Zkoumání slepých skvrn města

Letošní ročník Festivalu m³ / Umění v prostoru se zaměřil na terapii míst na Praze 6 a 7. David Bláha si v recenzi všímá několika linií, které se vinou mezi díly napříč lokalitami, a upozorňuje na lokální charakter přehlídky.

Veronika Zapletalová, Houby, Zámek Veleslavín, 2021

Zkoumání slepých skvrn města

Přestože je Festival m³ / Umění v prostoru ze své podstaty nestálý – každý rok se proměňuje jak jeho lokalita, tak kurátorská dvojice – můžeme v jeho čerstvě dovršených pěti letech objevit vývoj, nebo lépe řečeno nabírání zkušeností. Od prvního ročníku site-specific intervencí v Karlíně (2017) přes zkoumání způsobu, jak dělat umělecký festival v centru Prahy (2018), ročník s ekologickou tematikou vinoucí se podél Rokytky (2019) a reflexi lokálních dějin sídliště Vlasta (2020) se festival přesouvá na široké území Holešovic, Letné a Veleslavína a všechna tato témata si nese s sebou.

Letošní ročník nese název Terapie města a kurátoři Jitka a Ludvík Hlaváčkovi pro něj vybrali umělce a umělkyně, kteří nejenom že dobře znají místní lokalitu, ale naslouchají také jejím velkým i malým dějinám, lidským i přírodním příběhům a potřebám. Tvorbou dočasného umění na míru veřejnému prostoru Festival m³ vyniká už od svého prvního ročníku, a svým přístupem se tak implicitně vymezuje proti praxi dalších českých festivalů, které veřejný prostor sochami spíše jednoduše osazují. Kurátoři i umělkyně a umělci jdou tentokrát ale ještě o krok dál.

Pozapomenutá zákoutí a pozornost ke krajině

Site-specific díla nemusí být nutně výsledkem zkoumání lokální historie a problémů umělcem z jiné části kontinentu, „místně specifické“ může znamenat také jednoduše „lokální“. Od místních, ale i pro místní. Tento ročník je navíc bohatý na performance (Darina Alster, Rafani), happeningy a doprovodné programy – v duchu společného, jedinečného setkávání.

S lokální pamětí přímo pracují ve svých pracích Milena Dopitová, Janek Rous a Dušan Zahoranský. Na první pohled klasické znejistění, kdy umělec manipuluje s realitou veřejného prostoru, je v Zahoranského případě obohaceno i užitným smyslem. Podivně zkroucené zábradlí u zastávky na Maninách nemá jen hravý efekt „oživlého mobiliáře“, ale je zamýšlen jako výstavní místo pro nedaleké dílny Drutěva, které zaměstnávají osoby se zdravotním postižením. I Rousovo dílo je na první pohled určeno konkrétní komunitě, tentokrát obyvatelům jednoho bloku: umělec vytvořil v ulici Ve Struhách nové posezení určené pro setkávání obyvatel, doplnil je ale navíc o zvukovou instalaci vycházející z rozhovorů s místními pamětníky.

Dušan Zahoranský, Drutěva, 2021

Podivný basketbalový koš Mileny Dopitové vychází taktéž z archivního a orálního průzkumu lokality na Zátorech. Nejstarší čtvrť Prahy 7 byla v sedmdesátých letech obětována při výstavbě zastávky metra a nádraží Holešovice a dnes po ní zbývají jen opuštěné činžáky a neutěšená zákoutí. Pokud by na první pohled instalace Dopitové nepřipomínala předměstskou poetiku Skupiny 42, byl by koš zavěšený vysoko na jednom z domů pouze zašifrovaným sdělením, k jehož pochopení je potřeba kurátorské prohlídky. Takhle ale dílo funguje ve více vrstvách – jak pro místní pamětníky, tak pro návštěvnice s letáčkem v ruce, a snad i pro náhodné kolemjdoucí. Nutno zmínit, že městkou část Bubny-Zátory čeká v následujících letech radikální přestavba, a Dopitová tak svým dílem upomíná na poslední zbytky starých Holešovic, dříve než definitivně zmizí.

Čtrnáct vybraných umělců nebo uměleckých kolektivů má podle doprovodných textů osobní vztah k vybrané lokalitě, ve které dlouhodobě žijí a pracují. To se týká zejména sochařské realizace Anežky Hoškové u Fyzikálního ústavu AV ČR, Marie Doucet u Strossmayerova náměstí nebo oživení sochařského ateliéru „Kafkárna“ iniciované sochařem Matoušem Lipusem.

Umělecké realizace v prostoru bývalého ateliéru sochaře Bohumila Kafky (autora pomníku Jana Žižky na Vítkově, sochy Josefa Mánesa u Rudolfina ad.), které Lipus realizoval s celým kolektivem autorů, obecně považuji za nejzdařilejší „akci“ tohoto ročníku. Více či méně patrné zásahy do tajemné zahrady bohaté na rostliny, historii i umění se doplňují s doprovodnými akcemi, jako je ornitologická procházka nebo společná příprava tacos. Zahrada má skutečně kouzelnou atmosféru, a přestože ji příležitostně využívají ateliéry z UMPRUM, dosud se jí nedostávalo dostatečné pozornosti. To se pokouší napravit poetická kniha Teorém kamenné zahrady, do které je možné na místě nahlédnout.

