Pozor na ruce

„Musím přiznat, že jsem si vůbec nevěděla rady,“ svěřuje se nejprve textilní umělkyně Eva Brodská v krátké reportáži České televize pojednávající o přípravách výstavy 129 dní bez úrazu. „Ale tahle věc mě zaujala tak, že s velkou radostí, chutí, modrou vlnou vytkám tento tvar,“ pokračuje se slyšitelným nadšením v hlase a ukazuje na sytě modrý geometrický útvar, připomínající čtvrtinovou výseč z jakéhosi ozubeného kola visícího na zdi galerie.

Když jsem se procházel prvním patrem brněnského Domu pánů z Kunštátu, ve kterém je k vidění společná výstava české umělkyně Sráče Sama a dalších tuzemských umělkyň a umělců, které k sobě přizvala, také jsem si nejdříve vůbec nevěděl rady. I když jsem chápal teoretické zázemí a způsoby umělecké praxe, ze kterého její výstavní projekty a aktivity vycházejí, nedokázal jsem se relativně dlouho naladit na prezentovaná díla, která se na první pohled zdála být spíše pozůstatkem společné tvorby v opuštěném ateliéru než samostatně působícími artefakty. Určitá obsahová neprostupnost bývá nicméně u výstav spojených se jménem Sráče Sama relativně častým doprovodným symptomem, přirozeně vycházejícím z jejího chápání role a funkce umění. Důraz na úzkou spolupráci autorů a autorek při přípravě výstav vede někdy k jisté nevstřícnosti vůči divákům a divačkám, nikdy se však nejedná o hermeticky uzavřenou bariéru. Kdo chce, ten si smysl najde: a tak jsem začal postupně objevovat detaily, ze kterých jsem pomalu splétal svůj vlastní obraz.

Výchozím bodem se pro mě stala rozměrná konstrukce stojící uprostřed místnosti – zvláštní barevný stůl připomínající speciální ponk, na kterém jsou rozložené papíry a psací potřeby a který podle doprovodného plánku vítá aktivní zapojení návštěvníků a návštěvnic. Na jednom z pokreslených sešitů byla zlomenou tužkou založená stránka, kde se psalo: „Proč je to někdy tak složité, to bytí?“ Přestože rukopis ani slova nebyly dětské, připomnělo mi to těžké otázky, které tak často dostáváme od dětí a které vždy míří k podstatě věci. Vyvazují se totiž ze vzorců myšlení, kterými nás lidské společenství od nejranějšího věku neúnavně tvaruje. „Proč je někdy tak složité být?“ „Co je umění?“ „Co je to tráva?“ Nevím. Záleží, kdo se ptá a jakým prizmatem se díváme.

Části stolu, a symbolicky i celá výstava, jsou složeny z barevných strojírenských forem, původně určených ke slévání kovových součástek. V nové konstelaci však mohou připomenout dřevěné hračky nebo rozměrnou stavebnici. Samy od sebe tak vyzývají k nové tvůrčí činnosti, která by jim dala nový život, kontext a smysl. Tak k nim přistoupil umělec Václav Sika, člen Klubu konkretistů, který je poskládal a přetvořil v samostatné geometrické objekty-sochy. Ludmila Smejkalová je zase novým způsobem složila v dílo odkazující na to, jakým způsobem rytmus a cykly práce formují naše vnímání času a jeho hodnotu. Přirozeně se tak v rychlém sledu otevírá proud asociací vztahů: mezi prací a hrou, obživou a vzděláním, cyklickým a lineárním časem, ale také mezi kadlubem a hmotou bez jasně daného tvaru, negativem a pozitivem.

Lidské tělo je zformované, ale také formující, je pouhým článkem v nekonečné kaskádě tvarování. Na citlivost rukou, které vytvořily železná kola pohánějící moderní svět, odkazuje dílo Kristiny Láníkové. Její zavěšená asambláž v jemné tělové barvě složená z odřezků kůže, bandáží a dalších pečujících obalů lidského těla může připomenout momenty, kdy jste při práci neplánovaně a bezmyšlenkovitě zařízli ostrým předmětem do vlastní tkáně. Kresby Františka Fekete postavené na překreslených obrysech dřevěných forem zase připomínají vzory k vyřezávání textilií, ale třeba také půdorysy barokních paláců nebo modernistických budov, narušovaných organickým tvaroslovím. Doplněny jsou o krátké básně, z nichž mojí oblíbenou se stala: „Tyto řádky jsou čisté, protože mezery mezi nimi byly vyplněny reprodukční prací.“ Neviditelná práce je temnou hmotou naší společnosti – aby byl každý tvar pečlivě vyřezán, musí být také piliny pečlivě zameteny a teplý oběd do krabičky včas připraven.

Nakonec je ale potřeba obrátit se k důvodu, proč vlastně vůbec můžeme ve výstavě vidět tyto dřevěné formy, které jsou jejím základním kamenem. Kde se vzaly? Nechybí náhodou někomu? K tématu zavírání fabrik, které se v tvorbě Sráče Sama objevuje dlouhodobě, se obrací její doprovodná videa: rozhovor s Vojtěchem Pěchou, který vypráví o svém spokojeném životě v továrně, jenž byl narušen jejím uzavřením, a abstraktnější film, ve kterém hraje vztah lidského těla a dřevěné formy hlavní roli. Paměť našeho těla je sedimentem životních rytmů, roky opakovaných pohybů a šrámů a dalších zranění, které formují naše vnímání nejen sama sebe, ale i reality jako takové. Dřevěné formy je možná lehké odhodit a nechat ladem, dokonce snad i přetvořit v něco nového, aniž by to stálo příliš námahy. Co ale lidské životy, které k nim patří?

Chtěl jsem a smysl jsem si ve výstavě 129 dní bez úrazu našel. Je možné, že jsem se svými asociacemi dostal mimo původní mantinely výstavy, ale nakonec na tom myslím tolik nezáleží. Odcházel jsem z ní zejména s pocitem nejistoty ze změny a vykořenění v dnešní nepředvídatelné době. Lidé jsou v principu nenároční: jako mladé je můžete zasadit, kam se vám zamane, a když mají světlo a nějaké živiny, skoro vždy se přizpůsobí okolnímu prostředí, které jim dá odpovídající tvar. Vytáhnout je z jejich teplé půdy bývá také s větší či menší námahou možné, i když bolavé. Úspěšné přesazování je už ale daleko komplikovanější, natožpak když je pohodíte někde v lese, ať se znovu zasadí sami a najdou si nové místo, kam zapadnou stejně tak dobře jako dřív. Dávejme si proto pozor na svoje ruce: zda pečují a tvoří, anebo jen krátkozrace trhají.

Sráč Sam / 129 dní bez úrazu / participující umělci a umělkyně: Eva Brodská, František Fekete, Kristina Láníková, Václav Sika, Ludmila Smejkalová / kurátorka: Marika Svobodová / Dům pánů z Kunštátu / Dům umění města Brna / Brno / 11. 9. – 10. 11. 2024

Foto: Barbora Trnková