko tvorby.

Zatímco Žižka se v průběhu vernisáže převtělil do postavy šamana třímajícího neodmyslitelný atribut­ – pastýřskou hůl, Součková sáhla kromě performance po kresbách na velkoformátové tabule. Její rozměrná skica jelena, vysílajícího skrze své parohy-antény jemnohmotné vibrace nejen k lidským bytostem a obklopeného spletí odkazů i asociativních řetězců, evokuje Beuysovy rané kresby a reliéfy s motivy zvířat.

Jeho práce blízké naturalizovaným kresbám Součkové a výrazně ovlivněné archetypálními vrstvami či mytickými aspekty euroasijského prostoru v sobě skrývaly částečně rozumově budovanou, nicméně také intuitivní stránku prožitků a předznamenávaly Beuysův pozdější příklon k organickým materiálům. Hlavní vliv na vývoj plastické teorie nelze však hledat ve střetu s dosud nepoznanou kulturou (neboť s největší pravděpodobností Beuys neputoval po havárii na sáňkách zabalen a pomazán tukem vstříc tajemnému obřadu, nýbrž přímo do polního lazaretu), ale v potřebě obnovy evropského humanismu vycházející z prožitého válečného traumatu.

Další totožné inspirační zdroje pro Beuyse i pro Součkovou je možné identifikovat v antropologických teoriích svérázného okultisty a filozofa Rudolfa Steinera, o němž je známo, že umělce ovlivnil například přednáškami o včelách a jejich společenstvích demonstrovaných mnohdy formou deskových skic. Užití kreseb na tabulích tak lze chápat jako hypotetické pojítko mezi někdejší tvorbou Steinera i Beuyse a současnou prací dvojice Součková–Žižka. Do práce Součkové se kromě zájmu o pravěkou jeskynní malbu prolínají také aspekty hermetické a alchymické ikonografie nebo psychologické symboly, svérázně kombinuje možnosti gesta s procesuálností dějů obvykle zkoumanou v tělesných akcích či v podobě myšlenkových záznamů.

Přepisy mentálních pochodů autorky kopírující energetické dráhy představují transformované otisky jejího logického i citového vnímání a tyto kresebné mapy mají často schopnost navazovat kontakt a iniciovat sounáležitost s divákem. Intence vzbudit kreativitu co nejrozmanitějšího uměleckého společenství, které by pomohlo aktivovat Mezinárodní institut figurálního divadla při divadle Drak, a to nikoliv podle zaběhlých schémat institucionálních struktur, a současně otevřít diskuzi o stavu výtvarné scény Hradce Králové v Labyrintu představuje neukončená instalace řetězce vztahů, v jehož rámci k sobě jednotlivé osobnosti zastoupené obyčejnými víčky od „zavařovaček“ metaforicky hledají vzájemné cesty prostřednictvím subtilní struktury nití.

Další pokus vtáhnout „místní“ na scénu představuje přizvání historičky umění Martiny Vítkové aktivní v regionu, jejíž činnost je nicméně dlouhodobě spjatá také s fungováním značně stagnující královéhradecké Galerie moderního umění. Symbolický protipól otevřeným iniciačním metodám pak na výstavě zastupuje tradiční krajinomalba akademika Bohumila Lieslera s Pohledem na Hradec, s níž kontrastuje příznačný slovník nebo jeho parodické náhražky – vycpaná zvířata, růže, hnědý kříž, kožený kabát, plstěný klobouk, bizarní vzorky přírodnin a fetišů nebo modýlek válečného bombardéru, podobně jako volné užití Beuysových výroků (kapitál = kreativita/umění, tuk kumuluje spirituální energie).

Celý projekt osciluje mezi happeningem a instalací kabinetu kuriozit plného beuysovských sedimentů a esencí myšlenek, mezi nimiž má vyniknout idea, že veškerá lidská činnost je provázena vyšším Já, a tudíž se sociální umění může stát novým oborem, na němž je schopen spolupracovat každý člověk, aby tak přispěl k novému uspořádání společenství. I když, jak poněkud nevybíravě konstatuje text výstavy, Beuys nenosil svůj klobouk, protože měl v lebce voperovanou destičku nebo protože pod svou příznačnou pokrývkou hlavy kumuloval energii, ale ze zcela pragmatického důvodu – skrýval pleš, a ačkoliv začíná být nadmíru jasné, že jeho vlastní životopis opravdu byl happeningem, či jak sám Beuys poznamenal, jakýmsi divadlem s kloboukem, jeví se jako přijatelné, jak navrhla v souvislosti s kritickou biografií Hanse-Petera Riegela Milena Bartlová, akceptovat tuto konstrukci vlastního osudu jako součást autonomní umělecké strategie.

I přesto, že projekt citelně kult Josepha Beuyse demytizuje, vyzdvihuje stěžejní zásady jeho koncepce sociální plastiky, které si přisvojuje a od jejichž zavedení do praxe očekává to nejpodstatnější – nasměrovat Mezinárodní institut figurálního divadla, výzkumnou platformu divadla Drak, k činnostem postaveným na otevřenosti a participaci s širší komunitou. Rád by propojil uměleckou scénu Hradce Králové, tradičně spojenou s tvorbou konkretistů, ale naopak i s okruhem Milana Langera (kterému byla výstava dedikována) sdruženým v uměleckém uskupení Art Division Team, a otevřel ji nekonvenčním, méně přehledným beuysovským metodám aktivujícím neviditelnou tvůrčí plastiku. Výsledek celé akce bude ale nepochybně závislý především na dalších postupech organizace samotné.

____________________________________________________

Beuys Was Here / kurátorka Radka Schmelzová / realizace a performance: Adéla Součková a Tomáš Žižka / Labyrint divadla Drak / Hradec Králové / 23. 10. 2015 - 13. 12. 2015

____________________________________________________

Foto: archiv Lucie Váchové