Pro potěchu lidského oka

V českobudějovickém Domě umění vystavuje přes léto umělkyně Christiane Löhr. David Bláha se v recenzi zamýšlí nad tím, jak se dívat na krásnou výstavu bez hlubších ambicí v době, kdy na severu republiky hoří v důsledku klimatické krize národní park.

Pro potěchu lidského oka

Bylo to teprve několik dnů, co začalo astronomické léto, ale i tak už nemilosrdně žhnulo slunce, vzduch se ani nehnul a teploměr ukazoval téměř čtyřicet stupňů ve stínu. Prošli jsme s přáteli podloubím a zašli do průchodu jedné ze starých budov lemujících českobudějovické náměstí. V přízemí tohoto úzkého a hlubokého domu postaveného na středověké parcele nedávno ukončil činnost starý antikvariát, a tak se na první pohled zdál poněkud vybydlený. Jenže za uměním člověk musí jít na jistotu. Těm, kteří vědí, co hledají, stačí vyjít schody do prvního patra a otevře se jim vstup do oslnivě bílého prostoru Domu umění.

Vystavená díla německé umělkyně Christiane Löhr na první pohled působí křehce. Na diváka po otevření dveří galerie čeká nízký bílý sokl, ze kterého jako by v pravidelných strukturách vyrůstaly útvary suchých rostlin. Kustod nás mile upozornil, abychom byli opatrní, a k dobru přidal zážitek z instalace – umělkyně prý precizně a se záviděníhodným soustředěním ručně vkládala stonky do jednotlivých děr vyvrtaných do soklu. Rostlinky jsou zasazeny přímo do bílé podložky a nic tak nenarušuje vnímání těchto malých instalací, které mohou připomenout suchou trávu trčící ze sněhové závěje.

Objekty mohou volně připomenout například minimalistickou variaci na britský land art, Löhr by se však hodilo spíše zasadit do tradice italského arte povera – po vzdělání v egyptologii, archeologii a historii studovala v devadesátých letech ateliéru Jannise Kounellise na akademii v Düsseldorfu. Její zájem o přírodní materiály, staré civilizace a přímou souvislost jejího díla s arte povera tak můžeme myslím chápat jako projevy dlouhodobého zájmu o nadčasové principy umělecké tvorby. Tento „návrat“ k přírodě v podobě malých intervencí a instalací však Löhr nenechává osudu někde v lese nebo na poli, ale rámuje ho bílými zdmi světových galerií.

V současné době se takovýto způsob umělecké práce může jevit jako překvapivě strohý. Jemná miniaturní architektura ze suchých stébel a odkvetlých květů nevychází z žádného site-specific výzkumu, nevyjadřuje se k současnému industriálnímu drancování krajiny, instalace nedoplňuje video, ve kterém bychom viděli Löhr procházet krajinou a sbírat svůj materiál. Nedozvíme se, z jakých rostlin jsou konstrukce postaveny, kde rostou a co symbolizují. Příroda je zde vytržená ze svého přirozeného prostředí – je suchá, nehybná, mrtvá.

Přestože by se dalo tvrdit, že jde o objekty velmi estetizované a fotogenické, není vůbec jednoduché na běžný telefon zachytit zážitek toho, jak vystavené instalace působí. Malé přírodní konstrukce na fotkách z odstupu vůbec nevyniknou, pro svou subtilnost občas dokonce nejsou ani vidět. Mezi stropem a podlahou natažené jednoduché sítě z koňských žíní, které připomínají abstraktní náčrtky minimalistických soch nebo sloupů, nelze vyfotit prakticky vůbec. Není proto možné se jednoduše nechat unést vizualitou a nafotit si z odstupu líbivé fotky na Instagram, ale v určitý okamžik člověk strčí telefon do kapsy a začne se soustředit na (lidské) měřítko a osobní, přímé vnímání instalace. Člověku se chce pro jejich malé rozměry k dílům co nejvíce přiblížit, zároveň se ale téměř bojí dýchat, aby náhodou nespustil řetězovou reakci vedoucí k destrukci něčeho tak pracného a křehkého zároveň.

Christiane Löhr nepracuje s typickými folklorními symboly, jako pomlázky či věnečky, a místo toho vytváří instalace, které mohou připomínat spíše architekturu, zejména modely klenebních systémů, nebo rovnou celých podpůrných konstrukcí. Na přírodu se dívá lidskýma očima a hledá v ní pravidelnosti a zákony, které však dále kreativně rozvíjí. Vždy vychází z vnitřních vlastností vybraného „stavebního materiálu“, ze kterého své objekty vytváří, a své malé konstrukce se snaží budovat podle nich. Souběžně však výsledná díla evokují touhu dát zdánlivě chaotické přírodě dojem řádu a zabydlet se v ní (podobně jako když si děti staví z nalezených klacíků malé věže a domečky), spíše než obdiv a respekt k již existujícím strukturám.

Instalace jsou doplněny kresbami, které se nesou v podobně intuitivním duchu a dokreslují tak autorčin zájem o abstraktní tvary. Její kresby uhlem nejsou geometrické, ale přesto v něčem jako by se snažily vystihnout určité přírodní zákony – jasně odkazují k rostlinným tvarům, ze kterých Löhr čerpá. Na některých papírech vidíme nevygumované otisky prstů znovu připomínající všudypřítomný dotyk a soustředění, který za každým vystaveným dílem tušíme.

Spokojen s příjemnou výstavou jsem sešel po chladivém kamenném schodišti a vrátil se zpátky do nesnesitelného horka na rozpálené náměstí a až tam mi došlo, jak je vlastně prostor galerie odtržený od světa nejenom svým dokonale čistým rámováním, ale i příjemně chladivým prostředím. Zároveň jsem se neubránil myšlence, zda není pokrytecké dumat nad jemnou abstrakcí estetizovaných stébel trávy, zatímco planeta hoří…

Jistěže nemusí každé umění, které se zabývá přírodou, řešit klimatickou změnu a strukturální problémy spojené s nepřiměřeným drancováním krajiny a existuje mnoho vrstev, které můžeme v umění věnujícím se přírodě objevovat. Tento konkrétní způsob, reflektování osobního kontaktu s rostlinami, jejž můžeme vidět v Domě umění, však pečuje čistě o estetické zájmy nás lidí a příroda se stává abstrahovanou, idealizovanou a odtrženou od reálného světa. V důsledku to pak působí, jako že se před reálnou přírodou v galerii ukrýváme, namísto abychom jí naslouchali. Během dopisování této recenze hoří les v Českosaském Švýcarsku a evakuují se stovky lidí – možná bychom proto měli přece jen svoji pozornost zaměřit tam, kde je potřeba, a navázat s přírodou rovný vztah. Výstava přírodních objektů Christiane Löhr je určitě krásná – v něčem však připomíná krásu motýla uloveného síťkou na rozkvetlé zahradě a připnutého ve skleněné vitríně, pouze pro potěchu lidského oka.

Christiane Löhr / kurátor: Michal Škoda / Dům umění / České Budějovice / 16. 6. - 28. 8. 2022

Foto: Jan Mahr + Christiane Löhr (náhledový obrázek)