Antroposofie mezi politikou a sektou

Víra jako gilotina, tak těžká, tak lehká (F. Kafka)

Na podzim minulého roku vyšla kniha Davida Vody Pražská antroposofická moderna 1907–1953, která společně s texty Sabine Voda Eschgfäller, Vlasty Reitterové a Jana Dostala představuje antroposofii a umění v Praze v první polovině 20. století. Publikace navázala na autorův starší projekt Aenigma: Sto let antroposofického umění (Muzeum umění v Olomouci, 2015). Mám ještě v živé paměti poměrně vyhrocenou diskusi na V. sjezdu Umělecko-historické společnosti, která kroužila kolem toho, jak tato kvazisakrální a kvazisekulární díla vnímat dnes – a zdali můžeme mluvit o antroposofii jako o uměleckém stylu. Deset let uplynulo a kontext se změnil, společnost si prošla (a prochází) naprosto bezprecedentní řadou krizí, v nichž ta spirituální jen doplňuje celé spektrum tříštění světa, jak jsme ho kdysi znali.

Pražská antroposofická moderna sleduje stoupence učení Rudolfa Steinera a hnutí antroposofie, které nabízí mystický vhled do podstaty člověka, světa a jeho duchovního přesahu. Je to přesvědčení o existenci duchovního světa energie, kterého je možné dosáhnout skrze vlastní seberozvoj. Antroposofie je eklektickým učením, které formulovalo vlastní základy, ale také dobře koexistuje s již etablovanými náboženskými tradicemi – u nás je to hlavně křesťanství. David Voda knihu uvádí slovy, že „není historií pražského antroposofického hnutí ani dějinami tohoto uměleckého proudu. Je úvodem k dalšímu bádání […]. Teprve po jejím důkladném prostudování se čtenář […] vlastníma rukama ‚domákne‘ kýžené podstaty“. (s. 27) Jako by tak autor po svém čtenáři žádal jistou participaci na tom, aby antroposofické tvoření v produchovnělé hmotě mohlo dále pokračovat.

Kniha, a snad i my sami vstupujeme do současnosti alternativních spiritualit, kterým se na sklonku minulého roku věnovali z novinářské perspektivy Magdalena Dušková a Pavel Šplíchal v knize Neříkejte tomu ezo. Věnovali se současnému fenoménu alternativní spirituality a podmínkám, v nichž je uskutečňována, vazbám, v nichž je praktikována, a důsledkům, jež způsobuje v lidských životech.

Spiritualita dává lidskému životu přesah a mnohdy i smysl, člověk žije v symbolech a bezpochyby se jedná o další rozměr každodennosti, o nějž se nechceme připravit. Alternativní spiritualita tak odpovídá na změněné podmínky světa, na který staré metafory přestávají stačit. Vedle toho je ale ezoterika také prostorem, jenž pod maskou péče a nabídky útočiště propaguje své vlastní politické, ekonomické nebo jiné zájmy, a to v tak široké škále, že na spirituálním trhu dokáže nabídnout něco prakticky komukoliv. Vstupujeme-li do tohoto pole „okultna“, je potřeba dbát zvláštní citlivosti k tomu, jaké je naše sdělení a jaký efekt může mít jeho konzumace. Je to druh spirituality, který je velmi flexibilní a dokáže velmi rychle odpovídat na aktuální společenskou poptávku – v tom je jeho síla i nebezpečí.

