Čekání na budoucnost

Malířka a kurátorka Ladislava Gažiová (* 1981) získala v září loňského roku Cenu Medy Mládkové pro „umělkyně a umělce střední generace“. Není proto náhodou, že se letos právě v Museu Kampa rozhodli uspořádat této autorce sólovou výstavu, která se skládá nejenom z nejnovějších, ale také starších děl, a mohla by tak být v kontextu ocenění chápána jako menší retrospektiva. Pro prostor konírny Sovových mlýnů připravil kurátor Jan Skřivánek průřez Gažiové tvorbou – výběr, který se soustřeďuje na určitý typ jejích děl, který skvěle vystihuje už samotný název výstavy: Čekání.

Prezentované obrazy, vytvořené pro Gažiovou typickou technikou sprejování barvy přes šablony na režná nešepsovaná plátna, spojuje určitý typ bezčasí. V panelácích se sice svítí, tráva je však přerostlá a krajina opuštěná – více než se samotnými lidmi se setkáváme s pozůstatky jejich života. Kromě jednoho odpočívajícího „hejkala“ – postavy v lesním maskovacím obleku, která sedí u stolu a dává si pivo a cigárko – a drobné holčičky naklánějící se nad útesem se můžeme setkat snad jen s jediným figurálním výjevem, a to hned v úvodním obrazu Čekání (2025). I tato postava je však k diváctvu otočena zády a dívá se někam do dálky, snad do budoucnosti: Gažiová sama o postavě prohlásila, že „ji může vnímat tak, že ona už nemá moc sil, a zároveň tak, že se ptá, co bude s generacemi po ní“. Kolem jejích zad poletují křehké můry: symboly bezmoci v převládající temnotě, ale také transformace a vytrvalosti jít za světlem.

Současná společenská situace je pro mnohé z nás zahlcující: při každém otevření zpravodajských webů nebo sociálních sítí se na nás valí nepřeberné množství násilí, krutosti a tragických událostí. Budoucnost už dávno není příslibem, ale spíše strašákem vyvolávajícím úzkost a starosti. Obrazy Gažiové oproti nekonečnému proudu videí, které vyčerpávají naši pozornost a postupně v nás vyvolávají pocit zmaru, ukazují výjevy zastavené v čase, nad nimiž se můžeme alespoň na chvíli zastavit a konečně se trochu zamyslet. „Umět rozlišit jemné nuance a zviditelnit je může být důležitější než opakovat, že svět je v plamenech,“ píše v kurátorském textu Skřivánek. „Změna nepřijde jen proto, že budeme ještě víc křičet.“

Co tedy na obrazech Ladislavy Gažiové vidíme? Vyčerpanou krajinu plnou falešných příslibů a lidské bezohlednosti. Babylonské věže rostoucí nad panelová sídliště do šedých nebes. Ohně v barelech uprostřed prázdnoty. Smog a ticho kolem Nuselského mostu jako po nějaké katastrofě. Zastávku I. P. Pavlova uprostřed prázdné travnaté krajiny. Posed tyčící se vysoko nad mraky. Mnohé výjevy mohou připomínat obrazy, které jsme si zvykli vídat z války na Ukrajině: hořící kombajn uprostřed pole; zřícená stíhačka, mezi jejímž trupem a křídlem si někdo pověsil prádlo; prázdná židlička u travou zarostlého plynovodu – možná stanoviště opuštěné (vojákem?) hejkalem, kterému autorka říká Poutník (2025).

Gažiová vynikajícím způsobem pracuje se zkratkou a její obrazy tak nejenom svojí formou, ale rovněž výstižnými výjevy odkazují k streetartu a umělecké ilustraci, které jsou pro její umělecká východiska formující. Mnohé z jejích děl bych si lehko představil na zdi domu ve velikosti sta metrů čtverečních – suverénně by tuto plochu zvládly. Se silným motivem pracuje obraz Stěhování (2025), na němž se rozehrávají stínohry papírových holubic míru – divadlo, kterým nás chtějí omámit všichni, již slovo „mír“ zaměňují za „vzdát se boje za vlastní zemi, kterou bombardují cizí vojska“. Prešovské Sídliště Mier (2025) se ale nikterak neliší od domovů, které byly o několik stovek kilometrů na východ srovnány se zemí.

Odklonem od klasického režného plátna jsou autorčiny obrazy sprejované na skleněné tabule, které všechny vznikly v posledních měsících. Gažiová v nich pracuje s motivy úspěchu a štěstí, jimiž nenápadně glosuje současnou mezinárodní politickou situaci. Na díle Hvězdy (2025) například vidíme dvanáct padajících hvězd, které dohromady formují chaotický shluk, který rozhodně není možné označit za dokonalý kruh. Pod dalším názvem Čekání (2025) se skrývá obraz několika laviček, které plují na rozpadlých krách, jejichž rozpouštění z pohodlí domova přihlížíme. V Písance (2025), do které dnes píšou ruce dětí budoucí generace, vidíme jen řádky plné otazníků.

„Děkujeme, nejlepší byl chléb,“ napsali do návštěvní knihy vzkazů a stížností Tomáš a Péťa. Na mysli měli jednoduchou malbu chleba položeného na stole, která shodně zaujala několik mých blízkých, jimž jsem ukazoval fotografie z výstavy. Ať už si domýšlíme, zda se může jednat o odkaz na ukrajinskou paljanycju, anebo nejhladovější místo na světě – pásmo Gazy –, přímočaré Zátiší (2025) efektivně vyvolává v kontextu dalších autorčiných děl bohatý proud asociací.

Sprejované malby Ladi Gažiové jsou – pokud máte vůli zastavit se a dívat se podrobně, zblízka a pomalu – silným uměleckým komentářem k současnosti, který mi zůstával před očima ještě dlouho poté, co jsem se vymotal z proudů turistů na pražské Kampě a procházel centrem města, které vypadalo, že ho nic netíží; jako by obrazy válek a klimatické změny, které vídáme každý den ve zprávách, byly z jiného světa.

Myslím si, že právě o tomto rozpolcení současného člověka vypovídá výstava Čekání nejvíce: s určitou rezignací čekáme na to, až k nám dojdou důsledky událostí, které se už dávno daly do pohybu, zatímco mnozí z nás souběžně čekají, že všechno nějak samo od sebe „dobře dopadne“ – co jiného nám v současné světové situaci, kdy o budoucnosti planety rozhoduje několik mocných, zbývá? Přestože na první pohled mohou obrazy Ladi Gažiové vypadat jako vize postapokalyptické budoucnosti, pro některé naše sousedy už je budoucnost dávno tady. Určitě však nevedou k rezignaci, ale naopak k hlubšímu zamyšlení nad tím, jak se zbavit ochromující paralýzy a změnit to, co ještě máme ve svých rukách.

Ladislava Gažiová / Čekání / kurátor: Jan Skřivánek / Museum Kampa / Praha / 29. 4. – 8. 6. 2025

Foto: M. Šimral