Zahradám, povodím, parkům a biotopům se v letošním ročníku festivalu věnovalo rovnou několik umělců a umělkyň. Veronika Zapletalová zapojila veleslavínskou komunitu, když uspořádala sousedské čištění zámeckého jezírka a následně sezvala nejrůznější zastupitele, potenciální investory, odbornou i laickou veřejnost k debatě o budoucnosti místního zámku. Mimo areál pak umístila malé sochařské intervence v podobě betonových hub odlitých z nalezených odpadků. Ještě méně nápadným zásahem se vyznačuje práce Jiřího Kovandy a Jiřího Sádla, kteří každý po svém prezentují v malých vitrínách/nástěnkách ve Stromovce osobní a osobitou reflexi vývoje místního ekosystému. Osobní prožívání vztahování se ke krajině chtěly podtrhnout Mira Gáberová a Eva Jiřička, když vyzvaly stovky lidí, aby šly po jejich stopách holešovickým meandrem podél řeky Vltavy.

Tomáš Svoboda, Svobobu!, Letenská pláň, 2021

Archeologie letenské pláně

Letenská pláň je symbolickým místem s bohatou politickou historií a umělci letošního ročníku se ji ve svých pracích snaží reflektovat z několika různých stran. Pulpit s mikrofonem od Richarda Wiesnera, který byl původně zamýšlen jako způsob, jak umožnit lidem svobodně se vyjádřit, byl už po týdnu dočasně poničen vandaly, kteří se vyjádřili po svém. Naopak ironického nápisu „SVOBOBU!“ Tomáše Svobody, který nechal autor vyrýt do písku pláně traktory, si paradoxně téměř nikdo nevšimne – úsilí tak v mých očích vyznívá poněkud do prázdna.

Milan Mikuláštík zamaskoval a skryl pomník areálu Kolonky, ubytovny pro chudé studenty, která se na Letné kdysi nacházela. Kolonka byla v roce 1939 obsazena nacisty a studenti byli následně odvezeni do koncentračního tábora. O padesát let později tak byl postaven pomník s nápisem: „1921–1939 / zde stála studentská kolonie na Letné Kolonka / bašta pokrokové inteligence“. Pískovcová socha byla slavnostně odhalena 17. listopadu 1989 několik hodin před tím, než studentský průvod dorazil na Národní třídu, a je tak poslední sochou, která vznikla v Praze za minulého režimu. Že jste o ní nevěděli? I to je součástí vzpomínání na lokální historii, konkrétně „terapie“ města. Na jednom místě se tak setkáváme s několika příběhy zároveň a díky tomu si připomínáme komplexní problematiku moci, paměti a politických cílů ve veřejném prostoru. Mikuláštíkův zásah zakrytí tohoto pomníku tak připomíná, že tyto „vrstvy paměti“ se nacházejí všude, jen je buď přehlížíme, nebo o nich nevíme. Podobný příběh se nachází pouze o několik kroků dál.

Poblíž Hanavského pavilonu se v současnosti buduje nový rybník a při úpravách terénu byly neplánovaně odkryty základy ubytoven dělníků, kteří pracovali na Stalinově pomníku v padesátých letech. „Ten životní standard v podstatě může být srovnatelný s jakýmkoli pracovním táborem,“ popsal vedoucí záchranného výzkumu Jan Hasil z Archeologického ústavu AV ČR pro Českou televizi. Akce archeologů z Akademie věd jako by jen čekala na to, aby si ji přivlastnil tento ročník Festivalu m³ jako ready-made umění ve veřejném prostoru. Mezi díla, které najdeme na letenské pláni, by totiž přirozeně zapadl.

Lokální i světové

Mohlo by se zdát, že pro soustředění se na dějiny možná někdy umělci zbytečně přehlížejí palčivější, současné problémy dnešní Prahy. Když se ale podíváme blíže, zjistíme, že právě tímto důrazem na odhalování jedinečnosti a neopakovatelné paměti místa upozorňují na bohatství, o které nechceme přijít. Umělci nebudou a nemohou suplovat politiky, novináře nebo sociální pracovníky. Mohou ale nabídnout svůj úhel pohledu, své zkušenosti a své hodnoty. Věřím proto, že umělcům (a kurátorům) nejde jen o smířené zachytávání posledních ozvěn staré Prahy, než se přes ní přežene další vlna developmentu. Letošní ročník festivalu je v jádru optimistický, protože věří, že už samotná pozornost ke světu kolem nás přináší změnu k lepšímu. Festival m³ / Umění v prostoru se stává světovým zejména proto, že je lokální.

Darina Alster, Milena Dopitová, Marie Doucet, Mira Gáberová a Eva Jiřička, Anežka Hošková, Jiří Kovanda a Jiří Sádlo, Matouš Lipus a kolektiv, Milan Mikuláštík, Rafani, Janek Rous, Tomáš Svoboda, Richard Wiesner, Dušan Zahoranský, Veronika Zapletalová / Festival m³ – Umění v prostoru / kurátoři: Jitka Hlaváčková, Ludvík Hlaváček / různé lokality, Praha 6 a 7 / 15. 6. – 30. 9. 2021

Foto: Jan Rasch, Festival m³ / Umění v prostoru