David Voda v knize přináší vhled do životů a tvorby sedmi pražských umělců-antroposofů: Richarda a Hilde Pollak-Karlin, Otty Schneidera, Josefa Přikryla, Josepha Prinkeho, Bogdana Cerovace, Bohumila Josefa Jerieho a jejich okruhu. Opakujícím se motivem vystavených děl je dvakrát lomený oblouk, symbolizující polaritu hmoty a ducha. Richard Pollak-Karlin vytvářel snově rozmlžené figurální obrazy, podobně jako Joseph Prinke. Hilde Pollak-Karlin se proslavila svou výšivkou. Na výstavě jsou představeny její vyšívané oltáře zobrazující Rudolfa Steinera a základní pilíře jeho učení. Bohumil Josef Jerie se věnoval sochařství a práci se dřevem. Jako jediný ve své tvorbě částečně pokračoval i v druhé polovině 20. století. Josef Přikryl společně s Bogdanem Cerovacem vytvářeli především užité umění. Každé dílo, které je zde představeno, nese nějakou duchovní myšlenku, která je naléhavě předávána divákovi skrze vysoce propracovanou formu, s níž by se současné umění dokázalo rychle identifikovat. K profilům osobností je v kompozici publikace rozprostřeno sedm specifických vhledů do pražských vztahů s Rudolfem Steinerem, Franzem Kafkou, otázek antroposofické tvorby ženských umělkyní, performativního umění, designu a pražské Obce křesťanů, jakési církve antroposofů. Asi největším přínosem knihy jsou pak přepisy dobových textů z často nepřístupných časopisů, rukopisů atp., které ukazují, jaké otázky si autoři kladli a co je samotné formovalo.

Tehdejší umělecká scéna byla napojená na kulturní život českých Němců a židovskou kulturu v Praze, jednak skrze původ umělců, jednak v souvislosti s kontakty, skrze něž Rudolf Steiner Prahu mezi lety 1907 a 1924 dvanáctkrát navštívil. Nejedná se ale o známá jména umělecké avantgardy, spíše naopak. Byla to společnost s přirozenými vazbami k německy hovořící kultuře. Tento rozměr lingvisticky aktualizuje kniha tím, že celou její polovinu tvoří německý překlad, který symbolické čtení historické antroposofie v současnosti ještě dále komplikuje. S jakým čtenářstvem má kniha komunikovat? Osudy autorů a vůbec hnutí antroposofie byly v Československu hluboce poznamenány holokaustem, který znamenal pro několik autorů a autorek smrt v koncentračním táboře a pro antroposofické hnutí konec veřejných aktivit. Pražští antroposofové byli pronásledováni pro své židovské kořeny a spiritualitu. Na druhé straně v Německu získalo hnutí i odlišný význam: několik vysoce postavených členů NSDAP bylo podporovateli antroposofie a dalších spirituálních hnutí, které šířily rasismus. To neznamená, že by stoupenci antroposofie nebyli pronásledováni vůbec. Německý kontext je však odlišný od toho československého, což ukazuje, jak elastické tyto alternativní spirituality mohou být a jak je zcela zásadní zabývat se celým jejich komplikovaným historickým kontextem, na což publikace nijak neodpovídá – ale jak autor uvádí, má být úvodem k dalšímu bádání. Pro německé čtenáře je snad tento rozptyl srozumitelný, protože ukazuje jinou stranu antroposofie, ale pro české publikum se další kontext spíše vytrácí. Přestože tu mluvíme o specificky vymezeném období let 1907–1953, jež je pro nás dostatečně vzdálené a bezpečně historizované, stále se jedná o symbolický systém, který je velmi mladý, a jak uvádí religionistka Zuzana Kostićová v rozhovoru s Duškovou a Šplíchalem, „znamená [to] obrovskou svobodu eklekticky si skládat svou spiritualitu. Zároveň to ale neznamená, že tento eklektismus nemá hranice“.[1] Rozhovor zakončuje poznámkou, že „náboženství, které je mladé a dynamické, je mnohem lépe schopné se přizpůsobovat potřebám svých vyznavačů nebo sympatizantů“.[2]

Přestože představená díla a historický kontext antroposofie jsou velmi cenným příspěvkem k diskusi o modernitě, publikace Davida Vody nenabízí kritickou interpretaci, ale archaismy propletený text. Ani výstava, která ji počátkem tohoto roku doplnila v Galerii výtvarného umění v Chebu, tento potenciál nerozvinula, naopak – její prezentace tématu je ještě rozpačitější. Z galeristy a historika umění se zde stal kurátor, jenž skrze výstavu vstupuje do veřejného prostoru a interpretuje vybrané artefakty, ukazuje způsoby, jak mají být vnímány. Výstavní narativ sleduje logiku knihy, více však podtrhuje aktivní působnost duchovních předmětů v reálném světě. Exponáty jsou zde muzealizované a narativ je oproti knize střízlivější, přesto jsou objekty prezentovány, jako by byly právě vytrženy ze svého každodenního života: svíce ve vyřezávaném svícnu Bohumila Josefa Jerieho snad právě dohořela a vosk v expozici nestačil pořádně zaschnout, lilie ve váze z téhož ateliéru pomalu kvetou a odkvétají, slánku zrovna odnesli od stolu pod vitrínu… Výstava tak říká, že se jedná o každodenní objekty, které mají duchovní přesah, a mají se tedy podílet i na naší každodennosti.

Snad právě proto David Voda velmi pečlivě a cíleně oddělil antroposofii od ostatních okultních alternativ – jak píše v knížce –, ale pokud je znovu aktivována skrze instalaci, tak do interakce s nimi vstupuje vždy znovu a znovu. Právě v době konání výstavy v Chebu cestou z nádraží potkám několik plakátů zvoucích na „uvedení do duchovního světa džinismu“ panem Pivoňkou, představitelem českého unitářství, aby byl i zde trh se spiritualitou komplexní. Výstava vstupuje do specifického kontextu dneška, kde návrat antroposofie do „kraje J. W. Goetha“, na něhož zakladatel antroposofie Rudolf Steiner navazoval, dnes již neobstojí.

Myslím, že otázka, která se vracela v diskusi po příspěvku Davida Vody v roce 2015, je dnes již zodpovězena – jedná se o umělecké předměty se specifickým stylem –, ale otazník se posunul o něco dále: Jak s nimi zacházet? Jak ukázat jejich dobré kvality a nebanalizovat nebezpečí, které s sebou nesou? Je totiž rozdíl, mluvíme-li o interpretaci díla či stylu tvorby umělce jako o ovlivněné okultními myšlenkami, kde celý systém víry prostupuje jak díly a předměty, tak životem vůbec. Je paradoxní, že hned ve vedlejším křídle chebské galerie najdeme expozici gotického církevního umění, které dnes nemáme potřebu znovu sakralizovat a máme pocit, že dobře rozumíme jeho potenciálu i podmínění. Jak Kostićová v rozhovoru s Duškovou a Šplíchalem říká, staré náboženství má obrovskou sílu setrvačnosti a trvá velmi dlouho jej proměnit či demontovat. To přináší i stabilitu a menší výbušnost myšlenek, které je možná někdy obtížné dekonstruovat. Chebská gotika si neklade za cíl sakralizovat ani aktivizovat vystavené objekty, jejich auru však ani nepotlačuje. To je výzva a horizont, kam diskusi o alternativních spiritualitách dnes směřovat.

Pražská antroposofická moderna 1907–1953 otevírá obrovské historické téma a spoustu společensko-etických otázek. O umění můžeme pochybovat, nemusíme souhlasit s jeho sdělením a ani se nám vůbec nemusí líbit, a stále bude uměním – je k němu třeba zaujímat postoj, uvažovat jeho kontext a způsoby, jakými ovlivňuje (i přes vitrínu v muzeu) společnost. Není možné – i s dobrým úmyslem a badatelským nadšením – si odepřít kritickou reflexi toho, co kurátor vystavuje a čemu sám věří. Dnešní doba není přecitlivělá, ale zatížená historickými událostmi, jež se promítají do současného světa. Antroposofie nabízí jeden z výjimečně propracovaných a spirituálních pohledů na svět, rozvinula biodynamické hospodářství, waldorfskou pedagogiku i celostní medicínu, jejíž kosmetické produkty naplňují naše koupelnové skříňky. Ale jako všechny velké myšlenky si zaslouží odstup, nadhled a kritickou reflexi. Dějiny totiž ukázaly, že i ze vznešených myšlenek může v hlavách lidí vniknout tragédie. Jak to systematicky popsali autoři projektu Neříkejte tomu ezo, alternativní spiritualita je u nás obrovský fenomén, který má historické zázemí ve společnosti. Jeho obraz je plný optimismu, ale veřejná diskuse o negativních stránkách je neúměrně malá.